Pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání
ALEXANDRA VALCHAŘOVÁ je grafička a interiérová designérka. V pěstounské péči na přechodnou dobu má děti do tří let, vychovala s manželem tři vlastní děti.
„Pěstounkou bych se nestala nebýt neteře, která o pěstounské péči na přechodnou dobu sama uvažovala. Velkou oporou je mi manžel. Dlouho jsem totiž pochybovala, ale on mě přesvědčoval, ať to zkusíme. Ke konečnému rozhodnutí pomohl i pozitivní přístup a nadšení sociálních pracovníků na krajském úřadě. Teď už se cítím jako profík, ale spoustu informací jsem si musela znova vyhledat a načíst, nebylo to jednoduché. Cítím také mnohem větší zodpovědnost. Dítě se mi nenarodilo, ale bylo mi svěřeno. Je to podobné, jako byste hlídali dítě třeba kamarádce. Taky budete mít starost, abyste se postarali co nejlépe. Vztah s dítětem v pěstounské péči je nepochybně mnohem osobnější než v kojeneckém ústavu. Vím, že dítě nikdy nebude moje. Naštěstí mám svoje vlastní děti. Snažím se brát i rodiče dítěte jako klienty – ať už jde o adoptivní rodiče nebo o biologickou rodinu, do které se dítě zpátky vrací. Neměli by mít špatný pocit, že mi dítě berou. Nejtěžší pro mě není předání dítěte, ale prožívání traumatu s dítětem, které muselo být odebráno z rodiny. Proto si vážím těch, kteří se rozhodli přijmout do péče starší dítě. Zároveň si ale myslím, že by se vyplatilo pomáhat ve větší míře nejen samotným dětem, ale celé rodině tak, aby děti nemusely být od svých rodičů odebírány.“
Fotografie a příběh byly pořízeny v roce 2014 pro výstavu „Jsem pěstoun“ kampaně Hledáme rodiče. Výstava měla za cíl přiblížit veřejnosti život pěstounských rodin a také ukázat, že pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání.
Pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání
František Štefek je skladník, s manželkou mají tři vlastní dospělé děti a sedm dětí v pěstounské péči ve věku 10 až 17 let.
„Když se nám narodil třetí syn, byli oba starší sourozenci o více než deset let starší. Aby nebyl sám, rozhodli jsme se mu pořídit sestru nebo bratra, kteří mu budou věkem blíž. Původně jsme do pěstounské péče plánovali jedno nebo dvě děti, ale sociální pracovnice z krajského úřadu nám vždycky zavolala, jestli bychom nechtěli přijmout ještě další. Takže teď nás bydlí doma deset. Razím teorii, že tři nebo osm dětí už není takový rozdíl, jen se vaří ve větších hrncích. Některé k nám přišly jako hodně malé, ty si zvykaly rychleji. Starší děti to mají těžší. Často mají za sebou zážitky, které si ani nedokážete představit. Vlastní rodiče našich pěstounských dětí byli do jednoho zbaveni rodičovských práv, takže se s nimi nevídají. Děti nám říkají mami a tati a chtěly se jmenovat po nás – Štefkovi. O jejich původu jim nic netajíme. Ti starší si pamatují na svou původní rodinu nebo dětský domov, ale ty malé ne. Když jsme se naposledy snažili vysvětlit nejmladšímu synovi, že nejsme jeho vlastní rodiče, tak si vedl svou a říkal: „Já jsem se stejně narodil vám!“ Bydlíme na vesnici, takže taková velká rodina samozřejmě působí pozdvižení. Zvlášť když jsou všechny přejaté děti romského původu. Slyšel jsem i fámu, že na jedno dítě jsme dostali milion korun. Upřímně řečeno, hodně známých se s námi přestalo bavit, na druhou stranu jsme získali nové přátele, na které se můžeme spolehnout.“
Fotografie a příběh byly pořízeny v roce 2014 pro výstavu „Jsem pěstoun“ kampaně Hledáme rodiče. Výstava měla za cíl přiblížit veřejnosti život pěstounských rodin a také ukázat, že pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání.
Pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání
IVETA HRUŠKOVÁ je privátní bankéřka.
S manželem vychovávají dceru z prvního manželství Ivety a další čtyři děti mají v pěstounské péči.
„Po rozvodu jsem zůstala s patnáctiletou dcerou sama. Obě jsme si přály pro Katku nějakého prima bráchu, a tak jsem si zažádala o svěření dítěte do pěstounské péče. Krátce nato jsem se seznámila se svým mužem, a tak jsme přípravu na pěstounskou péči absolvovali s manželem společně. Místo bráchy nám svěřili hned dvě holčičky – sestry, které se ale navzájem neznaly, protože každá vyrůstala jinde. A tak nás bylo najednou pět. Koupili jsme starý dům, postupně ho opravovali a učili se spolu žít. Někdy to byly situace na zabití, a kdo by čekal nekonečnou vděčnost, ten by to asi brzy vzdal. My jsme si s manželem ale vzali ještě další dva kluky z dětského domova. Děti jsou velmi temperamentní a lidé kolikrát hledají důvody, proč to vlastně děláme. Pěstounská péče není adopce. Dítě není vaše, má své rodiče. Můžete ho milovat, ukazovat mu cestu, ale nikdy si ho nesmíte přivlastnit. Když za tím někdo vidí peníze, říkám ironicky: tak si to zkus sám. Můžu zodpovědně říct, že je určitě tisíc lepších způsobů k vydělání peněz a pro peníze se pěstounská péče dělat nedá. Já rozhodně nelituji, mám prostě ráda ten mumraj doma a ubíjí mě představa, že bych přišla do prázdného bytu a dívala se na televizi.“
Pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání
ALEXANDRA VALCHAŘOVÁ je grafička a interiérová designérka. V pěstounské péči na přechodnou dobu má děti do tří let, vychovala s manželem tři vlastní děti.
„Pěstounkou bych se nestala nebýt neteře, která o pěstounské péči na přechodnou dobu sama uvažovala. Velkou oporou je mi manžel. Dlouho jsem totiž pochybovala, ale on mě přesvědčoval, ať to zkusíme. Ke konečnému rozhodnutí pomohl i pozitivní přístup a nadšení sociálních pracovníků na krajském úřadě. Teď už se cítím jako profík, ale spoustu informací jsem si musela znova vyhledat a načíst, nebylo to jednoduché. Cítím také mnohem větší zodpovědnost. Dítě se mi nenarodilo, ale bylo mi svěřeno. Je to podobné, jako byste hlídali dítě třeba kamarádce. Taky budete mít starost, abyste se postarali co nejlépe. Vztah s dítětem v pěstounské péči je nepochybně mnohem osobnější než v kojeneckém ústavu. Vím, že dítě nikdy nebude moje. Naštěstí mám svoje vlastní děti. Snažím se brát i rodiče dítěte jako klienty – ať už jde o adoptivní rodiče nebo o biologickou rodinu, do které se dítě zpátky vrací. Neměli by mít špatný pocit, že mi dítě berou. Nejtěžší pro mě není předání dítěte, ale prožívání traumatu s dítětem, které muselo být odebráno z rodiny. Proto si vážím těch, kteří se rozhodli přijmout do péče starší dítě. Zároveň si ale myslím, že by se vyplatilo pomáhat ve větší míře nejen samotným dětem, ale celé rodině tak, aby děti nemusely být od svých rodičů odebírány.“
Fotografie a příběh byly pořízeny v roce 2014 pro výstavu „Jsem pěstoun“ kampaně Hledáme rodiče. Výstava měla za cíl přiblížit veřejnosti život pěstounských rodin a také ukázat, že pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání.
Pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání
JOSEF LUSTIG, svářeč
S manželkou se starají o tři pěstounské děti ve věku 6,7 a 8 let. Mají vlastní dospělou dceru a vnuka.
„Když se nám odstěhovala dcera skoro na druhý konec republiky, uvažovali jsme s manželkou, že bychom si brali pravidelně nějaké dítě z dětského domova na hostitelskou péči. Šli jsme se poradit na úřad a nechali jsme se přesvědčit na pěstounskou péči. Naše původní představa byla, že bychom vychovávali jedno dítě v předškolním věku. Pokud by to byli dva sourozenci, tak bychom si vzali oba. Za tři měsíce po skončení přípravy nám volali z krajského úřadu a nabídli nám tři sourozence, nejmladšímu byl tehdy rok a půl. Neváhali jsme, i když jsme tím trochu překvapili naše příbuzné a známé, kteří o našich plánech věděli. Manželka odešla na mateřskou dovolenou, takže mohla s dětmi zůstat doma. To byla velká výhoda, protože děti z dětského domova vyžadují větší pozornost a kolikrát si taky nesou jizvy na duši a některé i na těle, pokud byly týrané. Když se jim věnujete, vidíte hned pokroky. Naše děti byly ještě malé, když k nám přišly, takže si na své rodiče ani na pobyt v dětském domově nepamatují. Matka o děti nejeví příliš zájem, ale kontaktu s ní se nebráníme. Setkání probíhají na neutrální půdě – na úřadě a domlouvá je sociální pracovnice. Je to pro nás i pro děti lepší. Občas jedeme i na nějakou akci dětského centra, kde děti žily, než se dostaly k nám domů. Kdykoli tam přijdu, hned mi visí na ruce pět šest dětí, protože chlap je v dětském domově nedostatkové zboží. Když to vidím, jsem moc rád za to, jak jsme se rozhodli, protože dětem je v rodině mnohem lépe.“
Fotografie a příběh byly pořízeny v roce 2014 pro výstavu „Jsem pěstoun“ kampaně Hledáme rodiče. Výstava měla za cíl přiblížít veřejnosti život pěstounských rodin a také ukázat, že pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání.
Pěstounské péči se věnují muži i ženy různých profesí, věku i vzdělání
IVETA HRUŠKOVÁ je privátní bankéřka.
S manželem vychovávají dceru z prvního manželství Ivety a další čtyři děti mají v pěstounské péči.
„Po rozvodu jsem zůstala s patnáctiletou dcerou sama. Obě jsme si přály pro Katku nějakého prima bráchu, a tak jsem si zažádala o svěření dítěte do pěstounské péče. Krátce nato jsem se seznámila se svým mužem, a tak jsme přípravu na pěstounskou péči absolvovali s manželem společně. Místo bráchy nám svěřili hned dvě holčičky – sestry, které se ale navzájem neznaly, protože každá vyrůstala jinde. A tak nás bylo najednou pět. Koupili jsme starý dům, postupně ho opravovali a učili se spolu žít. Někdy to byly situace na zabití, a kdo by čekal nekonečnou vděčnost, ten by to asi brzy vzdal. My jsme si s manželem ale vzali ještě další dva kluky z dětského domova. Děti jsou velmi temperamentní a lidé kolikrát hledají důvody, proč to vlastně děláme. Pěstounská péče není adopce. Dítě není vaše, má své rodiče. Můžete ho milovat, ukazovat mu cestu, ale nikdy si ho nesmíte přivlastnit. Když za tím někdo vidí peníze, říkám ironicky: tak si to zkus sám. Můžu zodpovědně říct, že je určitě tisíc lepších způsobů k vydělání peněz a pro peníze se pěstounská péče dělat nedá. Já rozhodně nelituji, mám prostě ráda ten mumraj doma a ubíjí mě představa, že bych přišla do prázdného bytu a dívala se na televizi.“