Lenka a Radek Šprtovi přijali do pěstounské péče ke svým dvěma synům postupně další čtyři děti a do hostitelské péče sestru posledních dvou dětí. Z průměrné české rodiny se tak stala velká pěstounská rodina. Lenka Šprtová by ale neměnila.

Jak vás napadlo stát se pěstouny?

My jsme původně chtěli dítě adoptovat. Při ústních psychotestech nám pan psycholog říkal, že my, jakožto rodiče 2 dětí, bychom byli ideální spíš pro pěstounskou péči. V té době jsme o tom nechtěli ani slyšet, ale po pár letech to v nás zase začalo hlodat. Na internetu jsme studovali vše možné a došli k závěru, že pěstounská péče pro nás bude fakt rozumnější.

Kdy nastal ten obrat?

Vše podnítila návštěva dětského domova, kam jsem vezla malé věci po našich klucích. Během chvilky jsem si tam zamilovala chlapečka, na kterého už ale čekala adoptivní rodina. Doma jsem vše probrala s manželem a nakonec jsme podali žádost o pěstounskou péči.

Úvodní testy jste už měli za sebou, ale jak probíhalo vzdělávání? Je vůbec taková příprava nutná?

Příprava byla fajn. Sice se to táhlo, ale určitě nám to hodně dalo. Nejlepší na přípravě bylo setkání s pěstouny. Osobně bych ocenila, kdyby se dalo s pěstouny mluvit bez přítomnosti školitelů. Přeci jen, člověk školitele ještě tolik nezná a bojí se, aby si ho nějak nevhodně nezaškatulkovali.

U dlouhodobé pěstounské péče se v přípravě hodně mluví o tom, jaké dítě budoucí pěstouni chtějí a mohou přijmout. Měli jste nějakou jasnou představu nebo požadavky?

Měli jsme zažádáno o 1-2 děti, většinového etnika nebo poloromské, věk 3-6 let. Děti bez vážných zdravotních komplikací, bez alkoholismu a psychiatrických anamnéz v rodině.

Respektoval úřad vaše rozhodnutí?

První sourozenci požadavky splňovali. Pak jsme si ještě zažádali ještě jednou a z původních požadavků jsme slevili, ale bylo to naše rozhodnutí. Vzali jsme si do péče dvouletou romskou holčičku s psychiatrickou anamnézou na straně matky. Na hostitelskou péči jsme si brali její sourozence a jednoho z jejích bratrů máme už také doma. Doufáme, že se u nich nemoc neprojeví.

Pamatujete si na den, kdy jste svoje pěstounské děti viděla poprvé? Jak probíhalo „seznamování“?

Děti byly nesmělé, ale Kinder vajíčko trochu pomohlo Byli jsme spolu sami, takže nikdo do našeho seznamování nezasahoval, což si myslíme, je správné. Za dětmi jsme jeli ještě asi třikrát a pak si je na Štědrý den dopoledne odvezli napořád.

Jak se k pěstounské péči stavěly vaše vlastní děti a váš manžel?

Pokaždé jsme s sebou v dětském domově měli i naše kluky. Hodně v celé té cestě za pěstounskou péčí záleželo na nich. I oni museli cítit, že to chtějí. Pokud by to oni necítili, nebo se jim třeba pak děti z jakéhokoli důvodu nelíbily, tak bychom do toho dál nešli. Reakce dětí se nemá podceňovat. Kdybychom se s manželem a dětmi nerozhodli společně, určitě bychom do toho nešli.

Ještě nějak jste vlastní děti připravovali na to, že přijmete do rodiny další děti?

Už dříve jsme s našimi kluky jezdili do dětského domova na různé akce a kluci pak měli hodně otázek. Budoucí pěstouni by hlavně měli svým dětem přiblížit, čím si děti v dětském domově mohly projít, vysvětlit jim, proč právě takovým dětem chtějí pomoct. Zároveň je třeba dětem říct, že jako rodiče už tu nebudete jen pro ně, že se o čas, hračky nebo místo doma musí podělit s přijatým dítětem. Pocitu žárlení se nevyhnete, ale dá se tím aspoň zmírnit.

Myslíte, že pěstounství vaše vlastní děti ovlivnilo?

Tím, že jsme přijali děti, které byly odebrané z důvodu zanedbání, možná i týrání, tak pochopili, že všechny děti nemají takové štěstí. Že je potřeba pomáhat, že nic není zadarmo. Nejstarší nakonec teď při výběru školy řekl, že by chtěl v budoucnu dělat někde u dětí, klidně i v dětském domově, což by ho předtím určitě ani nenapadlo.

Fandí vám širší rodina, kamarádi nebo známí?

Část rodiny se zajímá a proti našemu rozhodnutí nic zásadního nemá, část rodiny nechápe, proč zrovna my máme pomáhat. Spor vygradoval při přijetí posledního syna, ale my si stojíme za svým. Vyslechneme si jejich názor, ale nemohou rozhodovat za nás.

Jaký by měl být „ideální“ pěstoun?

Pěstoun by měl být určitě trpělivý, což platí u manžela, mně to moc nejde, obětavý a psychicky odolný.

Na co by se měl budoucí pěstoun připravit?

Měl by si uvědomit, že geny jsou geny, a s tím prostě nic nezmůže. Třeba všechny naše přijaté děti nemají žádný vztah k věcem, zničí, na co přijdou, a přiznání nebo omluvu čekat nelze. Tak to prostě je.

Dá se pěstounství dělat pro peníze?

Budoucí pěstoun by měl být připravený na to, že ho okolí, a možná i rodina bude podezírat, že to dělá pro peníze. Ale doporučila bych takovým lidem, aby si spočítali, kolik peněz je to na hodinu. Pěstounem nejste od 6:00 do 14:30, ale 24 hodin denně a 365 dní v roce. Tohle podle nás nejde dělat pro peníze. Vždycky říkáme: Přidejte se k nám – pěstounů je pořád málo a dětí, které potřebují pomoci, je hodně!

Je pěstoun tedy spíš profesionál, nebo především rodič?

Pěstoun musí být jak rodič, tak i profesionál. Není to stejné jako u vlastních dětí. Tyhle děti mají něco za sebou a podle toho je třeba se k nim chovat. Ale to neznamená jim z lítosti, čím si prošly, vše povolit. Chce to pevné hranice a o všem mluvit. I o tom, že jsou z dětského domova, že někde je máma a táta. S věkem nabalovat to, proč se o ně nemohli starat. Právě v tom vidím tu profesionalitu.

Nakonec malá anketa

Největší obavy…

…z biologické rodiny přijatých dětí
…jestli to všechno zvládneme
… jestli nám úřady řekli o jejich minulosti, traumatech a rodinných anamnézách vše

Co mi pěstounství vzalo…

….zajeté koleje
…..klid a pohodlnost. (Pořád musí být člověk v pozoru a nejlépe mít oči i vzadu :-). Pořád se řeší kdo to rozbil, samozřejmě že nikdo ! Asi samo. )

Největší radost

…když se dětem něco podaří. Ať školním dětem úspěchy ve škole, nebo slečnám ve školce nově naučené básničky, tanečky…