800 888 245

Mámou a tátou jenom na chvíli

Musíte být připraveni kdykoli přijmout cizí dítě toho času bez rodičů. A zase ho bez řečí vrátit, jakmile se situace vyřeší. Dokázali byste to? Jaké to je být pěstounem na přechodnou dobu?

Děti nám nepatří. Ani ty vlastní, i když to označení připomíná pojem vlastnictví. Pěstouni na přechodnou dobu poskytují dětem službu. Jde o ně, ne o nás. Naše smutky si musíme nechat pro sebe,“ říká Romana Uherková, která právě předala „svou“ holčičku novým rodičům. „Telefonát s tím, že se našlo dítě, které potřebuje vaši péči, může přijít kdykoli. I doba, po kterou u vás zůstane, se může různit. A než se nadějete, bude zase pryč. Ve chvíli, kdy ho máte předávat, najednou zjistíte, že jste si toho malého caparta zamilovala víc, než jste chtěla. Ale musíte si uvědomit, že prázdná postýlka není tragédie, ale vítězství. Znamená to, že vše dobře dopadlo a další děťátko našlo svou rodinu,“ popisuje strasti a slasti pěstounství na přechodnou dobu Marie, která už podobnou šanci dala desítkám dětí.

POCHOVAT – A VRÁTIT

Více než polovina Čechů občas v životě zapřemýšlí o adopci dítěte či pěstounské péči. Což je jistě pozitivní zjištění. Jenže od myšlenky k její realizaci je dlouhá cesta. Skutečně se rozhodne stát pěstounem jen pár desítek lidí ročně. Přesto jich přibývá, včetně těch, kteří vědí, že poskytnout náruč a lásku je důležité, i kdyby to bylo pouze nakrátko…

Pěstounská péče na přechodnou dobu je relativně novou formou náhradní rodinné péče. Pevně zakotvila v systému péče o ohrožené děti teprve v lednu 2013 novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jejím účelem je zajistit dočasný pobyt dítěte, které nemůže z různých důvodů zůstat v biologické rodině, ale je předpoklad, že se do ní brzy vrátí. Podle zákona může zůstat maximálně rok. Úkol pěstouna je jasně vymezený, plynule dítě předat zpět do biologické nebo do nové rodiny a uchránit ho v mezidobí před pobytem v ústavu. „Považujeme za prioritní vyloučení užívání ústavní péče především u nejmenších dětí, kde jsou následky na další vývoj nejzásadnější,“ říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Petr Sulek.

Ještě před dvaceti lety si pediatři a psychologové mysleli, že kojenci nemají zvláštní potřeby, kromě tepla, klidu a stravy. Novější neurovědecké poznatky ale říkají něco jiného. V této fázi se dítě poprvé seznamuje s tím, jak na něj okolní svět reaguje, a učí se vytvářet citové vazby. Pokud na tuto rozvíjející se schopnost nikdo neodpovídá, nenaučí se to. Je to definitivní poškození pro celý život a velmi obtížně se překonává.

NEJDE JEN O PENÍZE?

Pěstounská péče na přechodnou dobu se považuje za práci. Dostáváte za ni plat, a to i v době, kdy zrovna o žádné dítě nepečujete. A tohle je trnem v oku kritikům této relativně nové instituce. Jenže pěstoun není „v práci“ jen standardních 8 hodin denně od pondělí do pátku. Pečuje o dítě 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Nemůže si plánovat dovolenou, musí být připravený převzít dítě z hodiny na hodinu. Je jasné, že takovou „práci“ musí člověk dělat z přesvědčení a s láskou. Ale tohle není rodičovství. Je to služba, pomoc v nouzi. Přijetí cizího dítěte do rodiny je velká zátěž a vyžaduje čas i finanční prostředky a je správné ji finančně ohodnotit a brát pěstounství jako profesi.

LOUČENÍ JE SMUTEK I RADOST

Kritici sice souhlasí s nutností vytvářet vazby, nicméně upozorňují na citlivost okamžiku předávání. Tato péče se původně prosadila zejména jako raná. V ideálním případě přijde dítě do náhradní rodiny přímo z porodnice a co nejrychleji přechází k adoptivním rodičům. Praxe ukazuje, že to bývá mnohem déle. Odloučení od klíčové osoby třeba v osmi měsících života dítě velice špatně snáší…

Předání dítěte do definitivní rodiny je skutečně vrcholným, ale zároveň i nejnáročnějším momentem pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsou pěstounům k dispozici organizace jako například Dobrá rodina, která pomáhá plánovat proces přechodu. Je také velmi důležité, aby pěstouni měli odžité vlastní rodičovské zkušenosti. „Mnoho lidí bohužel nechápe pěstounskou péči jako službu dítěti, ale jako způsob, jak naplnit vlastní rodičovské ambice. Takoví lidé by měli uvažovat spíše o adopci,“ komentuje ředitelka Marie Oktábcová z Nadačního fondu J&T& amp; amp; lt; /strong>, do jehož portfolia patří také podpora náhradní rodinné péče. Pěstounů je stále málo, ale přibývají.

„Poměrně často se jimi stávají příbuzní či známí jiných pěstounů,“ říká Oktábcová. „Dobré příklady táhnou a radost z pomoci dítěti je obrovská. Tito lidé jsou také lépe seznámeni s tím, co pěstounská péče obnáší,“ dodává. Přesto některé mýty přetrvávají. Lidé se stále obávají přijmout dítě s tělesným či mentálním handicapem, případně dítě jiného etnika. „I proto se snažíme prostřednictvím kampaně najít vhodné náhradní rodiče pro děti, které v tuto chvíli na pomoc pěstounů zatím marně čekají.“

Nějak se mi nechtělo trávit druhou půlku ži vota jen u počítače v kanceláři. Toužila jsem po něčem, co mne naplní a dá mému životu smysl,“ vysvětluje pohnutky, které ji přivedly k pěstounství. Stejně jako mnozí jiní, měla pocit prázdnoty. Děti dospěly a odešly do světa za svými sny. O pěstounské péči na přechodnou dobu se dozvěděla od přátel a z internetu. Žádost podali společně s manželem v dubnu 2013.

Záhy se u nich objevila pracovnice sociálního odboru, poté žádost putovala na magistrát. „V září jsme obdrželi pozvánku na první kurz přípravy,“ vzpomíná Romana. Absolvovali 72 hodin přednášek, poslední vloni v březnu. Následoval psychotest, pohovor s psychologem. „A zase jsme čekali. Dokonce tak dlouho, že už jsem nevěřila. Ale najednou zvoní telefon, bylo to 5. července. Byli jsme schváleni jako pěstouni na přechodnou dobu. A vzápětí další telefonát. Mají pro nás prý holčičku. Měli jsme jen devět dnů na to, abychom se připravili na příchod miminka. S manželem jsme si ale řekli, no a co, mladí potřebují devět měsíců, nám stačí devět dní. A tak se mi ze dne na den změnil život. Z práce jsem odešla na mateřskou a domů jsme si přivezli krásný malý uzlíček nového života,“ usmívá se paní Romana při vzpomínce na první chvíle s novým děťátkem.

PRVNÍ POBYLA KRÁTCE

Díky velké snaze původní rodiny a dobré práci sociálních pracovnic to bylo nakrátko. „Naše první princezna u nás pobyla jen 14 dní. Celou dobu jsme se scházeli i s její biologickou matkou. A tak předání do její náruče bylo radostné.“

Reakce okolí na rozhodnutí stát se pěstouny na přechodnou dobu byly prý trochu překvapivé. Někteří nechápali a pokládali otázky typu, proč si přidělávat starosti v tomhle věku, proč se starat o cizí dítě. Ale spousta reakcí byla naopak pozitivních. „Lidi asi nejvíc šokuje fakt, že se o dítko starám a pak se ho vzdám a dám ho klidně pryč. Člověk na to samozřejmě myslí už při přebírání miminka, že přijde den, kdy se s ním bude muset rozloučit. Zároveň ale stejně intenzivně, ne-li ještě víc, myslí na to, aby se co nejdříve dostalo do nové rodiny nebo se jeho situace nějak jinak stabilizovala. V lidech je zakořeněn pocit, že když se někomu věnujeme a pečujeme o něj, tak nám vzniká cosi jako vlastnické p rávo. Ale děti nám nepatří. Hezky to říká Chalil Džibrán – my rodiče jsme luk a děti šípy. Můžeme je vystřelit a být tu pro ně, ale na jejich život nemáme právo.“

9 MĚSÍCŮ LÁSKY

Druhá princezna, kterou Uherkovi nedávno předali adoptivním rodičům, s nimi už pobyla devět měsíců. I její příchod byl hektický. Ve dvě hodiny odpoledne volal soudní vykonavatel, aby si ji za hodinu vyzvedli v porodnici. Přivezli si ji pátý den po narození. „Nevnímám péči o miminko jen jako nutnost uspokojit jeho základní lidské potřeby. Ukojit hlad, přebalit, vykoupat, uspat. Děti do jednoho roku nelze rozmazlit, každý projev lásky a komunikace je nesmírně důležitý.

Je důležité, aby nový člověk věděl a cítil, že ho tento svět přijímá a že je bezpečný. Miminka se v pěstounské péči na přechodnou dobu učí vytvářet vazbu k pečující osobě a pak už ji jen rozvíjejí. Když jsem na přednáškách slyšela o překlápění vazby, nedokázala jsem si představit, jak to funguje. Seznamování s novými rodiči naší druhé svěřenkyně a postupné předávání bylo pro mne velkým zážitkem plným radosti a slz štěstí. A snad tam bylo i trocha pýchy, že z toho uzlíčku, který prožil těžký prenatální život, vyrostla zdravá holčička s chutí do života.“

První setkání s adoptivními rodiči bylo na půdě doprovázející organizace Dobrá rodina, odtud se jelo k Uherkovým domů. Pak se vídali několik dní každé odpoledne a nakonec Romana odjela s holčičkou na týden do jejich domova. „Už první den u nás holčička dala pusinku nové mamince a nechala se od ní krmit. Stejné to bylo i v náručí tatínka. S každým dnem víc a víc přijímala svou novou rodinu a já ustupovala do pozadí.

Jen občas na mne koukla pro pocit jistoty.“ Události dostaly spád, brzy přišla pozvánka k soudu – a loučení. „Holčička už věděla, jak její domov vypadá, znala babičku, kamarády, sousedy. A všichni se na ni nesmírně těšili. A bylo jim po ní smutno těch několik dní, než soud vydal oficiální usnesení, ‚že může jet domů‘. Pak bylo na chvíli smutno zase mně.
Ale radost z toho, že našla konečně novou rodinu, převládla,“ popisuje Romana své pocity.

LOUČENÍ S PRINCEZNOU

„Věděla jsem, že je to náš poslední společný den, ale nebyla jsem smutná. Byli tu i její noví rodiče, a snad i proto se naše holčička probudila usměvavá a v dobré náladě. Uvařili jsme si kávu, jíst jsme nemohli, tak nás přemohly emoce. Přece jen to nebyl obyčejný den. Balila jsem všechny oblíbené hračky, oblečení, kosmetiku a další věci, které budou první týdny propojovat dva světy. Ten u nás a ten nový u rodičů. Naložili jsme auto a vyrazili k soudu, kde čekal můj muž. Převzali jsme si každý jedno vyhotovení usnesení a holčička mohla oficiálně jet domů. Teprve teď se přihlásil hlad, a tak jsme vyrazili společně na oběd. Poté jsme podepsali dohodu o převzetí d& ; ;iac ute;těte do péče a předali si v& scar on;echny důležité doklady. Holčičku si vzal tatínek… už jsem se jí nedívala do očí, začínala jsem cítit smutek z jejího odchodu, ale ten patřil jen mně. Nechtěla jsem ji znepokojovat. Ale když jsem se loučila s novopečenými rodiči, už jsem nevydržela. Slzy se začaly kutálet jako lavina, zamávala jsem a honem pryč! Plakala jsem, ale cítila radost a úlevu. Úlevu, že končí náročná každodenní péče o miminko. Že odchází do nové rodiny naplněné láskou. A radost nad tím, jak jsme vše zvládli. A smutek a osamocení? Ten patří k životu… *

UVAŽUJETE O PĚSTOUNSTVÍ NA PŘECHODNOU DOBU?

Vaše první kroky by měly vést na obecní úřad. Tady zažádáte o zařazení do evidence pěstounů na přechodnou dobu. Dokládat budete muset zdravotní stav, finanční situaci, trestní bezúhonnost apod. Čekají vás psychologické testy a povinná přípravka v rozsahu 72 hodin. KOLIK ZA TO? Odměna pěstouna na přechodnou dobu dosahuje 20 000 Kč měsíčně. A to i v případě, že aktuálně o žádné dítě nepečujete (jste v pohotovosti). Za péči o dítě závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) či ve stupni IV (úplná závislost), tedy o dítě dlouhodobě nemocné nebo postižené, se č ástka zvyšuje na 24 000 tis& iacu te;c. Jako profesionální pěstoun si můžete přivydělávat – pokud se o dítě dobře postaráte. Na výši odměny to nemá vliv. Odměnu pěstouna však může pobírat pouze jeden z manželů, i když jste v evidenci oba. Pozor – je to 20 000 hrubého. Profesionálním pěstounem se může stát i důchodce. Pobírání starobního důchodu nemá na výši odměny vliv. Neplatí to ovšem o důchodu předčasném. Vedle odměny stát vyplácí i příspěvek na úhradu potřeb dítěte, o které pečujete. U dlouhodobě nemocného či handicapovaného se částky zvyšují. * 4500 Kč měsíčně pro dítě ve věku do 6 let, * 5550 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let, * 6350 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let, * 6600 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let

CO JE VLASTNĚ PĚSTOUNSKÁ PÉČE NA PŘECHODNOU DOBU?

Pěstoun na přechodnou dobu se stará o děti, které nemůže rodič ze závažných důvodů vychovávat, ale u nichž je zároveň zřejmé, že pro ně bude brzy nalezeno jiné, dlouhodobější řešení. Jde o dobu maximálně jednoho roku. Pěstouni jsou speciálně školeni k okamžitému přijetí dítěte a zajištění jeho péče do doby, než tým odborníků pomůže původní rodině zajistit jeho návrat domů nebo najde alternativní trvalé řešení (péče příbuzných, osvojení, dlouhodobá pěstounská péče). Hlavním smyslem je zajistit dítěti pobyt v rodinném prostředí namís t o &ua cute;stavní výchovy, která děti v nejmladším věku psychicky poškozuje. Romana Uherková My rodiče jsme luk a děti šípy. Nepatří nám. „OD TÉ DOBY, CO JSEM PĚSTOUNKOU NA PŘECHODNOU DOBU, JE MŮJ ŽIVOT PŘEPLNĚNÝ EMOCEMI, RADOSTÍ, SMÍCHEM, ALE I SLZAMI. ALE TAKOVÝ JE PŘECE ŽIVOT, ŽIJEME-LI OPRAVDOVĚ. NENÍ RADOSTI BEZ SLZ, A NAOPAK,“ POPISUJE ROMANA UHERKOVÁ, JAK SE JEJÍ ŽIVOT ZMĚNIL S PRVNÍM „CIZÍM“ MIMINKEM.

Z kojeneckého ústavu přes Klokánek až k pěstounství

„I PŘES VEŠKERÉ ZKUŠENOSTI MÁM STRACH. PŘECE JEN TO NENÍ VLASTNÍ DÍTĚ, TAKŽE TA STAROSTLIVOST JE ASI TAKOVÁ, JAKO KDYŽ SI NA VÝLET VEZMETE DÍTĚ KAMARÁDKY A ONO SI ZLOMÍ RUKU. TO JE BOLESTIVÁ SITUACE I U VLASTNÍHO DÍTĚTE, ALE POKUD SE TO STANE CIZÍMU, KTERÉ MÁTE NA STAROST, POCIT PROVINĚNÍ JE VĚTŠÍ,“ ŘÍKÁ VYSTUDOVANÁ DĚTSKÁ SESTRA JANA VOLDŘICHOVÁ.

Věnovat se dětem toužila už od dětství, inspirovala ji maminka, sociální pracovnice. Svou kariéru dětské sestry započala Jana v nemocnici, odkud po čase odešla pracovat do domova seniorů. Práce ji naplňovala, ale po dvou letech se jí začalo stýskat po dětech a nastoupila do nově zbudovaného pavilonu Radost v Kojeneckém ústavu v Krči. Tady zjistila zvláštní věc – děti nebyly sirotci, jak si myslela, rodiče měly, ti se o ně ale nemohli, nebo nechtěli starat. Na 14 dětí tu byly dvě sestry. Čas, který mohly věnovat každému z nich, byl omezený. „Kdokoli přišel do herny na návštěvu, byl jimi rázem doslova zasypán,“ vzpomíná Jana. „Všechny děti by byly ochotné ihned s kýmkoli odejít. Tak žíznily po vztahu, který ve skupině nepoznaly.“ A návštěvy byly. Režisér, který si vybíral děti pro film, ale i Tereza Maxová se zástupci Nadace. Občas se i návštěvy ptaly, jak to personál dělá, když jedno z dětí začne v noci plakat. Budí ostatní? A co když jich pláče víc najednou? Ale tím zájem většinou končil…

11 LET V KLOKÁNKU

Po nějaké době se Jana dozvěděla o existenci Klokánku. Moc informací ale nesehnala, a tak se do jednoho vyrazila podívat na vlastní pěst. Hned při své první návštěvě narazila na zakladatelku, paní Vodičkovou. Slovo dalo slovo, Jana absolvovala testy a byla přijata jako zdravotnice do Klokánku. Pracovala tu 11 let, nejdřív jako zdravotník pak i vedoucí Klokánku a nakonec jako fundraisingová pracovnice. „Paradoxně lépe bylo v dobách pionýrských, kdy sice na nic nebyly předpisy a návody, zato byli všichni nabiti energií projekt rozjet a dělat co nejlépe. S tím, jak Klokánky rostly, se začaly nabalovat provozní a procesní problémy, a klesla i kvalita pracovníků,“ vzpomíná dnes Jana na toto období.

MIMINKO JSME NEČEKALI

Ekonomická situace Klokánků i vyhoření některých kolegů Janu nakonec donutily přemýšlet o odchodu. Tehdy se začala zajímat o pěstounskou péči. „Asi tomu osud chtěl, protože jedna moje kamarádka se právě rozhodla absolvovat seminář pro zájemce o pěstounskou péči u Alžběty Hláskové. Žádost jsem vyplnila v únoru 2014 a pak se do podzimu vzdělávala na povinném 72hodinovém kurzu. I Janin manžel souhlasil. Následovaly formality, papírování a den po vyřešení všech náležitostí první telefonát. Ačkoli si dali do „specifikací“ dítě ve věku 3–7 let, bylo to miminko, přímo z porodnice od Apolináře. „Do vybavení pokojíčku pro starší dítě jsme invest ovali asi 30 000 Kč, ale rychle jsme museli vše upravit pro miminko. V porodnici slíbili počkat dva dny. Pak jsem si jela pro Tomíka.“

OSTATNÍ ŠLO STRANOU

Vzhledem k tomu, že obě dcery byly už dospělé, hlavní změnou s příchodem miminka byl denní režim. Vše se přizpůsobilo hlavně jemu, tomu, aby byli v dosahu domova na krmení, včas večer doma. Podvečerní nákup y a dlouhé cestování skončily. Ale i čas na koníčky. „Mně osobně trochu chybí ; čas n a knihy. Jsem velký čtenář a často jsem četla večer v posteli před spaním. Jenže Tomík spí s námi v ložnici, takže svícení by ho rušilo, a pokud si čtu s malým světlem (baterkou), často po stránce či dvou usínám,“ popisuje Jana, jak se změnil život s novvým dítětem. Už je to přes půl roku a zatím se nenašla vhodná rodina pro Tomíkovo dlouhodobé umístění. „S biologickou maminkou jsme se viděli pouze jednou, na dalších pět domluvených schůzek už nepřišla.“

STÁLE ČEKÁME

Na otázku, zda potřebuje vůbec pomoc, když je v péči o děti profesionálka, Jana říká: „Ze začátku jsem byla překvapená, protože ,děvčata z doprovázení‘ od Dobré rodiny byla většinou dost mladá, často i bezdětná, ale slečna, která má na starosti naši rodinu je vstřícná a nezná-li odpověď, zjistí a informace dodá. Oceňuji hlavně vzdělávání. Byla jsem na seminářích Jak zvládnout novou rodinu, Psychologické aspekty a Jak dě lat d&iacu te;těti Knihu ži vota. Jsou to pr o mě cenné informace a v praxi je využívám. Kniha života, kam zaznamenáváte všechny důležité události ze života dítěte, mne překvapila. V kojeneckém ústavu ani v Klokánku není pro ně co takového prostor, přitom pro dítě, ale i potencionální pěstounské rodiče či osvojitele je to velmi cenný dokument.“ Jana samozřejmě počítá s předáním dítěte novým rodičům. Ale pokud by se nenašli, vzali by si ho prý do dlouhodobé pěstounské péče. „I manžel se s Tomíkem naprosto sžil a je jeho miláčkem.“ Dítě přirozeně doplnilo rodinu se dvěma dospělými dcerami, které žijí už samostatně. Jedné z nich možná „nevlastní bráška Tomík půjde v létě na svatbu… *

Zdroj: Vlasta, 15. 7. 2015

Článek o pěstounské péči na přechodnou dobu připravila pro časopis Vlasta s přispěním Nadačního fondu J&T redaktorka Martina Háchová.

Mámou a tátou jenom na chvíli

Musíte být připraveni kdykoli přijmout cizí dítě toho času bez rodičů. A zase ho bez řečí vrátit, jakmile se situace vyřeší. Dokázali byste to? Jaké to je být pěstounem na přechodnou dobu?

Děti nám nepatří. Ani ty vlastní, i když to označení připomíná pojem vlastnictví. Pěstouni na přechodnou dobu poskytují dětem službu. Jde o ně, ne o nás. Naše smutky si musíme nechat pro sebe,“ říká Romana Uherková, která právě předala „svou“ holčičku novým rodičům. „Telefonát s tím, že se našlo dítě, které potřebuje vaši péči, může přijít kdykoli. I doba, po kterou u vás zůstane, se může různit. A než se nadějete, bude zase pryč. Ve chvíli, kdy ho máte předávat, najednou zjistíte, že jste si toho malého caparta zamilovala víc, než jste chtěla. Ale musíte si uvědomit, že prázdná postýlka není tragédie, ale vítězství. Znamená to, že vše dobře dopadlo a další děťátko našlo svou rodinu,“ popisuje strasti a slasti pěstounství na přechodnou dobu Marie, která už podobnou šanci dala desítkám dětí.

POCHOVAT – A VRÁTIT

Více než polovina Čechů občas v životě zapřemýšlí o adopci dítěte či pěstounské péči. Což je jistě pozitivní zjištění. Jenže od myšlenky k její realizaci je dlouhá cesta. Skutečně se rozhodne stát pěstounem jen pár desítek lidí ročně. Přesto jich přibývá, včetně těch, kteří vědí, že poskytnout náruč a lásku je důležité, i kdyby to bylo pouze nakrátko…

Pěstounská péče na přechodnou dobu je relativně novou formou náhradní rodinné péče. Pevně zakotvila v systému péče o ohrožené děti teprve v lednu 2013 novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jejím účelem je zajistit dočasný pobyt dítěte, které nemůže z různých důvodů zůstat v biologické rodině, ale je předpoklad, že se do ní brzy vrátí. Podle zákona může zůstat maximálně rok. Úkol pěstouna je jasně vymezený, plynule dítě předat zpět do biologické nebo do nové rodiny a uchránit ho v mezidobí před pobytem v ústavu. „Považujeme za prioritní vyloučení užívání ústavní péče především u nejmenších dětí, kde jsou následky na další vývoj nejzásadnější,“ říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Petr Sulek.

Ještě před dvaceti lety si pediatři a psychologové mysleli, že kojenci nemají zvláštní potřeby, kromě tepla, klidu a stravy. Novější neurovědecké poznatky ale říkají něco jiného. V této fázi se dítě poprvé seznamuje s tím, jak na něj okolní svět reaguje, a učí se vytvářet citové vazby. Pokud na tuto rozvíjející se schopnost nikdo neodpovídá, nenaučí se to. Je to definitivní poškození pro celý život a velmi obtížně se překonává.

NEJDE JEN O PENÍZE?

Pěstounská péče na přechodnou dobu se považuje za práci. Dostáváte za ni plat, a to i v době, kdy zrovna o žádné dítě nepečujete. A tohle je trnem v oku kritikům této relativně nové instituce. Jenže pěstoun není „v práci“ jen standardních 8 hodin denně od pondělí do pátku. Pečuje o dítě 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Nemůže si plánovat dovolenou, musí být připravený převzít dítě z hodiny na hodinu. Je jasné, že takovou „práci“ musí člověk dělat z přesvědčení a s láskou. Ale tohle není rodičovství. Je to služba, pomoc v nouzi. Přijetí cizího dítěte do rodiny je velká zátěž a vyžaduje čas i finanční prostředky a je správné ji finančně ohodnotit a brát pěstounství jako profesi.

LOUČENÍ JE SMUTEK I RADOST

Kritici sice souhlasí s nutností vytvářet vazby, nicméně upozorňují na citlivost okamžiku předávání. Tato péče se původně prosadila zejména jako raná. V ideálním případě přijde dítě do náhradní rodiny přímo z porodnice a co nejrychleji přechází k adoptivním rodičům. Praxe ukazuje, že to bývá mnohem déle. Odloučení od klíčové osoby třeba v osmi měsících života dítě velice špatně snáší…

Předání dítěte do definitivní rodiny je skutečně vrcholným, ale zároveň i nejnáročnějším momentem pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsou pěstounům k dispozici organizace jako například Dobrá rodina, která pomáhá plánovat proces přechodu. Je také velmi důležité, aby pěstouni měli odžité vlastní rodičovské zkušenosti. „Mnoho lidí bohužel nechápe pěstounskou péči jako službu dítěti, ale jako způsob, jak naplnit vlastní rodičovské ambice. Takoví lidé by měli uvažovat spíše o adopci,“ komentuje ředitelka Marie Oktábcová z Nadačního fondu J&T& amp; amp; lt; /strong>, do jehož portfolia patří také podpora náhradní rodinné péče. Pěstounů je stále málo, ale přibývají.

„Poměrně často se jimi stávají příbuzní či známí jiných pěstounů,“ říká Oktábcová. „Dobré příklady táhnou a radost z pomoci dítěti je obrovská. Tito lidé jsou také lépe seznámeni s tím, co pěstounská péče obnáší,“ dodává. Přesto některé mýty přetrvávají. Lidé se stále obávají přijmout dítě s tělesným či mentálním handicapem, případně dítě jiného etnika. „I proto se snažíme prostřednictvím kampaně najít vhodné náhradní rodiče pro děti, které v tuto chvíli na pomoc pěstounů zatím marně čekají.“

Nějak se mi nechtělo trávit druhou půlku ži vota jen u počítače v kanceláři. Toužila jsem po něčem, co mne naplní a dá mému životu smysl,“ vysvětluje pohnutky, které ji přivedly k pěstounství. Stejně jako mnozí jiní, měla pocit prázdnoty. Děti dospěly a odešly do světa za svými sny. O pěstounské péči na přechodnou dobu se dozvěděla od přátel a z internetu. Žádost podali společně s manželem v dubnu 2013.

Záhy se u nich objevila pracovnice sociálního odboru, poté žádost putovala na magistrát. „V září jsme obdrželi pozvánku na první kurz přípravy,“ vzpomíná Romana. Absolvovali 72 hodin přednášek, poslední vloni v březnu. Následoval psychotest, pohovor s psychologem. „A zase jsme čekali. Dokonce tak dlouho, že už jsem nevěřila. Ale najednou zvoní telefon, bylo to 5. července. Byli jsme schváleni jako pěstouni na přechodnou dobu. A vzápětí další telefonát. Mají pro nás prý holčičku. Měli jsme jen devět dnů na to, abychom se připravili na příchod miminka. S manželem jsme si ale řekli, no a co, mladí potřebují devět měsíců, nám stačí devět dní. A tak se mi ze dne na den změnil život. Z práce jsem odešla na mateřskou a domů jsme si přivezli krásný malý uzlíček nového života,“ usmívá se paní Romana při vzpomínce na první chvíle s novým děťátkem.

PRVNÍ POBYLA KRÁTCE

Díky velké snaze původní rodiny a dobré práci sociálních pracovnic to bylo nakrátko. „Naše první princezna u nás pobyla jen 14 dní. Celou dobu jsme se scházeli i s její biologickou matkou. A tak předání do její náruče bylo radostné.“

Reakce okolí na rozhodnutí stát se pěstouny na přechodnou dobu byly prý trochu překvapivé. Někteří nechápali a pokládali otázky typu, proč si přidělávat starosti v tomhle věku, proč se starat o cizí dítě. Ale spousta reakcí byla naopak pozitivních. „Lidi asi nejvíc šokuje fakt, že se o dítko starám a pak se ho vzdám a dám ho klidně pryč. Člověk na to samozřejmě myslí už při přebírání miminka, že přijde den, kdy se s ním bude muset rozloučit. Zároveň ale stejně intenzivně, ne-li ještě víc, myslí na to, aby se co nejdříve dostalo do nové rodiny nebo se jeho situace nějak jinak stabilizovala. V lidech je zakořeněn pocit, že když se někomu věnujeme a pečujeme o něj, tak nám vzniká cosi jako vlastnické p rávo. Ale děti nám nepatří. Hezky to říká Chalil Džibrán – my rodiče jsme luk a děti šípy. Můžeme je vystřelit a být tu pro ně, ale na jejich život nemáme právo.“

9 MĚSÍCŮ LÁSKY

Druhá princezna, kterou Uherkovi nedávno předali adoptivním rodičům, s nimi už pobyla devět měsíců. I její příchod byl hektický. Ve dvě hodiny odpoledne volal soudní vykonavatel, aby si ji za hodinu vyzvedli v porodnici. Přivezli si ji pátý den po narození. „Nevnímám péči o miminko jen jako nutnost uspokojit jeho základní lidské potřeby. Ukojit hlad, přebalit, vykoupat, uspat. Děti do jednoho roku nelze rozmazlit, každý projev lásky a komunikace je nesmírně důležitý.

Je důležité, aby nový člověk věděl a cítil, že ho tento svět přijímá a že je bezpečný. Miminka se v pěstounské péči na přechodnou dobu učí vytvářet vazbu k pečující osobě a pak už ji jen rozvíjejí. Když jsem na přednáškách slyšela o překlápění vazby, nedokázala jsem si představit, jak to funguje. Seznamování s novými rodiči naší druhé svěřenkyně a postupné předávání bylo pro mne velkým zážitkem plným radosti a slz štěstí. A snad tam bylo i trocha pýchy, že z toho uzlíčku, který prožil těžký prenatální život, vyrostla zdravá holčička s chutí do života.“

První setkání s adoptivními rodiči bylo na půdě doprovázející organizace Dobrá rodina, odtud se jelo k Uherkovým domů. Pak se vídali několik dní každé odpoledne a nakonec Romana odjela s holčičkou na týden do jejich domova. „Už první den u nás holčička dala pusinku nové mamince a nechala se od ní krmit. Stejné to bylo i v náručí tatínka. S každým dnem víc a víc přijímala svou novou rodinu a já ustupovala do pozadí.

Jen občas na mne koukla pro pocit jistoty.“ Události dostaly spád, brzy přišla pozvánka k soudu – a loučení. „Holčička už věděla, jak její domov vypadá, znala babičku, kamarády, sousedy. A všichni se na ni nesmírně těšili. A bylo jim po ní smutno těch několik dní, než soud vydal oficiální usnesení, ‚že může jet domů‘. Pak bylo na chvíli smutno zase mně.
Ale radost z toho, že našla konečně novou rodinu, převládla,“ popisuje Romana své pocity.

LOUČENÍ S PRINCEZNOU

„Věděla jsem, že je to náš poslední společný den, ale nebyla jsem smutná. Byli tu i její noví rodiče, a snad i proto se naše holčička probudila usměvavá a v dobré náladě. Uvařili jsme si kávu, jíst jsme nemohli, tak nás přemohly emoce. Přece jen to nebyl obyčejný den. Balila jsem všechny oblíbené hračky, oblečení, kosmetiku a další věci, které budou první týdny propojovat dva světy. Ten u nás a ten nový u rodičů. Naložili jsme auto a vyrazili k soudu, kde čekal můj muž. Převzali jsme si každý jedno vyhotovení usnesení a holčička mohla oficiálně jet domů. Teprve teď se přihlásil hlad, a tak jsme vyrazili společně na oběd. Poté jsme podepsali dohodu o převzetí d& ; ;iac ute;těte do péče a předali si v& scar on;echny důležité doklady. Holčičku si vzal tatínek… už jsem se jí nedívala do očí, začínala jsem cítit smutek z jejího odchodu, ale ten patřil jen mně. Nechtěla jsem ji znepokojovat. Ale když jsem se loučila s novopečenými rodiči, už jsem nevydržela. Slzy se začaly kutálet jako lavina, zamávala jsem a honem pryč! Plakala jsem, ale cítila radost a úlevu. Úlevu, že končí náročná každodenní péče o miminko. Že odchází do nové rodiny naplněné láskou. A radost nad tím, jak jsme vše zvládli. A smutek a osamocení? Ten patří k životu… *

UVAŽUJETE O PĚSTOUNSTVÍ NA PŘECHODNOU DOBU?

Vaše první kroky by měly vést na obecní úřad. Tady zažádáte o zařazení do evidence pěstounů na přechodnou dobu. Dokládat budete muset zdravotní stav, finanční situaci, trestní bezúhonnost apod. Čekají vás psychologické testy a povinná přípravka v rozsahu 72 hodin. KOLIK ZA TO? Odměna pěstouna na přechodnou dobu dosahuje 20 000 Kč měsíčně. A to i v případě, že aktuálně o žádné dítě nepečujete (jste v pohotovosti). Za péči o dítě závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) či ve stupni IV (úplná závislost), tedy o dítě dlouhodobě nemocné nebo postižené, se č ástka zvyšuje na 24 000 tis& iacu te;c. Jako profesionální pěstoun si můžete přivydělávat – pokud se o dítě dobře postaráte. Na výši odměny to nemá vliv. Odměnu pěstouna však může pobírat pouze jeden z manželů, i když jste v evidenci oba. Pozor – je to 20 000 hrubého. Profesionálním pěstounem se může stát i důchodce. Pobírání starobního důchodu nemá na výši odměny vliv. Neplatí to ovšem o důchodu předčasném. Vedle odměny stát vyplácí i příspěvek na úhradu potřeb dítěte, o které pečujete. U dlouhodobě nemocného či handicapovaného se částky zvyšují. * 4500 Kč měsíčně pro dítě ve věku do 6 let, * 5550 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let, * 6350 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let, * 6600 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let

CO JE VLASTNĚ PĚSTOUNSKÁ PÉČE NA PŘECHODNOU DOBU?

Pěstoun na přechodnou dobu se stará o děti, které nemůže rodič ze závažných důvodů vychovávat, ale u nichž je zároveň zřejmé, že pro ně bude brzy nalezeno jiné, dlouhodobější řešení. Jde o dobu maximálně jednoho roku. Pěstouni jsou speciálně školeni k okamžitému přijetí dítěte a zajištění jeho péče do doby, než tým odborníků pomůže původní rodině zajistit jeho návrat domů nebo najde alternativní trvalé řešení (péče příbuzných, osvojení, dlouhodobá pěstounská péče). Hlavním smyslem je zajistit dítěti pobyt v rodinném prostředí namís t o &ua cute;stavní výchovy, která děti v nejmladším věku psychicky poškozuje. Romana Uherková My rodiče jsme luk a děti šípy. Nepatří nám. „OD TÉ DOBY, CO JSEM PĚSTOUNKOU NA PŘECHODNOU DOBU, JE MŮJ ŽIVOT PŘEPLNĚNÝ EMOCEMI, RADOSTÍ, SMÍCHEM, ALE I SLZAMI. ALE TAKOVÝ JE PŘECE ŽIVOT, ŽIJEME-LI OPRAVDOVĚ. NENÍ RADOSTI BEZ SLZ, A NAOPAK,“ POPISUJE ROMANA UHERKOVÁ, JAK SE JEJÍ ŽIVOT ZMĚNIL S PRVNÍM „CIZÍM“ MIMINKEM.

Z kojeneckého ústavu přes Klokánek až k pěstounství

„I PŘES VEŠKERÉ ZKUŠENOSTI MÁM STRACH. PŘECE JEN TO NENÍ VLASTNÍ DÍTĚ, TAKŽE TA STAROSTLIVOST JE ASI TAKOVÁ, JAKO KDYŽ SI NA VÝLET VEZMETE DÍTĚ KAMARÁDKY A ONO SI ZLOMÍ RUKU. TO JE BOLESTIVÁ SITUACE I U VLASTNÍHO DÍTĚTE, ALE POKUD SE TO STANE CIZÍMU, KTERÉ MÁTE NA STAROST, POCIT PROVINĚNÍ JE VĚTŠÍ,“ ŘÍKÁ VYSTUDOVANÁ DĚTSKÁ SESTRA JANA VOLDŘICHOVÁ.

Věnovat se dětem toužila už od dětství, inspirovala ji maminka, sociální pracovnice. Svou kariéru dětské sestry započala Jana v nemocnici, odkud po čase odešla pracovat do domova seniorů. Práce ji naplňovala, ale po dvou letech se jí začalo stýskat po dětech a nastoupila do nově zbudovaného pavilonu Radost v Kojeneckém ústavu v Krči. Tady zjistila zvláštní věc – děti nebyly sirotci, jak si myslela, rodiče měly, ti se o ně ale nemohli, nebo nechtěli starat. Na 14 dětí tu byly dvě sestry. Čas, který mohly věnovat každému z nich, byl omezený. „Kdokoli přišel do herny na návštěvu, byl jimi rázem doslova zasypán,“ vzpomíná Jana. „Všechny děti by byly ochotné ihned s kýmkoli odejít. Tak žíznily po vztahu, který ve skupině nepoznaly.“ A návštěvy byly. Režisér, který si vybíral děti pro film, ale i Tereza Maxová se zástupci Nadace. Občas se i návštěvy ptaly, jak to personál dělá, když jedno z dětí začne v noci plakat. Budí ostatní? A co když jich pláče víc najednou? Ale tím zájem většinou končil…

11 LET V KLOKÁNKU

Po nějaké době se Jana dozvěděla o existenci Klokánku. Moc informací ale nesehnala, a tak se do jednoho vyrazila podívat na vlastní pěst. Hned při své první návštěvě narazila na zakladatelku, paní Vodičkovou. Slovo dalo slovo, Jana absolvovala testy a byla přijata jako zdravotnice do Klokánku. Pracovala tu 11 let, nejdřív jako zdravotník pak i vedoucí Klokánku a nakonec jako fundraisingová pracovnice. „Paradoxně lépe bylo v dobách pionýrských, kdy sice na nic nebyly předpisy a návody, zato byli všichni nabiti energií projekt rozjet a dělat co nejlépe. S tím, jak Klokánky rostly, se začaly nabalovat provozní a procesní problémy, a klesla i kvalita pracovníků,“ vzpomíná dnes Jana na toto období.

MIMINKO JSME NEČEKALI

Ekonomická situace Klokánků i vyhoření některých kolegů Janu nakonec donutily přemýšlet o odchodu. Tehdy se začala zajímat o pěstounskou péči. „Asi tomu osud chtěl, protože jedna moje kamarádka se právě rozhodla absolvovat seminář pro zájemce o pěstounskou péči u Alžběty Hláskové. Žádost jsem vyplnila v únoru 2014 a pak se do podzimu vzdělávala na povinném 72hodinovém kurzu. I Janin manžel souhlasil. Následovaly formality, papírování a den po vyřešení všech náležitostí první telefonát. Ačkoli si dali do „specifikací“ dítě ve věku 3–7 let, bylo to miminko, přímo z porodnice od Apolináře. „Do vybavení pokojíčku pro starší dítě jsme invest ovali asi 30 000 Kč, ale rychle jsme museli vše upravit pro miminko. V porodnici slíbili počkat dva dny. Pak jsem si jela pro Tomíka.“

OSTATNÍ ŠLO STRANOU

Vzhledem k tomu, že obě dcery byly už dospělé, hlavní změnou s příchodem miminka byl denní režim. Vše se přizpůsobilo hlavně jemu, tomu, aby byli v dosahu domova na krmení, včas večer doma. Podvečerní nákup y a dlouhé cestování skončily. Ale i čas na koníčky. „Mně osobně trochu chybí ; čas n a knihy. Jsem velký čtenář a často jsem četla večer v posteli před spaním. Jenže Tomík spí s námi v ložnici, takže svícení by ho rušilo, a pokud si čtu s malým světlem (baterkou), často po stránce či dvou usínám,“ popisuje Jana, jak se změnil život s novvým dítětem. Už je to přes půl roku a zatím se nenašla vhodná rodina pro Tomíkovo dlouhodobé umístění. „S biologickou maminkou jsme se viděli pouze jednou, na dalších pět domluvených schůzek už nepřišla.“

STÁLE ČEKÁME

Na otázku, zda potřebuje vůbec pomoc, když je v péči o děti profesionálka, Jana říká: „Ze začátku jsem byla překvapená, protože ,děvčata z doprovázení‘ od Dobré rodiny byla většinou dost mladá, často i bezdětná, ale slečna, která má na starosti naši rodinu je vstřícná a nezná-li odpověď, zjistí a informace dodá. Oceňuji hlavně vzdělávání. Byla jsem na seminářích Jak zvládnout novou rodinu, Psychologické aspekty a Jak dě lat d&iacu te;těti Knihu ži vota. Jsou to pr o mě cenné informace a v praxi je využívám. Kniha života, kam zaznamenáváte všechny důležité události ze života dítěte, mne překvapila. V kojeneckém ústavu ani v Klokánku není pro ně co takového prostor, přitom pro dítě, ale i potencionální pěstounské rodiče či osvojitele je to velmi cenný dokument.“ Jana samozřejmě počítá s předáním dítěte novým rodičům. Ale pokud by se nenašli, vzali by si ho prý do dlouhodobé pěstounské péče. „I manžel se s Tomíkem naprosto sžil a je jeho miláčkem.“ Dítě přirozeně doplnilo rodinu se dvěma dospělými dcerami, které žijí už samostatně. Jedné z nich možná „nevlastní bráška Tomík půjde v létě na svatbu… *

Zdroj: Vlasta, 15. 7. 2015