Paní Martina vychovává s manželem tři děti, nejmladší holčičku mají více než rok v dlouhodobé pěstounské péči.

Jak to všechno začalo

Paní Martina chtěla vždy pomáhat ohroženým dětem. Když přišla za prací do Prahy, našla si kamarádku, která vedla neziskovou organizaci zaměřenou na pomoc sociálně slabým rodinám a dětem z dětských domovů. Díky ní se stala součástí amatérského divadla této organizace, které často hrávalo i pro děti z ústavů. Myšlenka na pěstounskou péči se začala pomalu rodit už někdy v té době. Zbývalo najít si partnera, který to bude mít nastaveno podobně. „A nakonec jsem takového našla“, směje se. „Byl to sice ze začátku vyloženě můj nápad a manžel na mě koukal, jak jsem na to přišla, ale po čase, když jsme spolu o všem hodně mluvili, s pěstounskou péči souhlasil a plně mě podporoval.“ Přes počáteční rozpaky je v jejich rozhodnutí nakonec podpořili i obojí prarodiče.

Rodinu čekalo náročné období plné čekání na psychologické testování, pohovory a školení. Až po poměrně dlouhé době byli manželé zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny. „Rok nám trvaly testy, přípravný kurz. V té době jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, tak nás do registru nezařadili a dostali jsme tři roky odklad. Po třech letech jsme celý proces kromě kurzu museli opakovat, a teprve poté nás zařadili do evidence pěstounů. Další rok jsme pak čekali na dítě. Celý proces, i když pominu náš odklad, mi přijde zdlouhavý. Já samozřejmě chápu, že se musí lidé prověřovat, ale mohly by se na příklad posílit týmy psychologů a dalších odborníků, aby to šlo rychleji. To je můj pohled. Děláme to pro děti, a těm čas v ústavech a u přechodných pěstounů utíká velmi rychle.“

Paní Martina měla také jasnou představu o tom, jaké dítě chce do své rodiny přijmout. „Můžete si samozřejmě požadavky napsat, ale my nejsme adoptivní rodiče. Jsme pěstouni. Měli bychom do toho jít s cílem pomoci ohroženému dítěti. My měli svoje rodičovské potřeby už uspokojeny. Věřila jsem v osud a také radám zkušených pěstounů, že čím míň budu určovat, jaké by dítě mělo být, tím spíše k nám přijde to pravé. Jediný požadavek, který jsme uvedli, byl ten, že bychom nezvládli dítě s těžkým postižením. Na to jsme si netroufali.“

Den „D“

A tak k dvěma biologickým dětem, kterým tehdy bylo osm a čtyři roky, přibyla do rodiny další holčička. Přišla k nim od pěstounky na přechodnou dobu. „Naše holčička měla tehdy osm měsíců. Od narození vyrůstala v pěstounské péči na přechodnou dobu, což je skvělé. Neprošla si nefungující rodinou ani ústavní péčí. Nese si nejspíše v podvědomí negativní zážitky „pouze“ z prenatálního období a opuštění v porodnici. Těžký pro ni byl asi i přechod k nám. Byť byla na předání postupně a dostatečně dlouho připravována, trvalo několik týdnů, než se na nás začala smát. Byla hodně závislá na přechodné pěstounce, což naprosto chápu. Byla to její první blízká osoba, na kterou se navázala. Ale díky tomu se postupně a přirozeně dokázala navázat i na nás. Její závislost se nejprve logicky přenesla na mě, ze začátku jsem ji nemohla opustit ani na krok. S adaptací nám moc pomohli naši domácí mazlíčci a především naše děti, které holčička postupně přijala za své. Dokonce dříve než manžela. Ten s námi kvůli své práci tráví přirozeně méně času. Těžce to nesl, ale teď už je vše lepší. I když jsem pro ni stále číslo jedna, nebojí se jít s manželem ven beze mne, ráda si hraje se synem a starší dcerou na zahradě, občas se dokonce nechá pohlídat i od mé kamarádky. Chce to všechno čas.“

Co by si měl člověk, který uvažuje o pěstounské péči, předem promyslet? Na co by si budoucí pěstouni měli dát pozor?

„Je potřeba vědět a být o tom vnitřně přesvědčený, proč se chci stát pěstounem. Měla by převažovat motivace pomoci ohroženému dítěti. I při největším úsilí se totiž nemusí vše vyvíjet hladce. S časem se mohou u dítěte objevit různé problémy, psychické, v chování, nějaká forma poruchy autistického spektra nebo ADHD. Je třeba být připraven dětem pomáhat a za všech okolností jejich problémy řešit, brát je takové, jaké jsou, a být jim oporou i v horším období. Je potřeba také počítat s tím, že někteří pěstouni budou ve styku s původní rodinou dítěte. To může být náročné. Ale dobrá zpráva je, že na to pěstouni nejsou sami. Máte možnost se obrátit na vaši doprovázející organizaci. Váš klíčový pracovník vám poradí, poskytne vám potřebné informace, nebo vám třeba pomůže sepsat dokumenty k soudu.“

Dnes už je holčička v rodině paní Martiny déle než rok. Hodně věcí si přirozeně sedlo, pěstounka má radost, že společně fungují jako opravdová rodina. „Ze začátku byla malá od obou našich biologických dětí hodně hájená, nikdo z okolí se na ni nesměl ani křivě podívat. Teď už mají mezi sebou běžný sourozenecký vztah v dobrém i zlém – společné hraní, vzájemná podpora, smích, ale i běžné sourozenecké šarvátky a řev. Holčička miluje hudbu, zpěv, knížky a panenky. Nezavře pusu, jak je den dlouhý, zpívá a zpívá, nebo mluví s panenkami, ráda si se mnou prohlíží obrázkové knížky a fotoknihy. Všechny naše děti mají rády pohyb, skáčou na trampolíně, kloužou se nebo se houpou na houpačce u nás na zahradě. Jezdíme společně na výlety na kole, chodíme do přírody, plavat.“

Jelikož se rodiče snaží všem dětem dostatečně věnovat, tráví s nimi čas společně i s každým zvlášť, žádné přehnané žárlení se u nich nekoná. „Všem měříme stejně, všem se od nás dostává stejně podpory, důvěry, trpělivosti a lásky. Pokud na sebe žárlí, tak přiměřeně a spíše ti starší. Ti se spolu handrkují o blbosti, kdo má víc zmrzliny, kdo sedí nalevo, kdo půjde dřív do sprchy a podobně.“

A z čeho má pěstounka největší radost?

„Kromě toho, že jsme sehraná rodina, mě velmi těší, že se přechodní pěstouni naší holčičky zařadili mezi naše přátele. Máme také fajn pracovnici z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) i skvělou doprovázející organizaci. Poznali jsme několik dalších pěstounských rodin, na které se můžeme kdykoliv obrátit pro radu. Velkou radost mi dělá malá, jak je šikovná. Ve všem se snaží dohnat starší sourozence, v osmi měsících už běhala, v roce jezdila na odrážedle, hezky mluví, hodně si pamatuje. Hlavně slova, která ji naučili starší kluci při našem pobytu s přáteli na horách. :-)“

Pěstounství pro peníze?

Pokud jde o finanční ohodnocení pěstounské péče, paní Martina říká: „Víte, finanční ohodnocení pěstounské péče není nijak závratné. My od začátku počítáme s tím, že nastoupím po rodičovské dovolené do práce. Dělat pěstounství pro peníze je blbost, to vás neuživí. Pokud jste však pěstounem dítěti, které si prošlo ústavní péčí nebo špatným zacházením v původní rodině, dříve nebo později se to na něm projeví. Záleží jenom, v jakém rozsahu. Někteří pěstouni prostě do práce chodit nemohou. Takoví by určitě oprávněně potřebovali větší podporu, aby mohli vychovávat a vzdělávat děti doma, navštěvovat s nimi řadu odborníků. Naše holčička je zatím malá a přišla k nám vymazlená od přechodné pěstounky. Žádné problémy se zatím neprojevily. Třeba to tak i zůstane. Uvidíme.“

Pěstouni si zaslouží naši úctu a podporu

A jak vnímá společnost pěstounskou péči? Vážíme si pěstounů, nebo nevážíme? „Já si nemyslím, že si společnost pěstounů váží. Určitě za tím stojí neinformovanost veřejnosti. Lidé často ani nevědí jaký je rozdíl mezi dlouhodobou pěstounskou péčí a pěstounskou péčí na přechodnou dobu. Chtělo by to ještě větší osvětu. Líbí se mi dokumenty, které jsou přímo o rodinách pěstounů. Tam je vidět, jak pěstounské rodiny reálně žijí, jak vše vnímají pěstouni, jak pěstounské děti, jak je vnímá okolí apod. Myslím, že by se mělo víc ukazovat, že pěstounství má smysl a v čem konkrétně.“

Paní Martina

• Narozena 1976.
• Pracovala jako obchodní referent ve strojírenství, nyní na rodičovské dovolené s nejmladší dcerou, kterou má v pěstounské péči.
• Pěstounkou je od října 2018.
• V dlouhodobé pěstounské péči má zdravou, nyní dvouletou holčičku.

Paní Barbora je pěstounkou více než 20 let. Vychovala dvě dnes už dospělé děti v dlouhodobé pěstounské péči a v roce 2012 se stala pěstounkou na přechodnou dobu (PPPD). K dnešnímu dni prošlo její náručí 11 ohrožených dětí.

Je jiné být pěstounem v roce 1997 a dnes? Jak se změnila příprava pěstounů a udělala by dnes něco jinak? Na tyto a další otázky najdete odpovědi v rozhovoru s paní Barborou, pěstounkou, oceněnou za svou obětavost a práci i Moravskoslezským krajem.

Jak to všechno začalo?

Bylo mi třicet let, byla jsem svobodná, bezdětná a žila jsem život, který mě nenaplňoval. Proto jsem se rozhodla to změnit. Toužila jsem po dítěti. Chtěla jsem si vzít do péče opuštěné dítko, které dá mému životu smysl, a kterému já dám domov. Když jsem poprvé přišla na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí) zeptat se, zda bych mohla adoptovat dítě, o pěstounské péči jsem nevěděla vůbec nic.  Teprve sociální pracovnice mi vysvětlila, jaký je rozdíl mezi adopcí a pěstounskou péči. Nechtěla jsem na dítě čekat příliš dlouho, a když jsem navíc sdělila, že nemám problém přijmout dítě minoritního etnika, byla mi jednoznačně doporučena pěstounská péče.

Co bylo potom?

Podala jsem žádost o svěření dítěte do pěstounské péče, dodala všechny potřebné dokumenty a poté prošla přípravou.  Ta se ale diametrálně lišila od té, kterou procházejí budoucí pěstouni nyní. Během přípravy jsem absolvovala dvouhodinový rozhovor s psycholožkou, vyplnila 2x testy s celkovým počtem asi 200 otázek, nakreslila strom a člověka a znova jsem si s paní psycholožkou dvě hodiny popovídala. Byla jsem zařazena do evidence jako schválený pěstoun a během pár měsíců jsem měla doma skoro tříleté dítě. Nevěděla jsem nic o attachmentu (k poruše attachmentu může dojít, pokud dítě v prvních letech života nemá vhodné podmínky pro získání bezpečného citového pouta k jedné dospělé osobě), o „kufru“ s neznámým obsahem, které si dítě z ústavu nebo nefunkční rodiny donese, a ani o jiných problémech, které péče o tyto děti přináší.  Dvakrát ročně nás navštěvovala sociální pracovnice a jednou ročně jsme se zúčastnili víkendového setkání pěstounů. To bylo vše.

Je mi velmi líto, že jsem se informace, které jsem získala později v roce 2011 při přípravě na pěstounskou péči na přechodnou dobu (PPPD), nedozvěděla o několik let dřív. Až tady jsem porozuměla některým věcem, o kterých jsem dříve neměla při výchově přijatých dětí ani tušení, a mohla jsem alespoň částečně napravit chyby, které jsem díky své nevědomosti udělala. Můžu říct, že na pěstounskou péči na přechodnou dobu jsem byla připravena už velmi dobře.

Pěstouni dnes mají nesrovnatelně lepší „pozici na startu“. Během příprav jsou informováni o důležitosti připoutání, o tom, jak děti prožívají ztrátu své rodiny a jak s dětmi pracovat. Hlavně ale mají organizaci, která by jim měla zajistit odbornou pomoc, když se problémy začnou kupit. Mají rovněž možnost se na půdě organizace setkávat s ostatními pěstouny a sdílet své prožitky.

Jak jste své děti poznala?

První dítě ke mně přišlo tři měsíce před svými třetími narozeninami. Když se zpětně ohlížím na to naše první setkání, vidím, jak špatně to všechno probíhalo. Přijela jsem do kojeneckého ústavu v Krnově, přivedli mi dítě, já je vzala za ruku a odvezla si je na víkend domů. Cizí žena, cizí auto, cizí byt… Po třech dnech jsem dítě vezla zpět. Chlapec se mě držel jak klíště, nechtěl zpátky, plakal. Pro mě i pro chlapce to bylo neskutečně těžké. Další týden jsem pro něj jela znova s tím, že už se vracet nebude. Bližší seznamování probíhalo tedy už za pochodu až doma.

Druhé dítě jsem si přivezla domů rovněž z kojeneckého ústavu, mělo 20 měsíců. Seznámení proběhlo také dost narychlo a nezvykle. Pro dívenku jsem jela velkou dálku až do Teplic, proto jsem měla zajištěné ubytování přímo na místě. Během nedělního odpoledne jsme spolu mohly pobýt dvě hodiny, v pondělí měla holčička vypsané všechny papíry a odpoledne jsem ji již odvážela k nám domů. A znova to stejné, cizí žena, cizí auto, cizí byt…

Mohla jste si dát nějaké požadavky nebo mít přání, nebo vám děti prostě přidělili?

U obou dětí jsem měla stejné požadavky: holčička do 3 let, etnikum nehraje roli, střední postižení může být. Proto mám doma chlapce i dívku 

Jak reagovali vaši nejbližší i širší okolí?

Do rozhodnutí stát se pěstounkou jsem vstupovala sama, bez partnera. Moji rodiče v té době již nežili, ale velmi mě podporovala moje sestra s rodinou a rovněž přátelé. Všichni velmi dobře děti přijali.

Se sousedy a známými to tak jednoduché bohužel nebylo. Často jsem musela reagovat na otázky typu: „A dá se TO vrátit, když se TO nepovede?“ apod. Ze začátku to bylo velmi těžké, zvlášť když byly tyto otázky kladeny i v přítomnosti dětí. Později jsem se naučila reagovat asertivně a utnula jsem rozhovor ještě dřív, než se začal tímto směrem ubírat. Zatímco v mateřské škole se k nám učitelky i rodiče ostatních dětí chovali hezky, na základce jsme se setkávali už s nepochopením. U dětí se přirozeně začaly objevovat různé problémy. U syna to bylo hlavně chování. Nikdo v té době nechtěl slyšet, že dítě potřebuje individuální přístup, protože si něčím prošlo (a syn si během prvních let svého života zažil opravdu dost nehezkých věcí). Nikdo mě neposlouchal. A když už poslouchal, stejně nepochopil. Všechny rozhovory končily slovy: „Já to sice chápu, ALE…!“ Dcera měla zase velké problémy s pamětí. Příprava do školy nám zabírala neúměrné množství času a výsledky se vůbec nedostavovaly. Když jsem si pak ve škole vyslechla, že má prostě makat ještě víc, bylo mi to líto. Učitelé byli skálopevně přesvědčeni, že kdyby se připravovala, byly by i výsledky. Naše vzpomínky na základní školu nepatří k těm příjemným. Na střední škole je naštěstí situace úplně jiná a dcera chodí do školy ráda.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Platilo to i ve vašem případě? Na co se má pěstoun připravit?

Ne, v našem případě platilo „malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti“. Na začátku, když jsme se společně všichni tři sžili, panovala celkem pohoda. Myslela jsem si, že když budu mít děti ráda takové, jaké jsou, bude všechno v pořádku a samo se vše srovná. Ale není to tak, láska a pochopení nestačí. Tyto děti mají v sobě zranění, která dřív nebo později vyjdou na povrch, a já na to nebyla připravená. Nástup puberty u syna nám převrátil život vzhůru nohama. Neplatila žádná pravidla, to, co do té doby fungovalo, fungovat přestalo. Měli jsme štěstí, že jsem v té době procházela přípravou na pěstounskou péči na přechodnou dobu. Nebýt skvělých a profesionálních lektorů, se kterými jsem byla v kontaktu, a kteří mi pomáhali všechny ty šílené situace řešit, nevím, jak by to nakonec u nás dopadlo. Je velmi náročné přežít období dospívání jakýchkoliv dětí, a u těch přijatých je to ještě těžší a trvá to obvykle déle. Ale když to zvládnete, šance, že tyto děti najdou svou vlastní cestu a zapojí se do normálního života, je velká.

Každý, kdo uvažuje o pěstounství, by si měl uvědomit, že si bere na sebe velký závazek na celý život. Přijímáte dítě zraněné, zrazené, které se nebude vždy chovat standardně. Budete muset za svým dítětem stát, i když všichni ostatní nad ním zlomí hůl. Pokud přijmete dítě jiného etnika, musíte být připraveni bránit ho před rasistickými útoky a stále dokola mu vysvětlovat, že není horší než ostatní. Je dobré být připraven i na to, že se dítě na rodinu nemusí tzv. navázat (porucha ve vytváření citového pouta) a může ji opustit.  A nejdůležitější podle mě je si rozmyslet, jaké dítě jsem schopen přijmout a trvat na tom. Mám na mysli věk dítěte, etnikum, rozsah postižení atd.

Kolik let je dnes Vašim dětem? Podařilo se jim postavit se na vlastní nohy, osamostatnit se? Co jejich původní rodina, udržují s ní děti kontakt?

Synovi je nyní 25 let, ukončil studium na gymnáziu, na vysoké škole studium přerušil. Po různých životních kotrmelcích se nyní staví na vlastní nohy. Má svůj byt, práci. Po tom všem, co jsme spolu prožili, máme mezi sebou vztah, o kterém jsem se už ani neodvažovala snít. Se sestrou má vztah stále komplikovaný, ale nyní chce zapracovat i na něm. Svou původní rodinu poznat nikdy nechtěl, ta se mu ale před třemi lety ozvala sama. Bylo to pro něj velmi těžké a stálo ho hodně sil zpracovat informace, které mu rodina poskytla. Osobně se s nimi nesetkal.

Dceři je 22 let, studuje obor sportovní a rekondiční masér a chystá se studovat ještě obor ošetřovatelství. Je to pohodová a kamarádská holka, následky deprivace jsme však museli také řešit. Jejich dopad byl však menší než u syna, což možná způsobil i její kratší pobyt v ústavní péči. Dcera zatím bydlí u mě a vypadá to, že v nejbližší době žádnou změnu v tomto směru nechystá. Pokud jde o její původní rodinu, měla období, kdy ji chtěla vyhledat. Když ale viděla, co to udělalo s bráchou, přestala s tím.

Udělala byste něco v minulosti jinak?

Pokud bych mohla vrátit čas, přistupovala bych k některým věcem určitě jinak. Tím, že se mi na začátku nedostalo moc informací o problematice přijatých dětí, udělala jsem hodně chyb, které jsem později musela složitě napravovat. Pochopila jsem, že škola a vzdělání je důležité, ale nemělo by být na prvním místě. Daleko důležitější jsou rodinné vztahy, vztahy mezi rodičem a dítětem, mezi dětmi navzájem a také společně hezky strávený čas.

Kdo je Barbora Kiczmerová

• Narodila se 29. 5. 1966
• Dříve pracovala jako zdravotní sestra
• Stala se dlouhodobou pěstounkou v roce 1997 a v roce 2012 pěstounkou na přechodnou dobu
• V dlouhodobé pěstounské péči vychovala dvě romské děti. Jedno se již postavilo na vlastní nohy, druhé ještě studuje a žije s pěstounkou ve společné domácnosti.
• V pěstounské péči na přechodnou dobu se prozatím starala o 11 dětí.
• Má ráda hory, jízdu na kole, lyžování a čas strávený s rodinou a přáteli.