Ve výchově nesmí chybět legrace
Za zdmi ústavů v naší republice žije stále velké množství dětí s tělesným handicapem. Může to být chlapec na vozíčku, nevidomá dívka, batole se ztrátou sluchu. Mnozí z nich jsou jinak obyčejní šikovní kluci a holky, kteří touží po stejných věcech a zážitcích, jako ostatní děti, ale ze všeho nejvíc jim chybí rodinné zázemí.
Pěstouni si často netroufají přijmout do rodiny dítě s tělesným postižením. Někdy je k tomu vedou rozumné argumenty, dost často ale za jejich obavami stojí spíše nejistota a skutečnost, že se nikdy s postiženými lidmi nesetkali blíže, než při náhodném setkání na ulici. Prostě o přijetí dítěte s handicapem nikdy ani neuvažovali.
Paní Zdeňka Gašparíková vypráví o svých pěstounských začátcích, když do jejich čtyřčlenné rodiny přibyl čtyřletý Jindra s vážným sluchovým postižením:
„Když k nám přišel, trpěl velikými záchvaty vzteku. Není divu – je to inteligentní kluk, ale do čtyř let byl téměř bez šance s někým komunikovat! Sestřičky v ústavu neuměly znakovat, první znaky poznal, až když ho ve třech letech poslali do speciální školky. Tam však musel pobývat od pondělka do pátku formou internátu, a v neděli se vracel do „svého“ ústavu, takové pendlování mu ale příliš neprospívalo. Byl hodně ve stresu, a když se neuměl dorozumět, tak se vztekal.“
Nyní, po roce a půl v pěstounské rodině, Jindra nejen plynule znakuje, takže se domluví v komunitě neslyšících, ale díky pravidelnému logopedickému cvičení a úpravě sluchadel je schopný se dorozumět i se slyšícími lidmi. Pěkně artikuluje, a pokud zrovna nepospíchá už-už aby to ze sebe vysypal, porozumí mu i cizí člověk.
„Nejdřív jsme museli vysvětlovat co je co, jak konkrétní věci vypadají a přiřadit k tomu znak a k tomu znaku slovo. Tohle je mrkev, takhle vypadá, takhle chutná, tohle je znak a říká se tomu mrkev. A nezopakujete to stokrát, ale tisíckrát. Jako to probíhá v rodině, když učíte malinké dítě mluvit.
Ale to, co miminkům stačí říkat při běžné komunikaci, musíme každý den pečlivě procvičovat,“ vysvětluje pěstounka, jak dosáhli tak obrovského vývojového skoku u svého přijatého syna.
Kolik taková péče denně zabere času? A jak takový nácvik probíhá, opakujete slova, nacvičujete doma před zrcadlem?
„Kdepak! To by mi Jindra nevydržel!“ směje se paní Zdeňka. „A ani mě by to moc nebavilo. Vždycky to musí být zároveň hra, zábava, legrace… Náš mrňous by jinak po dvou minutách ztratil pozornost. Je dobré hodně střídat podněty, chvíli si říkáme s obrázkovými kartičkami, pak nějakou hru, potom nějaká srandička, pak přejít před zrcadlo… děláme logopedii i cestou ve vlaku, hrajeme hry, do toho znakujeme. Už je naučený tak, že prakticky i v době, kdy si sám hraje, tak si přitom opakuje slova. Ale musí to být radost, jak pro něj, tak pro nás. Když viditelně rozumí tomu, že nás to baví a že on nás baví tím, že to správně říká, jde to skoro samo. Důležité je hodně chválit, i za to, že se snaží a zrovna se mu to nepovedlo. Tím je totiž motivovaný dlouhodobě, i když už to není tak nové.“
Výhodou pro paní Gašparíkovou bylo, že měla před přijetím Jindry již nějaké zkušenosti v komunikaci s neslyšícími a „oprášila“ lekce znakové řeči z mládí. Po příchodu Jindry (v té době ještě formou občasných hostitelských návštěv) začala navštěvovat kurzy znakového jazyka a zjišťovat a ověřovat si informace o péči o děti se sluchovým handicapem z různých dostupných zdrojů. Znakovku se začal dobrovolně učit také manžel a spontánně ji přejaly nejen obě starší děti, ale i blízcí přátelé rodiny.
„Ten mrňousek nám rozšířil obzory, ukázal nám oblasti života, ke kterým bychom se nebýt jeho asi ani nedostali. I moje děti začaly s Jindrou znakovat a dost je to baví,“ usmívá se kamarádka paní Gašparíkové. Sama je také pěstounkou se čtyřmi dětmi a rodiny spolu tráví mnoho času.
„Učím se od Jindry znaky pro různé věci, a pak to učím ve škole kamarádky. Holkám se to moc líbí a tak jsem ráda, že jim můžu ukázat něco zajímavého,“ libuje si také její desetiletá dcerka.
„A Jindra je zase rád, že je důležitý, i když je v téhle smečce skoro nejmladší,“ uzavírá pěstounka paní Gašparíková.
(Jméno dítěte bylo z důvodu ochrany osobních údajů změněno).
K prolomení bariér a nejistot ohledně handicapovaných dětí může pomoci i návštěva unikátní interaktivní výstavy „Naše cesta“, která umožňuje návštěvníkům prožít zkušenosti handicapovaných lidí v běžném všedním dni, zahrát si florbal na vozíku, vytisknout si jmenovku Braillovým písmem či vyzkoušet alternativní způsoby ovládání tabletu a dotykového telefonu. Děti ocení možnost vyzkoušet množství stolních i jiných her zaměřených na orientaci, paměť nebo motoriku. Výstavu již shlédlo (lépe řečeno na vlastní smysly prožilo) na 25 tisíc návštěvníků v Brně a nyní čeká dětské i dospělé hosty na pražském Výstavišti až do 30. listopadu 2014. Expozice nejen pobaví, ale také poučí a snad napomůže větší ohleduplnosti a respektu vůči handicapovaným lidem. A pokud některého z návštěvníků zážitek posune blíž směrem k úvahám o přijetí handicapovaného dítěte formou pěstounské péče, pak více než splnila svůj účel!
Bližší informace o unikátní prožitkové expozici naleznete zde: