Komentář Martiny Vančákové, odborné garantky kampaně Hledáme rodiče, tentokrát o vzdělávání dětí v pěstounské péči.

Vzdělávání dětí, žijících v ústavní péči je velmi komplikovaným problémem. V první řadě, což dokazují i výzkumy, děti, které prošly raným traumatem anebo citovou deprivací, nedosahují v oblasti vzdělávání takových úspěchů, na jaké by jinak měly kapacitu. Neusnadňují jim to ani ústavní zařízení, které sice dbají na vzdělávání dětí obvykle více než jejich původní nefunkční rodiny, avšak mají omezené zdroje financí na zajištění vzdělávání svých svěřenců, případně je přednostně směřují do škol, zřízených přímo v zařízení, bez ohledu na osobní předpoklady a vzdělávací potřeby dětí. Není také mnoho prostoru pro to, aby se dětem při přípravě do školy někdo plně individuálně věnoval. A děti v ústavní péči mívají značně sníženou motivaci se učit – nemají pro koho. Jejich nezralé představy o „svobodném životě venku“ za zdmi dětského domova, je vedou k předčasnému ukončení vzdělávání a následným problémům v uplatnění na trhu práce.

Děti, které se dostanou do pěstounské péče, dosahují lepších výsledků jak v úspěšnosti a rozmanitosti ve vzdělávání, tak i v pozdějším uplatnění v zaměstnání. Pěstouni se dětem individuálně věnují, motivují je k lepším výsledkům, a děti samy se obvykle učí ochotněji, když cítí, že na jejich výsledcích někomu skutečně záleží. Děti v náhradních rodinách na rozdíl od těch v ústavu chápou reálněji, jaká mají nadání a jaké slabiny, co umějí a co se mohou naučit. Vnímají takzvanou „otevřenou budoucnost“, tedy naději na to, že si v životě budou moci vybrat, čím se budou živit, a mají věku přiměřenou představu, jak budou žít.

To potvrzuje i výpověď Lucie z pěstounské rodiny, která musela jako školačka bojovat s předsudky o tom, že je „nevzdělatelná“.  Lucie nakonec absolvovala několik vzdělávacích programů, zná své dovednosti, má dobré předpoklady dosáhnout uplatnění v rámci svých možností. V dětském domově by pravděpodobně srovnatelnou příležitost nedostala.