Manželé Tichánkovi jsou biologickými rodiči dvou dnes již dospělých synů, vysněnou holčičku přijali do své rodiny z dětského domova. Alexandra Tichánková, která v současnosti pracuje v neziskové organizaci jako klíčová pracovnice pro pěstounské rodiny, nám vypráví, jaké to bylo a je být pěstounkou.

Nabídnout domov dalšímu dítěti
„Vždycky jsem chtěla mít dva syny a dceru,“ vzpomíná paní Alexandra a dodává: „Když se ale kluci narodili, začal takový kolotoč, že na dceru už jaksi nedošlo…“ S časem děti odrostly a nepotřebovaly už tolik péče, tehdy začali manželé Tichánkovi uvažovat o přijetí holčičky z dětského domova. „My s manželem rádi cestujeme, žijeme celkem společenským životem, určitě jsme netrpěli syndromem prázdného hnízda. Pouze jsme cítili, že máme potenciál poskytnout sebe a náš domov ještě dalšímu dítěti,“ vysvětluje paní Alexandra jejich motivaci.

Adopce, nebo pěstounská péče?
Původní představa byla taková, že adoptují desetiletou slečnu s případným hendikepem nevyžadujícím zvláštní péči, která bude natolik samostatná, že oba manželé budu moci zůstat ve svém zaměstnání. Vše nakonec dopadlo jinak. „Na přípravě nám řekli, že takové dítě do adopce nemáme šanci dostat, že takové děti do adopce prostě nechodí. Takže jsme změnili adopci za pěstounskou péči.“ Představa o bezproblémovém dítěti a soužití vzala za své až později.

Přípravy
O době příprav a prověřování paní Alexandra hovoří jako o potřebné a zajímavé. „Teoreticky nás připravovali na různé situace, které můžeme s přijatým dítětem zažít. Musím ale říct, že člověk si to ve skutečnosti neumí představit. Vůbec jsme netušili, o čem ti lidé mluví… Proč by měla výchova cizího dítěte být jiná než vlastního? Slovo deprivace nám nic neříkalo a tomu, že děti z ústavů jsou „jiné“, jsme nevěřili. Asi jsme to tehdy ani nechtěli slyšet, mysleli jsme si, že to je přehnané, že nás pouze chtějí vystrašit, aby prověřili naše odhodlání. My se pokládali za skvělé rodiče svých vlastních dětí, tak proč bychom nezvládli vychovat jiné dítě?“

Den „D“
Tichánkovi si přesně pamatují den, kdy svou pěstounskou holčičku uviděli poprvé. „Byla úžasná! Desetiletá skoro slečna. Krásná, rozumná, milá.“ Měsíc a půl se snažili za ní jezdit každý týden do dětského domova, několik víkendů strávila holčička u budoucí rodiny doma. Všem se podařilo navázat hezký vztah, a tak se dívka k Tichánkovým přestěhovala.

Krušné začátky
Paní Tichánková přiznává, že byla myšlenkou pěstounské péče tak nadšená, že na začátku nepociťovala žádný strach a dodává humorné přirovnání: „Nedávno na jednom semináři lektorka s nadsázkou řekla, že pouze mentálně retardovaný člověk jde do pěstounky beze strachu. Já tehdy splňovala toto kritérium :-).“ Manžel paní Tichánkové jisté obavy měl, především z kontaktu s biologickými rodiči, a jak se po čase ukázalo, oprávněně. Jelikož tehdy ještě neplatila novela, nikdo pěstounskou péčí „neprovázel“, nikdo pěstounům neporadil, nepomohl. Kontakt s biologickou maminkou tehdy rodině hodně zkomplikoval první roky společného života. „ Po roce a půl jsme byli vyčerpaní neustálými „boji“ a lepením ran naší pěstounské dceři, která to samozřejmě odnášela úplně nejvíc. Byli jsme zklamaní sami ze sebe, protože jsme cítili, že to úplně nezvládáme.“ Naštěstí řízením osudu se některé věci začaly měnit k lepšímu. „Kamarádka mi náhodou přinesla časopis s rozhovorem s Petrou Vrtbovskou. Já jí napsala, ona obratem odpověděla a začali jsme spolupracovat s organizací Natama. Druhá náhoda byla, že jsem se dostala na víkendový pobyt maminek pěstounek, pořádaný organizací Děti patří domů. Když si myslíte, že nemůže být hůř, cítíte se frustrovaní z vlastní neschopnosti a nepochopení blízkého okolí, a potom si vyslechnete osudy jiných dětí, rodin, pěstounů, najednou vám vaše „nicotné“ problémy přijdou banální a hlavně se ve vás probudí nadhled a síla je zvládnout.“

Je pěstoun víc rodič, nebo profesionál?
Paní Alexandra říká, že je potřeba být obojím a to na 100%. „Dítě, které do rodiny přijde, je většinou pošramocené životem. Tyto děti ve své původní rodině zažívaly často mnoho zlého: agresi, týrání, ponižování, zneužívání, a v kojeneckém ústavu či dětském domově byly jen jedním dítětem z mnoha.“ Podle paní Alexandry pěstoun by měl být proto jak chápajícím a milujícím rodičem, který tu bude vždy pro něj a přijme ho se vším všudy, i s jeho traumaty, lhaním, krádežemi a chybami, tak rovněž profesionálem, který ví a chápe, proč se dítě tak chová, rozumí jeho potřebám a nebere si jeho chování a reakce osobně.

Má to smysl
Ačkoliv pěstounská péče vzala manželům Tichánkovým hodně sil, hodně jim toho i dala. „Přesto, nebo právě proto bychom do toho šli znovu“, říká paní Alexandra a dodává: „Člověk by si měl rozmyslet, zda je ochotný a schopný dát kus sám sebe úplně cizímu dítěti, hodně důležitá je také podpora manžela, rodiny a přátel.“ Manželé Tichánkovi chtěli pomoci nastartovat do života dítě, které by jinak velkou šanci na „normální“ život nemělo. Každý den prožívají radosti i strasti stejně s přijatým dítětem jako i dětmi biologickými. „Zrovna dnes mi třeba dcera psala ze školy, že se nechala vyzkoušet z fyziky. Dostala za dvě :-). No není úžasná?“ dodává na závěr paní Alexandra.

Kdo je Alexandra Tichánková

• Narodila se 3. 2. 1968
• Pracuje jako klíčová pracovnice pěstounských rodin. K této práci jsem se dostala právě přes své pěstounství
• Stala se pěstounkou 19. 4. 2011 – to jsme naši přijatou dceru poprvé viděli 
• Stará se o 1 pubertální dítě
• Má ráda lidi

Manželé Tichánkovi jsou biologickými rodiči dvou dnes již dospělých synů, vysněnou holčičku přijali do své rodiny z dětského domova. Alexandra Tichánková, která v současnosti pracuje v neziskové organizaci jako klíčová pracovnice pro pěstounské rodiny, nám vypráví, jaké to bylo a je být pěstounkou.

Nabídnout domov dalšímu dítěti
„Vždycky jsem chtěla mít dva syny a dceru,“ vzpomíná paní Alexandra a dodává: „Když se ale kluci narodili, začal takový kolotoč, že na dceru už jaksi nedošlo…“ S časem děti odrostly a nepotřebovaly už tolik péče, tehdy začali manželé Tichánkovi uvažovat o přijetí holčičky z dětského domova. „My s manželem rádi cestujeme, žijeme celkem společenským životem, určitě jsme netrpěli syndromem prázdného hnízda. Pouze jsme cítili, že máme potenciál poskytnout sebe a náš domov ještě dalšímu dítěti,“ vysvětluje paní Alexandra jejich motivaci.

Adopce, nebo pěstounská péče?
Původní představa byla taková, že adoptují desetiletou slečnu s případným hendikepem nevyžadujícím zvláštní péči, která bude natolik samostatná, že oba manželé budu moci zůstat ve svém zaměstnání. Vše nakonec dopadlo jinak. „Na přípravě nám řekli, že takové dítě do adopce nemáme šanci dostat, že takové děti do adopce prostě nechodí. Takže jsme změnili adopci za pěstounskou péči.“ Představa o bezproblémovém dítěti a soužití vzala za své až později.

Přípravy
O době příprav a prověřování paní Alexandra hovoří jako o potřebné a zajímavé. „Teoreticky nás připravovali na různé situace, které můžeme s přijatým dítětem zažít. Musím ale říct, že člověk si to ve skutečnosti neumí představit. Vůbec jsme netušili, o čem ti lidé mluví… Proč by měla výchova cizího dítěte být jiná než vlastního? Slovo deprivace nám nic neříkalo a tomu, že děti z ústavů jsou „jiné“, jsme nevěřili. Asi jsme to tehdy ani nechtěli slyšet, mysleli jsme si, že to je přehnané, že nás pouze chtějí vystrašit, aby prověřili naše odhodlání. My se pokládali za skvělé rodiče svých vlastních dětí, tak proč bychom nezvládli vychovat jiné dítě?“

Den „D“
Tichánkovi si přesně pamatují den, kdy svou pěstounskou holčičku uviděli poprvé. „Byla úžasná! Desetiletá skoro slečna. Krásná, rozumná, milá.“ Měsíc a půl se snažili za ní jezdit každý týden do dětského domova, několik víkendů strávila holčička u budoucí rodiny doma. Všem se podařilo navázat hezký vztah, a tak se dívka k Tichánkovým přestěhovala.

Krušné začátky
Paní Tichánková přiznává, že byla myšlenkou pěstounské péče tak nadšená, že na začátku nepociťovala žádný strach a dodává humorné přirovnání: „Nedávno na jednom semináři lektorka s nadsázkou řekla, že pouze mentálně retardovaný člověk jde do pěstounky beze strachu. Já tehdy splňovala toto kritérium :-).“ Manžel paní Tichánkové jisté obavy měl, především z kontaktu s biologickými rodiči, a jak se po čase ukázalo, oprávněně. Jelikož tehdy ještě neplatila novela, nikdo pěstounskou péčí „neprovázel“, nikdo pěstounům neporadil, nepomohl. Kontakt s biologickou maminkou tehdy rodině hodně zkomplikoval první roky společného života. „ Po roce a půl jsme byli vyčerpaní neustálými „boji“ a lepením ran naší pěstounské dceři, která to samozřejmě odnášela úplně nejvíc. Byli jsme zklamaní sami ze sebe, protože jsme cítili, že to úplně nezvládáme.“ Naštěstí řízením osudu se některé věci začaly měnit k lepšímu. „Kamarádka mi náhodou přinesla časopis s rozhovorem s Petrou Vrtbovskou. Já jí napsala, ona obratem odpověděla a začali jsme spolupracovat s organizací Natama. Druhá náhoda byla, že jsem se dostala na víkendový pobyt maminek pěstounek, pořádaný organizací Děti patří domů. Když si myslíte, že nemůže být hůř, cítíte se frustrovaní z vlastní neschopnosti a nepochopení blízkého okolí, a potom si vyslechnete osudy jiných dětí, rodin, pěstounů, najednou vám vaše „nicotné“ problémy přijdou banální a hlavně se ve vás probudí nadhled a síla je zvládnout.“

Je pěstoun víc rodič, nebo profesionál?
Paní Alexandra říká, že je potřeba být obojím a to na 100%. „Dítě, které do rodiny přijde, je většinou pošramocené životem. Tyto děti ve své původní rodině zažívaly často mnoho zlého: agresi, týrání, ponižování, zneužívání, a v kojeneckém ústavu či dětském domově byly jen jedním dítětem z mnoha.“ Podle paní Alexandry pěstoun by měl být proto jak chápajícím a milujícím rodičem, který tu bude vždy pro něj a přijme ho se vším všudy, i s jeho traumaty, lhaním, krádežemi a chybami, tak rovněž profesionálem, který ví a chápe, proč se dítě tak chová, rozumí jeho potřebám a nebere si jeho chování a reakce osobně.

Má to smysl
Ačkoliv pěstounská péče vzala manželům Tichánkovým hodně sil, hodně jim toho i dala. „Přesto, nebo právě proto bychom do toho šli znovu“, říká paní Alexandra a dodává: „Člověk by si měl rozmyslet, zda je ochotný a schopný dát kus sám sebe úplně cizímu dítěti, hodně důležitá je také podpora manžela, rodiny a přátel.“ Manželé Tichánkovi chtěli pomoci nastartovat do života dítě, které by jinak velkou šanci na „normální“ život nemělo. Každý den prožívají radosti i strasti stejně s přijatým dítětem jako i dětmi biologickými. „Zrovna dnes mi třeba dcera psala ze školy, že se nechala vyzkoušet z fyziky. Dostala za dvě :-). No není úžasná?“ dodává na závěr paní Alexandra.

Kdo je Alexandra Tichánková

• Narodila se 3. 2. 1968
• Pracuje jako klíčová pracovnice pěstounských rodin. K této práci jsem se dostala právě přes své pěstounství
• Stala se pěstounkou 19. 4. 2011 – to jsme naši přijatou dceru poprvé viděli ????
• Stará se o 1 pubertální dítě
• Má ráda lidi