Víta Gomoly jsme se zeptali, jaké to je, vyrůstat v pěstounské rodině.

Pamatuješ si, jaké to bylo, když si tě rodiče přivezli domů?
To si ani nemůžu pamatovat, byly mi teprve dva roky. Ale pamatuji si, když přivezli bráchu Filipa.

Tos měl asi radost.
Jasně, staral jsem se o něj a hrál si s ním. Ale zas jsem přišel o svou postel. (Usmívá se.)

Kolik máš vlastně sourozenců?
Mě si rodiče vzali z domova jako prvního a pak přišel Filip, ten je o čtyři roky mladší. Pak máme ještě Káju, Radka a Janu, Julinku a naposledy nejmenší Johanku. Rodiče také přijali dva starší kluky, Honzu a Lukáše.

Jak to rodiče zvládali? 
Byli jsme hodně spolu, starali jsme se jeden o druhého. Maminka nás taky zapojila do různých domácích prací a táta je zas takový kliďas, že když už to hrozilo nějakou bouřkou, tak to všechno urovnal. Třeba v sobotu, když jsme se chystali do sboru, máma byla v jednom kole a všechno připravovala, tak nám hrál táta na klavír. To bylo moc fajn.

Taky na něco hraješ?
Právě táta mě přivedl k muzice. Umí zahrát na všechno. Já jsem chodil šest let na housle, zahraju i něco na klavír, ale nejvíc mě baví kytara. Na basu jsem hrál i v semináři, kde jsme měli s klukama kapelu. Dobré bylo, že mě táta do cvičení nenutil, takže mi to nezprotivil. Muzika je něco, co máme s tátou společného.

A co s mámou?
Po mamce mám smysl pro pořádek. Každá věc musí mít svoje místo. Oba musíme mít ve všem systém, jsme puntičkáři, zatímco ostatní jsou bordeláři. (Směje se.) Taky chci každou věc dotáhnout do konce. Víte, já na genetiku moc nevěřím. Důležité je, kdo vás vychová.

Takže jsi nikdy nechtěl vědět, kdo jsou tvoji rodiče?
Já za svoje rodiče považuji ty, co mě vychovali. Maminka se mě několikrát ptala, jestli se chci vidět s mámou, která mě porodila. Ale já jsem nikdy nechtěl. Myslím, že skoro všichni, kteří vyrůstají tak jako já odmala v pěstounské rodině, ani nemají chuť svoje biologické rodiče vídat. Kluci, kteří k nám přišli už starší, těm se stýskalo a svoje rodiče kontaktovali.

A jak to dopadlo?
No, nebylo to úplně bezproblémové, ale prostě to tak chtěli. Já po tom netoužím. Jsem hrdý na to, že můžu mít stejné jméno jako táta s mamkou (Vítkovi biologičtí rodiče byli zbaveni rodičovských práv a Vít mohl přimout příjmení svých pěstounů, pozn. red.) Slovo pěstoun používám jen, když vyplňuji nějaký formulář.

Takhle to vypadá jako úplná idyla.
Tak nějaká krize taky byla, když jsem dospíval, ale vyřešila se tím, že jsem se odstěhoval. Rozhodně jsem neodešel ve zlém a domů se moc rád vracím aspoň občas přes víkend.

Změnilo se něco od té doby, co nejsi doma?
Pořád je něco nového. Děti rostou, umí spoustu nových věcí. S Radkem už si můžeme popovídat, s těmi mladšími si vždycky pohraju. Je to fajn, že se mám kam vracet.

Co myslíš, že ti dala pěstounská rodina?
Toho je spousta. Ale oproti dětem z dětského domova mám jistotu, že někam patřím. Kdyby bylo nejhůř, vím, že nejsem sám.

Nelitoval jsi někdy?
Tak mělo to i své nevýhody. Hodně dětí znamená, že ze sáčku bonbonů na tebe zbyde jenom jeden nebo dva a o hračky jsme se taky vždycky dělili. Neexistovalo, že bych měl nějakou jen sám pro sebe. Ale to člověku vadí jen, dokud je dítě.

Umíš si představit, že by sis jednou vzal domů taky dítě z dětského domova?
Rozhodně. Moc bych si přál mít vlastní děti a pak si vzít ještě nějaké mladší z dětského domova.
Díky za rozhovor, ať se ti to jednou podaří.