Už si vůbec nedovedu představit, že bych pěstounkou nebyla. Můj život by byl o tolik prázdnější. Vždy jsem byla pěstounkou celým svým srdcem. S odstupem času ale vidím a cítím, že jsem mohla některé věci udělat jinak, lépe. Velmi mi chyběla podpora doprovázející organizace a sdílení zkušeností s jinými pěstouny. Až v posledních deseti letech se to zlepšilo.

Když o tom zpětně přemýšlím, vzít si do péče cizí dítě jsem chtěla vlastně od malička. Nikoho takového jsem neznala, ale zajímaly mě všechny filmy a pořady, které se nějak dotýkaly adopce. Byla jsem přesvědčená, že bych i cizímu dítěti byla schopná poskytnout dostatek lásky a péče.

Pak jsem se vdala a sama měla postupně tři děti. S manželem jsme postavili velký dům a děti začaly dospívat. V době, kdy náš nejstarší syn žil už samostatný život, jsem o náhradní rodinné péči začala uvažovat intenzivněji. Tehdy média uváděla, že v ústavech u nás žije 20 tisíc dětí! Přemluvila jsem rodinu, abychom se zúčastnili natáčení pořadu „Děti patří domů“, ve kterém se podrobněji probírá pěstounství. Sami jsme začali o této možnosti přemýšlet a diskutovat. Já jsem měla jasno hned, děti souhlasily postupně, manžel si musel na tu myšlenku teprve zvyknout.

Nevěděla jsem, kde a jak začít. Jako první mě napadlo zavolat do nejbližšího dětského domova, myslela jsem si, že se vše vyřizuje tam. Poradili mi, kam se obrátit, a tak jsme s manželem navštívili sociální pracovnici na městském úřadě. Dodnes vidím její užaslý obličej. Byla ale velmi příjemná. Nabádala nás k tomu, abychom nespěchali a dobře si vše rozmysleli. Řekla nám, že v případě našeho přetrvávajícího zájmu nás navštíví a předá nám potřebné formuláře. Za dva měsíce skutečně přišla a papíry přinesla. A že jich nebylo zrovna málo. Vše nakonec dopadlo dobře, měli jsme dostatečný prostor v domě, dostatečný příjem, dostatečné zdraví a vhodný věk. Souhlasily naše děti a s výhradami i naši rodiče.

Naše přijaté děti

Když jsme všechny papíry odevzdali, byla naše žádost postoupena na krajský úřad, kam jsme byli pozváni na pohovor a testy. Poté jsme byli zařazeni do evidence pěstounů a pak už věci nabraly rychlý spád. Přibližně za měsíc nám volali, že v dětském domově na Vysočině žije chlapec, pro kterého je naše rodina vhodná. Když jsme se za ním s manželem jeli na Vysočinu podívat, vzali jsme si sebou pro jistotu i autosedačku, což se ukázalo velice prozíravé – zpátky jsme jeli domů už ve třech. Chlapeček byl tehdy šestiletý. V dětském domově ho nikdo z jeho rodiny nenavštěvoval. Dnes je mu dvacet čtyři let. S několika komplikacemi (přestup na jinou střední školu, opakování ročníků) si udělal výuční list a poté dostudoval maturitní obor. Živí se tím, co vystudoval. Se svou prací je spokojený a já jsem na něj pyšná. Jeho hotové zakázky se mi líbí. Ještě se musí naučit stanovit si cenu za svou práci tak, aby to stačilo na spokojený život. Bydlí samostatně, podařilo se mu získat byt podporovaný městem. Rádi se vídáme, telefonujeme si, vloni jsme byli spolu na krátké dovolené. Přestože jeho dospívání nebylo lehké, vše jsme zvládli.

Druhý chlapec je u nás od svých tří let, přišel, když bylo prvnímu devět. Je to klidný hoch. Udržujeme kontakt s jeho původní rodinou. Tatínek i babička ho pravidelně navštěvovali i v dětském domově a otec se dokonce před lety přestěhoval blíže našemu bydlišti, kde si našel novou práci, aby byl synovi nablízku. Syn nyní studuje střední školu, je úspěšný, sportuje. Má rád společné výlety a další naše společné aktivity.

Žádost o svěření dalšího dítěte do péče už jsme si nepodávali, přesto nás zanedlouho z městského úřadu oslovili znovu, zda bychom nezvážili přijmout do péče dvouletou holčičku. Měla totiž kontakt se svou původní rodinou a dle slov sociální pracovnice se nenašla náhradní rodina, která by si na to troufala. My jsme s biologickou rodinou měli zkušenost, byli jsme příkladem dobré praxe a neuměli jsme říct ne ohroženému dítěti. Věděli jsme, že děvčátko má i starší, pětiletou sestru, ale byli jsme ujištěni, že ta ve své původní rodině zůstane. Za půl roku nám ji přivezl její tatínek přímo domů.

Všechny naše přijaté děti se mají rády, ale trvalo to, než si k sobě našly cestu. Příchodem děvčat došlo k narušení dosavadního vztahu mezi chlapci a také nebylo dobré, že poslední příchozí dívka byla starší než náš dříve přijatý syn. To nedělalo dobrotu.

V současné době mladší z přijatých holek studuje střední školu. Učí se dobře, sportuje, má kamarády, zpívá, hraje na kytaru. Chce být ve všem nejlepší, a když se jí to nedaří, je nešťastná. Marně jí to vymlouvám. Kontakt se svou biologickou rodinou razantně odmítá už od útlého dětství.

Naproti tomu starší z dívek je na stejnou rodinu velmi navázána. Bohužel, otec i matka mají velké problémy se svými životy. Dívka nyní prochází bouřlivou pubertou. Je výbušná, spontánní, tvrdohlavá, nebaví ji škola, neučí se dobře, i když chytrá je dost. Přestože si střední školu vybrala sama, ve druhém ročníku přerušila studium. Svůj podíl viny v tom měla určitě i covidová pandemie. Nyní zkouší trochu pracovat a připouští, že by chtěla střední školu dodělat. Uvidíme, jak to dopadne. Velký vliv na ni má i její současný přítel. Není dospělá, takže společně navštěvujeme středisko výchovné péče. Ví, že i sociální pracovnice jsou jí nablízku, a může se na ně obrátit.

Pěstounská péče v průběhu téměř dvaceti let

První dítě jsme přijímali v roce 2004. Tehdejší školení jsem absolvovala až po přijetí chlapce a navštěvovala jsem ho bez manžela, ten musel v mé nepřítomnosti o syna pečovat. Pro mě školení tehdy moc přínosné nebylo. Náhodou jsme se zúčastnila školení pro pěstouny ještě o deset let později, kdy jsem sama měla zájemcům přiblížit život pěstounů a předat jim své zkušenosti. To už bylo zcela něco jiného: školení bylo zaměřeno na sdílení prožitků a byla to možnost získat spoustu užitečných informací.

Na začátku naší pěstounské cesty jsem také postrádala profesionální podporu, přestože jsem ji intenzivně hledala. První chlapec byl hodně divoký, dnes by mu bylo patrně diagnostikováno ADHD. Tenkrát nám nikdo nepomohl. Měnili jsme synovi školu, neustále jsme řešili nějaké průšvihy. Nebyly k dispozici doprovázející organizace, se kterými bych se mohla poradit. A ani jiní odborníci tehdy s pěstounstvím moc zkušeností neměli.

Pokud jde o finanční ohodnocení pěstounů, stále se zvyšuje a dle mého názoru je dostatečné. Asi by peněz nemělo být víc, aby nebyly předmětem závisti ostatních. Pro náš skromný život jsme si vždy vystačili a vystačíme s tím, co máme. Dětem léta spořím, finančně podporuji i dospělého syna. Využívám mimořádné pomoci ve formě příspěvku na společnou dovolenou pěstounských rodin, příspěvku na školné pro syna na soukromé střední škole a využila jsem ráda i podpory vaší Nadace J&T na rovnátka pro děti. Je možné, že finanční situace našich dětí v dospělosti nebude růžová, proto je na luxus nezvykám. Občas mi to mají za zlé. To víte, že by rády denně chodily do mekáče apod. Vedu je k tomu, že dobré a zdravé jídlo mají doma a jenom občas je dobré udělat výjimku.

Co jsme vždy jako pěstouni nejvíce postrádali, bylo odpolední nebo víkendové hlídání. Zvláště zpočátku jsem si potřebovala na chvíli od dětí odpočinout. Přestože jsme si o tuto pomoc říkali i s ostatními pěstouny, nikdy nepřišla. Naši rodiče, prarodiče dětí, byli a jsou skvělí, ale vzhledem k jejich pokročilému věku si na hlídání netroufali. Ani tábory nebyly pro naše děti vhodné. Stačil by alespoň jeden víkend hlídání za měsíc. Postupně se začaly do pomoci s hlídáním zapojovat naše biologické děti. Dnes se na ně v případě nouze spoléhám vlastně nejvíc. Když jsme k výročí dostali lázeňský víkend, dospělé děti si ty nedospělé rozebraly a my jsme mohli s manželem bez obav odjet.

Také je propastný rozdíl o povědomí o pěstounské péči mezi lidmi nyní a před patnácti lety. Je to o moc lepší, ale pěstounů je stále nedostatek, takže je potřeba veřejnost stále intenzivně informovat a oslovovat znovu a znovu ty, kteří o pěstounství uvažují.

Dnes máme pravidelný kontakt se sociální pracovnicí z OSPOD i z doprovázející organizace. Je to velká podpora pro nás i pro děti. Když řeším něco akutního, věnují se nám i nad rámec pravidelných návštěv. Snaží se nám pomoci, hledají informace. Jsem za ně moc ráda.

Co mi dělá radost

Radost mi dělá každý nový den. Těší mě, když je hezky, když se povede výlet s dětmi. Když prší, mám taky radost, protože můžu stihnout práci doma – uspořádat alba, dodělat „papíry“, kterých je kolem dětí stále hodně. Těšila jsem se na velkou rodinu a starám se o ni ráda. Prošla jsem si různými zdravotními peripetiemi, ale naučila jsem se, jak o sebe a o svoji psychiku pečovat. Žiju podle hesla, že když nebudu v pohodě já, nebude v pohodě ani mé okolí. Cvičím, mluvím o svých trablech, dělám věci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přestala jsem se vždy všem a všemu přizpůsobovat. Nyní jsem v důchodu. Těšila jsem se, že budu mít volného času více, ale to se zatím nekoná. Kromě sedmi dětí máme totiž dnes už i sedm vnoučat. Snažím se věnovat svůj čas a energii všem. Držíme celá rodina pospolu a to je nejdůležitější. Pořádáme velké rodinné oslavy, sportovní výlety, oslavujeme úspěchy našich dětí. Jsem šťastná, když se všichni sejdeme.

Děti mě překvapovaly a stále překvapují, mile i nemile. Nepříjemné bylo lhaní, podvody a krádeže, kterých jsme si užili dost. U jedné z dcer mě překvapilo její silné pouto k romství. Nejstarší syn mě překvapil svým vyznáním, že nikdy nebude žít úplně normální život. Je to úspěšný, samostatný mladý muž, ale něco mu stále chybí. Něco, co jsem ani já a celá naše rodina nemohli doplnit. Velmi mile mě překvapuje, jak se děti chovají k ostatním lidem. Doma to totiž není vždy růžové. Zahřeje mě u srdce, když slyším, že naše děti jsou dobře vychované, milé, pořádné.

Mým největším přáním je, aby děti byly šťastné a spokojené ve svých životech, aby se jim dařilo. Každé z našich dětí je jiné, ale nedělám mezi nimi rozdíly. Mám je ráda všechny stejně, a pokud mi budou síly stačit, vždy tady pro ně budu. Je pravda, že přijaté děti mě stále zkouší, jestli je moje láska opravdová a co všechno ještě vydržím, ale tak to bylo vždycky a já vydržím 😊.

Dítě musí vědět, že i když bude zlobit, není adept na vrácení, že v rodině zůstane, že se vztahy nepřetrhají, pokud samo nebude v dospělosti chtít. Je zásadní, aby mělo své kořeny a své vztahové osoby. Musí získat vědomí vlastní hodnoty, pocit, že zvládne to, co si vybere.

Na závěr…

Často dnes přemýšlím, že by možná stačilo málo a mohlo být v životě našich dětí vše jinak. Ve všech třech původních rodinách našich přijatých dětí selhala maminka a otcové péči o své děti sami nakonec nezvládli. Neměli podporu širší rodiny ani společnosti. Všichni tři tatínkové ale mají své děti rádi a starat se o ně chtěli. Pravděpodobně by stačilo tyto tatínky v krizové situaci podpořit nějakým intenzivním doprovázením, pravidelným dohledem, pomoci jim s bydlením, dávkami apod. Možná by stačil dobrovolník, který by s dětmi dělal úkoly, doprovázel je na kroužky, dohlédl, zda mají vše, co potřebují. Lásky by od svých otců dostali dostatek. Přemýšlím, zda by to pro všechny, pro děti i pro společnost, nebylo lepší, prospěšnější i levnější řešení. Takto byly děti odebrány, traumatizovány a vykořeněny z původních rodin. Možná úplně zbytečně. Je to náhoda, že se to v naší rodině takto sešlo, nebo je to podobné u dalších přijatých dětí? Nevím, ale je mi z toho smutno.

Příběh sepsala Zita, narozená v roce 1960, která pracovala do loňského roku jako úřednice. Pěstounkou se stala v roce 2004. Jedno přijaté dítě je již dospělé, dvě budou dospělé letos a čtvrtému do dospělosti zbývají dva roky. Zita má kromě dětí ráda hudbu, tanec, jógu, turistiku a svoji zahradu.