Ke svým dětem jsme si vzali další dvě
Zajímá-li vás téma pěstounství a chcete vědět, jak to u pěstounů chodí, přečtěte si článek z nového čísla týdeníku Překvapení. Paní Jana musela ujít kus životní cesty, ale s každým úsměvem, slzou, rýmou, teplotou, odřeným kolenem dětí, se rodina sbližovala víc a víc.
Milujeme je všechny
Mám báječného manžela a čtyři děti, přesto je naše rodina neobyčejná. Dvě z našich dětí se totiž narodily jiným rodičům, ale milujeme je stejně jako ty vlastní.
Na Bětušku jsme s manželem čekali skoro dva roky. Když přišla na svět, zrovna jsme rekonstruovali dům, a díky tomu od narození nejlépe usínala za zvuku vrtačky. To Šimon, který se narodil necelé tři roky po ní, pro změnu nespal zpočátku skoro vůbec a chtěl se jen bavit. Rodičovství jsme si s mužem užívali, ale přesto nám něco chybělo. Uvnitř jsme oba cítili, že máme místo u stolu i v srdci.
Paní Zubatá nepřišla
„Není žádný důvod, proč nepřijmout do rodiny dítě, které nás potřebuje,“ ujistili jsme se vzájemně, přičemž jsme navázali na debaty, které jsme vedli ještě před svatbou. I když se nám narodily dvě krásné, zdravé děti, naše rozhodnutí vzít si cizí do pěstounské péče se nezměnilo. Zbývalo jen rozhodnout kdy a jak! Když byly Šimonkovi dva roky, obrátili jsme se na místní příslušný odbor sociálně právní ochrany dětí, napsali jsme životopis, vyplnili údaje o sobě, představy o dítěti a přinesli jsme potvrzení od lékaře o zdravotní způsobilosti. „Zítra přijde poprvé sociální pracovnice na návštěvu,“ říkali jsme si a byli oba značně nervózní, a snad i žárovky jsme cídili zevnitř. Ale u dveří nezazvonila žádná paní Zubatá, jak ji známe z filmu Kolja. Sociální pracovnice si s námi pěkně povídala, neotvírala nám lednici ani nelezla do skříní. Když odešla, byli jsme „v očekávání“! Následné psychologické vyšetření mi přišlo zvláštní, odborník odkrýval naše nitro, minulost, zkoumal naše manželství. Věděli jsme ale, že tím chrání před dalším zklamáním děti, jež chceme přijmout. „Za co vás manžel naposledy pochválil?“ ptal se mě, a docela mě tím i pobavil. Velmi přínosný byl několikadenní kurz plný informací a intenzivních zážitků pěstounek. „Zraňuje vás, když lidé odmítají vaše děti, protože jsou romské?“ ptali se jich, a ony popravdě odpovídaly: „Ano.“ Uklidnilo mě to, věděla jsem, že mě by to také zraňovalo, ale i tak mohu být pěstounkou.
Milující a všeobjímající matka
„Život se nám začíná měnit,“ shodli jsme se s mužem, když jsme se dozvěděli, že pro nás mají chlapečka. Seznámili jsme se s jeho situací a po jedné krátké návštěvě v dětském domově jsme si Mirečka přivezli domů. Začátky ale rozhodně nebyly lehké! Chlapce poznamenal život v kojeneckém ústavu, byl plachý, nechtěl komunikovat a nenechal na sebe sáhnout. V noci bušil hlavou do polštáře a plakal. Sociálně byl na úrovni jednoho roku, ale mentálně a motoricky na úrovni svých tří let. Neustále jsme ho odněkud sundávali, něco mu brali z ruky, aby si nějak neublížil. Přidám-li k tomu příznaky deprivace z ústavu a jeho citovou vyprahlost, není divu, že jsme s mužem došli až téměř k úplnému vyčerpání. Společným soužitím se ale Míra začal zázračně proměňovat a vyrůstá z něj úžasný, bystrý kluk. Jako druhá přišla do naší rodiny Monička, která měla a má skvělou babičku, jež se o ni starala. Nejdříve k nám domů jezdily na společné návštěvy, později jsme si Moničku brali sami. Návštěvy se prodlužovaly, až u nás jednoho dne dívenka zůstala. Zvykla si rychle a my se zase museli srovnat s tím, že tohle dítě dokáže být na několika místech najednou. „Nejvíce mě v začátcích s Mírou zaskočilo, že jsem při větší zátěži nedokázala být tak milující a všeobjímající matka, jak jsem si myslela,“ svěřila jsem se manželovi, a myslím, že to je přirozené. Poznávání vlastních limitů pro mě bylo a dodnes je velkou výzvou. Děti miluju všechny, ale s Mirečkem a Moničkou jsem musela ujít kus životní cesty, abych je cele přijala a milovala jako vlastní. S každým úsměvem, slzou, rýmou, teplotou, odřeným kolenem jsme se sbližovali víc a víc. Dnes už vnitřně rozdíl necítím, jsou to prostě moje děti a skoro denně mě něčím dojímají. Nejvíce ve mně „zůstávají“ obyčejné situace. Dodnes vidím, jak ke mně Míra běží přes celou chodbu ve škole a říká: „Vypadl mi první zub!“ Mám ráda, když se ke mně Monička přitulí nebo když celá rodina zapalujeme adventní věnec. Hřeje mě u srdce, že Míra s Moničkou mohou prožívat každodenní normální život v rodině.
Noví příbuzní
Finanční situaci ani nemá cenu zmiňovat, manžel samozřejmě pracuje. Já si příspěvku od státu moc cením, protože díky němu pracuji na zkrácený úvazek, a mohu se tak dětem plně věnovat. Bez zaměstnání nás obou bychom ale takto početnou rodinu neuživili a nemohli bychom dětem poskytnout vše, co k dobrému vývoji potřebují. Podstatné také je, že Bětuška se Šimonkem přijali své nové sourozence naprosto přirozeně a jsou jedna velká parta. Občas se perou a hašteří, závidí si a žárlí na sebe, ale většinou se k sobě chovají hezky. Pomáhají si, hrají si a táhnou za jeden provaz. Rádi trávíme společný čas celá rodina, jezdíme na výlety a na kole, hrajeme na zahradě ping-pong, děláme táboráky. Tři starší děti chodí do školy a dělají nám velkou radost. Navíc hrají na hudební nástroje, vlastně je u nás pořád dost veselo. S každým přijatým dítětem byla naše rodina obohacena o jejich původní rodinu. Mireček měl intenzivní a krásný vztah se svým tatínkem, který péči o něj nezvládal, ale měl ho rád. Vídali se často, on nás respektoval jako rodiče svého syna a stal se součástí naší širší rodiny. Před dvěma lety bohužel při nehodě zemřel. Po jeho smrti jsme se setkali s dalšími členy rodiny a Míra poznal i svoji biologickou maminku, které posílám zprávy, jak se mu daří. Monička přivedla do naší rodiny svou babičku a tetu a ony si berou na víkendy postupně všechny naše děti. Vídáme se s nimi rádi, stejně jako s našimi příbuznými. Monička se také občas vídá se svou maminkou a mají se rády. Sama jsem si tak ověřila, že kontakty s původní rodinou jsou pro děti obvykle velkým přínosem. Zároveň ale dítě potřebuje vědět, kam patří, kde je doma, kde na něho čeká „náhradní rodina“ radím z vlastní zkušenosti a dodávám: Pěstounství je náročný, ale nádherný úkol. Nezůstávejte v něm sami a udržte si své koníčky. Najděte si přátele, u nichž se můžete občas vyplakat, a oni vás neodsoudí. A pak se nevzdávejte a odhodlaně se pusťte do toho, stojí to za to!
Jana Luhanová, Čelákovice
Kdo se může stát pěstounem?
Každý jedinec nebo pár starší 18 let s dostatečnou psychickou i fyzickou zralostí. Pěstoun by měl být připravený starat se o cizí dítě a přijímat ho se všemi jeho zvláštnostmi, potřebami i problémy. Měl by být schopný spolupráce se sociální pracovnicí a dalšími odborníky. Důležité je dítě milovat, ale ne vlastnit, respektovat vztah s jeho biologickou rodinou a pomáhat mu udržovat s ní kontakt. Pokud jde o pár, měl by žít v dlouhodobě stabilním partnerském vztahu. Více informací v Rodinném centru Routa – www.rc-routa.cz
Rodinné centrum Routa
Paní Luhanová zde koordinuje všechny projekty, které se věnují náhradní rodinné péči. Centrum pořádá pro pěstouny odborné semináře, pomáhá jim najít odbornou pomoc a kontakty s původní rodinou. Zajišťuje péči o děti (tzv. respitní, odlehčovací péče) tak, aby si mohli pěstouni občas odpočinout. Každou rodinu pracovník centra navštěvuje, naslouchá jí a podporuje.
Zdroj: Překvapení | 10.11.2014 | Strana: 26 | Autor: Šárka Jansová