V časopise Téma vyšel obsáhlý rozhovor s Lindou Jablonskou o kojeneckých ústavech, pěstounské péči, o jejím filmu „V nejlepším zájmu dítěte“ a všech aktivitách kolem něj.

Česko je poslední postkomunistickou zemí, v níž jsou děti do věku tří let stále umisťovány do ústavní péče. Dokument režisérky LINDY JABLONSKÉ (37) V nejlepším zájmu dítěte, který před časem vysílala Česká televize, ukazuje, jaký dopad ústavní péče v tak nízkém věku na vývoj dítěte má a jak systém umisťování novorozenců v Česku funguje. „Považuju za do očí bijící nespravedlnost, když jsou v instituci děti, které by mohly být v přechodné pěstounské péči,“ říká Linda Jablonská, která sama čeká třetí dítě.

Jedním z vašich předchozích filmů byly Počátky, dokument sledující osudy tří dívek z výchovného ústavu. Inspiroval vás k natáčení filmu o dětech v kojeneckých ústavech?

Ano, při natáčení Počátků, které stále ještě pokračuje, jsem přemýšlela, co se musí stát, že dítě skončí v kojeňáku. Moje hrdinky z Počátků ovšem nebyly v ústavní péči v tom nejranějším období života, ale strávily tam někdy i dvanáct let. A mě zajímalo, jaká je ta instituce pro novorozeňata. Pak jsem se dozvěděla, že existuje takzvaná přechodná pěstounská péče, a rozhodla se sledovat s kamerou dvě miminka – jedno v kojeneckém ústavu a druhé v přechodné pěstounské péči, a porovnat, jak se jim daří.

Jak moc jste před natáčením vnímala debatu o tom, jestli by se kojenecké ústavy měly zrušit?

Samozřejmě jsem o ní věděla, ale nebyl to prvotní motiv mého natáčení, zajímala mě ta instituce jako taková. Až během příprav jsem zjistila, že debata kolem kojeňáků je tak vyostřená. Mě zajímal především mechanismus přerozdělování dětí, klíč, podle něhož jsou rozmisťované do ústavů nebo k přechodným pěstounům. Podle platné legislativy má totiž rodinná péče přednost před tou ústavní, ovšem v praxi je to často jinak.

Jak je to možné?

Myslím, že hodně záleží na konkrétní sociální pracovnici, která o umístění dítěte rozhoduje, a na tom, jak je metodicky vedený konkrétní sociální odbor, což se liší kraj od kraje, ačkoli všechny úřady spadají pod ministerstvo práce a sociálních věcí. Potom samozřejmě záleží i na soudu, protože většina dětí je do ústavní péče umisťovaná na základě předběžného opatření, které buď potvrdí, nebo vyvrátí návrh sociální pracovnice.

Než jsem viděla váš film, žila jsem v domnění, že většina dětí končí v kojeneckých ústavech proto, že pěstounů je prostě málo. Z vašeho filmu ovšem vyplývá, že problém je jinde…

Konkrétně v Ústeckém kraji, kde jsme natáčeli, přechodných pěstounů skutečně nedostatek je. Nicméně nežijeme v Argentině, tak proč by dítě, o které rodiče evidentně nejeví zájem, nemohlo jít o 150 kilometrů dál, kde už volný pěstoun je?

Brání v tom legislativa?

Spíš v tom brání nedostatek dobré vůle, snahy, pružnosti, nebo jsou za tím ještě nějaké jiné zájmy, možná finanční. Někteří úředníci bohužel skutečně pracují stylem „už to tady takhle děláme dvacet let, tak proč bychom to tak nedělali dál“. Smutné je, že do kojeneckých ústavů jsou děti umisťovány i v krajích, kde je volných pěstounů dost.

Vy sama jste při natáčení absolvovala několik neúspěšných telefonátů konkrétní sociální pracovnici, která bránila umístění holčičky, jejíž osud jste ve filmu sledovala, do přechodné pěstounské péče…

Zpočátku jsem její motivaci chápala, vycházela z toho, že biologičtí rodiče v porodnici projevili o holčičku zájem s tím, že až se stabilizuje jejich situace, že si ji vezmou. Sociální pracovnice tedy holčičku logicky nemohla umístit někam daleko, aby rodičům neznemožnila kontakt s ní. Nicméně když se potom ukázalo, že oni se o dítě několik měsíců nezajímají, bylo už, myslím, na čase tohle rozhodnutí přehodnotit. Osobně si myslím, že by bylo daleko efektivnější, kdyby konkrétně třeba Ústecký kraj peníze, které investuje do ústavní péče, dal raději na osvětu či školení o přechodné pěstounské péči. Spousta lidí totiž vůbec neví, že něco takového existuje, neví, co to obnáší, natož aby je napadlo, že by to mohli dělat. Možná že kdyby se o tom lidé dozvěděli víc, nedostatek pěstounů už by nebyl problém nikde.

Přechodná pěstounská péče je zpravidla na rok a je primárně určena pro ty nejmenší děti. Proč je tak důležité umístit do pěstounské péče hned čerstvě narozené miminko?

Podle nejrůznějších výzkumů vznikají v dětském mozku určitá neurologická spojení jedině tehdy, kdy má dítě svoji jednu pečující osobu, na kterou se může fixovat, navázat. Jakmile se děťátko jednou tuto schopnost vytvořit si sociální vazbu na jednoho člověka naučí, neztratí ji ani v pozdějším věku a až do dospělosti je schopno vytvářet si správně sociální vazby.

I přesto, že je ten vztah s pečující osobou v kojeneckém věku později přerušen?

Přesně tak. Tam nejde ani tak moc o to, kdo tou pečující osobou je, jestli je to matka, někdo jiný z rodiny, nebo pěstoun. Důležité je, že jde o jednoho konkrétního člověka, že se ti lidé kolem něj nestřídají, jako se to děje v kojeneckých ústavech. V momentě, kdy dítě tuto možnost nemá, nastává problém, který se později projevuje v navazování vztahů, i v dalších oblastech života, jako je hledání práce a podobně. A druhá věc, která je z toho filmu zřejmá, pro dítě je pochopitelně vždycky lepší, když je v rodinném prostředí než v baráku s dalšími padesáti miminky. Už jen proto, že pozná běžný život, že si nemyslí, že nakrájená jablíčka a namazané chleby dostává odněkud z podzemí, že vidí, jak se pere prádlo, chodí na procházky ven, kde běhají psi, nebo jezdí auta a tramvaje. V kojeňáku tráví děti čas na zahradě, až když začnou chodit. A pořád je to především jen uzavřený prostor areálu kolem ústavu.

Ale není ten pozdější přechod z domácího prostředí s láskyplnou péčí pěstouna do dětského domova pro dítě větším otřesem s horšími následky, než kdyby bylo v ústavní péči kontinuálně celou dobu?

Dětí, které jdou z přechodné pěstounské péče do dětského domova, je strašně málo, jen zhruba 1,5 procenta. Zatímco dětí, které projdou ústavní péčí a pokračují v ní i po dosažení tří let, je 10 procent. Podle mého názoru je to jednoduše proto, že když máte na něco týden, tak to děláte týden. A když na to máte měsíc, děláte to měsíc. Pěstoun ví, že má dítě na rok, i když občas je ta doba také delší, a dělá maximum pro to, aby se během té doby pro něj našla náhradní rodina. Viděli jsme to u pěstounky Míši v našem filmu, která neustále telefonovala na všechny možné úřady, popoháněla sociální pracovnice, telefonovala na vietnamskou ambasádu, protože její holčička byla vietnamského původu, prostě kopala za to dítě, protože je v jejím zájmu, aby se co nejrychleji dostalo do nějaké trvalé rodiny. Zatímco v kojeňáku je to dítě jedním z mnoha, sociální pracovnice na to mají tři roky, v podstatě nic je netlačí. Navíc mají případů tolik, že primárně řeší třeba něco jiného.

Mezi reakcemi na váš film se objevil i názor, že mezi opuštěnými dětmi je velká skupina těch, které mají jiný rasový původ, anebo jsou nějak postižené, takže umístění v rodině hledají velmi těžko a už kvůli nim nelze kojenecké ústavy úplně zrušit…

Plošné zrušení kojeneckých ústavů ani není naším cílem. Je jasné, že nějaká péče, třeba pro těžce postižené děti, být musí. Ale nemusí nutně být v této masové podobě. Mohou to být zařízení spíše komunitního typu. Například v SOS dětských vesničkách se tety střídají až po týdnu a spí tam. Nemají dvanáctihodinové směny jako v kojeneckých ústavech, není to ten nemocniční režim. A co se týče romských dětí, s jejich umístitelností to není tak kritické, jak se tvrdí. Nejhorším problémem je to, že strašně dlouho trvá, než je dítě právně volné.

Váš film vzbudil natolik bouřlivé ohlasy, že jste se s tvůrčím týmem rozhodli sepsat petici za omezení ústavní péče pro nejmenší děti, která má v současné době kolem 7 500 podpisů, a chcete prosadit zákon zamezující umisťování dětí do 3 let do ústavů.

Ano, působíme teď v takové akční skupině, kterou iniciovala Klára Laurenčíková z vládního Výboru pro ochranu práv dětí, podpořila nás i režisérka Helena Třeštíková, kterou film hluboce zasáhl, a chystáme lobbovací akci. Chceme premiéru Sobotkovi a dalším politikům vylíčit celou problematiku a v první řadě docílit toho, aby se kojenecké ústavy převedly pod resort ministerstva práce a sociálních věcí a nespadaly pod ministerstvo zdravotnictví, což samo o sobě indikuje, že ty děti jsou nemocné a potřebují nemocniční zařízení. Naší snaze je otevřená i ministryně Marksová, ale pořád tak trochu narážíme na to, že všechno končí u peněz. Jde o to, že kojenecké ústavy  jsou docela velké budovy, do kterých se investovalo hodně peněz, figurují tam lidé, kteří by neradi přišli o určitý zdroj příjmů a podobně. Na druhou stranu zrušením kojeňáků by se taky hodně ušetřilo, protože péče o jedno dítě v kojeneckém ústavu stojí měsíčně zhruba 47 000 korun, zatímco měsíční pobyt dítěte u profesionálního pěstouna přijde přibližně na 25 tisíc. To je vyloženě absurdní, zvlášť když vezmeme v potaz, že mnohdy děti v kojeňáku končí kvůli špatné ekonomické situaci biologických rodičů, kteří by přitom za 47 tisíc měsíčně s nadsázkou mohli mít vilu s bazénem.

Jak na natáčení dokumentu reagovaly sestřičky v kojeňáku?

Byly velice milé a vstřícné, já jim ani nic z té problematiky nekladu za vinu, myslím si, že ten problém je systémový. Ony dělají, co můžou, ale je jasné, že žádná z nich prostě nemůže večer uspávat každé miminko zvlášť, jako by to dělala matka nebo pěstounka.

Co při natáčení bylo nejtěžší pro vás osobně?

Já na všechno reagovala ještě citlivěji, než normálně, protože jsem natáčela těhotná. Pro mě je do očí bijící ta nespravedlnost vůči dětem. Já soucítím s dětmi v syrském Aleppu, ale zároveň vím, že s jejich situací toho moc nenadělám, maximálně můžu někam poslat peníze. Ale tyhle děti v těch kojeňácích být nemusí, mohly by být opečovávané jednou paní. Moje starší dcera chodí do školky, ale neumím si představit, že by tam byla 24 hodin denně, permanentně v režimu „všichni se společně vykakáme, všichni společně jdeme spát“, žádné pomazlení, když to dítě zrovna chce, společné pohádky v posteli. Pokud máte děti, nemusíte znát vědecké výzkumy, abyste chápala, že dítě prostě potřebuje jednoho stálého člověka.

Co po zkušenostech z natáčení považujete za nejtěžší na povolání pěstouna?

Asi tu čtyřiadvacetihodinovou službu. Občas jsem v diskuzích taky narazila na výtku, že to pěstouni dělají pro peníze (běžná měsíční odměna pěstouna je 20 tisíc korun hrubého, pozn. red.). To mi prostě připadá jako argument padlý na hlavu. Lidé si možná neuvědomují, že jde často o děti matek závislých na drogách. Ty děti můžou mít abstinenční příznaky, jsou plačtivé, neklidné a pěstounka přitom nemá ty mateřské hormony, které pomáhají takové stavy zvládat. Navíc ty ženy často nebývají nejmladší, což vyplývá z toho, že jednou z podmínek pěstounství je mít vlastní odrostlé děti.

Myslela jsem, že řeknete, že nejhorší je loučení s dítětem…

Původně jsem si to taky myslela, ale konkrétně Míša, která vystupuje v našem filmu, mi vysvětlila, že ona si prostě v hlavě racionálně nastavila, že dítě je u ní dočasně a ona mu poskytuje určitou službu. Samozřejmě že si to dítě oblíbí a naváže se na něj, ale zároveň pro něj chce to nejlepší. A nejlepší pro to dítě je dostat se do trvalé rodiny. A když se to podaří a ona ví, že je mu tam dobře, prožívá pocit absolutního štěstí. V každém případě je výběr pěstounů náročný, někdy se stane, že jinak vhodnou kandidátku neschválí třeba proto, že by to nezvládly její starší děti.

Víte, jak jsou na tom hrdinky vašeho filmu teď?

Předpokládám, že holčička z kojeňáku je v ústavu dosud (dokument se začal natáčet před tři čtvrtě rokem, kdy se obě dívky narodily pozn. red.), ale podrobné informace nemám. Vždycky mi jenom řekli, že se řeší její rodina, ale nemůžou mi o tom nic bližšího sdělit. Holčička od pěstounky Míši je také pořád v její péči, což ukazuje na to, že úřady jsou opravdu neskutečně pomalé. Od doby, co se její matka prostě vypařila, uplynulo devět měsíců, to už holčička mohla být dávno někde v adopci.

Měla jsem za to, už pominuly doby, kdy biologickým rodičům stačilo poslat dítěti do ústavu pohlednici, aby takzvaně „projevili zájem“ a znemožnili tak jeho adopci…

Ono je to bohužel právě naopak. Úředníci se zřejmě obávají obviňování, že děti „kradou“, a výrazně upřednostňují biologickou rodinu, které do poslední chvíle dávají šanci. Druhý problém je, že zatímco v zahraničí většinou péči o děti řeší speciální soudní odbory, u nás o dětech rozhodují normální soudy. Takže případ leží na stole x měsíců, během nichž soudce řeší spoustu jiných sporů. A v našem konkrétním případě situaci ještě zkomplikovalo, že holčička má vietnamskou národnost.