Iva s manželem vychovali dvě vlastní děti a dalších pět dětí přijali postupně do dlouhodobé pěstounské péče. Následující řádky vás přesvědčí o tom, že život pěstouna není vždy bezproblémový, že někdy ani láska a pochopení nestačí a že si pěstouni naši úctu a podporu rozhodně zaslouží. Paní Iva cítí vděčnost za velkou rodinu a s pokorou přijímá kromě radosti ze života s kupou dětí i starosti. „Že by si nás pěstounů společnost nějak zvlášť považovala, to si nemyslím. Naopak, když jsme před dvaceti lety začínali, situace byla podle mě lepší…“

Jak to všechno začalo

Už na začátku našeho vztahu jsme s manželem plánovali velkou rodinu. Dva roky po sňatku se nám narodil syn Vladimír, po roce dcera Klára. Při prvním těhotenství mi byl diagnostikován diabetes, obě těhotenství proto byla riziková. Dcera se potýkala se zdravotními problémy, přesto z ní vyrostla šikovná mladá žena, která nyní pracuje jako ošetřovatelka a práce ji velmi baví. Syn pracuje jako technik IT, hraje na trubku a má spoustu dalších zájmů. Obě děti jsou už dospělé, postupně se osamostatňují.

Další těhotenství bylo nereálné. Začali jsme tedy uvažovat o přijetí dítěte do adopce. Bylo nám řečeno, že vzhledem k tomu, že už vlastní děti máme, je šance získat dítě do osvojení mizivá, a byla nám nabídnuta pěstounská péče. Po absolvování přípravy jsme byli v prosinci 2001 zařazeni do evidence žadatelů a hned v únoru 2002 pro nás byla vybrána 3,5letá holčička z dětského domova. A to byl začátek naší pěstounské cesty, na které jsme postupně poskytli domov a otevřenou náruč pěti dětem. Cesta to byla, je, a ještě bude kolikrát trnitá, přesto jsme svého rozhodnutí nikdy nelitovali a šli bychom do toho znovu.

Monika

Velmi jsme se na přijetí holčičky těšili. Monika byla na první pohled velmi živá a v domově jí říkali „Přísavka“, protože přilnula ke každému dospělému. Moc informací jsme o ní nedostali. Její opožděný vývoj jsme si zpočátku vysvětlovali pobytem v ústavním zařízení. Postupně u ní začaly být patrné projevy ADHD, mentálního postižení, psychické deprivace, poruchy připoutání. Téměř nemluvila, chodila po špičkách, neposeděla. Pamatuji si první nákup v obchodě s ní, kdy nakukovala cizím lidem do tašek. U lékaře v čekárně zase postupně poseděla na klíně všem dospělým. Uskutečnila spoustu bláznivých nápadů, jako např. stříhání vlasů nebo oblečení. Měla také obrovskou chuť k jídlu. Potraviny si buď schovávala, nebo je naopak vyhazovala z okna. S nástupem do školy se začaly veškeré potíže manifestovat ještě více. To, co bylo dříve u malého dítěte v mezích tolerance a někdy i roztomilé, začalo být problémem. Se školní docházkou se pojí jistá očekávání, co se chování dítěte týče. Předpokládá se, že dítě je sociálně a emočně zralé, umí vhodně komunikovat, má osvojena pravidla společenského chování. Monika kvůli svému těžkému životnímu startu nebyla schopna těmto požadavkům dostát. Protože nezvládala učivo v běžné škole, po ukončení páté třídy přešla do základní školy s praktickou třídou. Poté následovala střední škola pro děti z praktických škol – obor kuchařské práce. Potíže s chováním se bohužel stupňovaly. Navzdory spolupráci s odborníky a našemu velkému úsilí se situace nelepšila. Monika nebyla vůbec schopna hospodařit s penězi, obávali jsme se, že by ji mohl někdo v tomto směru zneužít. Když to zkrátím, v den jejích osmnáctých narozenin (dříve to není možné), jsme podali žádost na soud o omezení jejích práv. Monika má nyní svého opatrovníka, byl jí přiznán i invalidní důchod I. stupně. Dostala sociální byt a odstěhovala se od nás. Udržujeme s ní ale stále kontakt. Často si voláme, vídáme se, jezdíme za ní nebo ona k nám. Přes veškeré těžkosti se stále cítí a je součástí naší rodiny. A za to jsem ráda.

Karel

V roce 2008 jsme si den před Štědrým dnem přivezli z dětského domova druhé pěstounské dítko, tehdy šestiletého Karla.  Byl to krásný dárek pod stromeček. Chlapec s mluvením rozhodně problémy neměl. Naopak, neustále nám vyprávěl spoustu smyšlených historek o svém biologickém otci. Nejspíše proto, že v dětském domově byl obklopen neustále ženami a chyběl mu mužský vzor, svoji pozornost směřoval především k pěstounskému otci. Nyní studuje čtvrtým rokem vojenskou střední školu. Je ctižádostivý a umí si jít za svým snem. Velmi ho baví i mimoškolní aktivity, především bojová umění. Své plány po maturitě má jasné, jeho životní sen je být vojákem.

Laura a Mirek

V roce 2011 jsme přijali polorodé sourozence Lauru a Mirka. Holčičce bylo něco přes dva roky, chlapci rok a dva měsíce. U Laury se později potvrdila sluchová vada, nosí naslouchadla. Nikdy nezapomenu na její krásnou reakci po prvním nasazení naslouchadel. Chytala se nás za ruce a radostně volala: „Slyším, slyšííím“. Na naslouchadla si velmi rychle zvykla, neomezují ji v ničem. Je z ní dnes šikovná a činorodá slečna. Několik let navštěvovala kroužek baletu, je Skautka, velmi ráda vaří a peče. Chtěla by studovat cukrářský obor. Musím říct, že Mirek se hned od začátku projevoval jinak, zvláštně. Nemohli jsme si k němu najít cestu. Když se mu něco nelíbilo, o čem jsme neměli tušení, protože nemluvil, začal se válet po zemi, bouchat hlavičkou do podlahy, strašlivě křičet. Po čase vše vysvětlila lékařská vyšetření a diagnóza – atypický autismus. Mirek se vzdělává s pomocí asistentky v běžné základní škole. Mívá stavy agrese, občas provokuje, ale věkem se jeho chování mění, tak uvidíme, co nás čeká v budoucnu.

Janička

V dubnu 2020 jsme od přechodné pěstounky, což byla pro nás novinka, přebírali Janičku. Nikdy bych nevěřila, že existuje „překlopení citového pouta“. Ale zažila jsem to. První dny se Janka neustále ubezpečovala, že jsme tu pro ni. Neustále jsem ji musela mít v náručí, při vaření, při mytí nádobí. Pořád opakovala: „Chceš chovat, chceš chovat“. Je to usměvavá, roztomilá holčička, která si nás naprosto získala. Novinkou jsou pro nás i kontakty s její biologickou maminkou. Méně časté pak s dědečkem a dvěma bratry. Naše starší pěstounské děti žádný kontakt se svými biologickými rodinami nemají, jsme jejich poručníci. Pouze Monika se jednou viděla se svojí polorodou sestrou s mentálním postižením, ale o další návštěvy pak už neměla zájem.

Péče o velkou rodinu

Přiznávám, péče o tak velkou rodinu je náročná, ale práce přibývalo postupně, takže nám to až tak nepřišlo. Velmi nám pomáhal můj tatínek, který s námi bydlel. Dokázal na děti dohlédnout, když jsem někam znenadání potřebovala zajet, k lékaři nebo na úřady. Staral se i o zahradu, o topení v domě. Bohužel dědeček loni zemřel, moc nám chybí. Jeho přítelkyni, která k nám také jezdila a s dětmi nám pomáhala, děti mají rády jako babičku. Velkou oporou nám byli i manželovi rodiče. K těm se vždy jezdilo za odměnu. Babička to s dětmi velmi uměla, vždy se jim plně věnovala. Ráda a často jim četla, znala spoustu říkanek a básniček nebo s nimi chodívala na borůvky do lesa. Je to naše kouzelná babička. Ačkoliv ji s časem začaly trápit zdravotní potíže a ovdověla, stále je nám na blízku. I přes svůj pokročilý věk je velmi aktivní a hlídává nám nejmladší dceru Janičku. V současné době nám pomáhají starší děti. Dokážou se o mladší sourozence postarat, když je potřeba, zastanou práci doma i na zahradě. I naše doprovodná organizace je nám oporou. Máme výbornou klíčovou pracovnici, která je sama pěstounkou se spoustou zkušeností. Myslím, že je velmi důležité pečovat i o partnerský vztah. Snažíme se s manželem alespoň občas najít si chvíli jen pro sebe. Ale je to těžké. Péče o Mirka s poruchou autistického spektra je velmi náročná a vyčerpávající. Pomohla by nám odlehčovací služba. Z Mirkova příspěvku na péči hradíme hlídání jednou týdně na několik hodin, kdy jsme schopni si zařídit ty nejdůležitější záležitosti. Pokud bychom ale chtěli odjet např. na dovolenou, tedy zajistit hlídání na několik dní, nemáme se kam obrátit.

Náš sen mít velkou rodinu se splnil. Jsem za ni velmi vděčná a cítím se šťastná a naplněná. Každé z našich přijatých dětí má jinou genetickou výbavu, odlišnou historii, těžký start do života. Nyní jsme jedna rodina. Pro mě osobně jsou nejhezčí chvíle, když se spolu dokážeme něčemu zasmát. Miluji okamžiky, když se otevřou dveře domu, děti přicházejí a už ode dveří volají „co to tady voní“, nahrnou se do kuchyně, nakukují pod pokličky na sporáku, chrlí na mě, co se jim v noci zdálo a co během dne zažily, co se jim povedlo a co je naopak tíží. Všechny děti potřebují bezpodmínečnou lásku, přijetí, toleranci. Naše pěstouňata vědí, že u nás mají vždy dveře otevřené. Pěstounství nekončí zletilostí přijatého dítěte. Není to tak, že by děti musely v 18 letech náš dům opustit, jako je to v dětském domově. Vědí, že mohou zůstat tak dlouho, jak je to potřeba a vždy se mají kam a za kým vracet. Ten pocit, že k sobě patříme, že jsme rodina, stojí i za ty problémy a starosti, které život s velkou rodinou provází.

Iva P.

• Narodila se v roce 1971.
• Vystudovala střední ekonomickou školu, pracuje doma – vede účetnictví a daňové evidence.
• První dítě do pěstounské péče s manželem přijali v roce 2002.
• Ráda zpívá v pěveckých sborech, čte, háčkuje, plete. Ráda a často vaří a peče, zahradničí. Baví ji cestování s manželem a také ji dělají radost procházky v lese.