Předávání dítěte je to nejtěžší
Přečtěte si příběh paní Lenky, pěstounky na přechodnou dobu, jejíž náručí prošlo doposud šest ohrožených dětí.
Jak jsem se k pěstounství dostala
Jmenuji se Lenka a jsem pěstounkou na přechodnou dobu. Děti a jejich přítomnost mě naplňovaly již od poměrně útlého věku. Stačila chvilka a vždy jsem si získala jejich přízeň. Své původní povolání zdravotní sestry jsem vykonávala od roku 1986. V tomto roce jsem vzápětí po škole nastoupila na dětské oddělení v nemocnici, tedy k mé první příležitosti pracovat s dětmi. Na oddělení tehdy přivezli holčičku z kojeneckého ústavu, o kterou jsem nakonec pečovala hlavně ve svém volném čase. Tak se poprvé zrodila myšlenka být pěstounkou.
V následujících letech jsem se vdala a mám tři vlastní, nyní už dospělé dcery. Když mi, jak se říká, vylétly z hnízda, nápad s pěstounstvím mě lákal čím dál víc. Konečné rozhodnutí však padlo teprve ve chvíli, kdy jsem se rozvedla a v podstatě zůstala doma sama. V té době jsem se také dozvěděla o práci pěstounů na přechodnou dobu. Probrala jsem možnosti se svojí rodinou, především se svými dcerami a maminkou. Všichni přijali nápad s nadšením, a tak jsem – po celém administrativním procesu – konečně byla od srpna roku 2015 zařazena jako pěstoun a čekala na svého prvního svěřence.
Moje první pěstouně
První přírůstek do rodiny na sebe nenechal dlouho čekat. Brzy jsem si dovezla 12denní uzlíček. Jednalo se o maličkého chlapečka, který se rázem stal miláčkem celé rodiny. Do této chvíle jsem měla tři dcery a stala se babičkou malé vnučky – tedy samé holky. Péče o chlapečka bylo něco nového, ale splnilo se mi tak další z mnoha přání: mít ještě syna. Společně jsme to samozřejmě zvládli, i když to byla výzva a následné rozloučení a moje první předávání po 15 měsících bylo opravdu těžké a pro mě osobně velmi smutné. O tom však více později.
Rukama a rodinou mi následně prošlo více dětí různých etnik. Novorozená holčička, sourozenci – dvouletý kluk a čtyřletá holčička, další novorozená holčička a aktuálně dvouletý chlapeček. Tedy celkově šest dětí. Každé z dětí má svoji historii a svůj originální příběh. Některé šly do adoptivní rodiny, některé k dlouhodobým pěstounům a některé se vrátily zpět do rodiny. Co však zůstává neměnné, jsou radosti a starosti, které nový člen rodiny přináší, a také stopa, jež v našich životech zůstává po jeho odchodu.
Moje filozofie, kterou jsem se řídila nejen při samotném rozhodnutí pořídit si vlastní děti, ale i při jejich výchově, mi ztěžuje chápání toho, co všechno se může dít v rodinách, odkud k nám děti přicházejí. Z toho důvodu se však ke svým svěřencům chovám stejně jako k vlastním dětem a snažím se jim za ten krátký čas, který spolu strávíme, ukázat, jak funguje rodinná pohoda a život bez strachu a stresu. Přechodný pěstoun je totiž taková přestupná stanice na trati života dítěte, do níž přijel malý človíček po cestě často klikaté, kostrbaté a bolavé. Pěstoun se snaží tyto rány pofoukat, pohladit srdíčko a rozveselit duši, aby se dítě nebálo nastoupit do dalšího vlaku, kde se samozřejmě může sem tam nějaký hrbol nebo bolístka objevit. Tentokrát už ale bude dítě na svůj budoucí život více připravené a dokáže se s tím lépe poprat.
Pěstounství se pro peníze dělat nedá
Často se mě lidé ptají, jestli si svou prací vydělám dost peněz. Odpověď na tuto otázku je však komplikovaná. Pěstounství považuji spíše za poslání, protože práce, kterou děláte 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, bez možnosti dovolené, nemocenské, bez volného času po práci a o víkendech a s mnoha dalšími omezeními, by se nikdy nedala zaplatit adekvátně. Benefitem této práce nejsou stravenky, sick-days, pracovní telefon, auto a mnoho dalších, ale je to úsměv dítěte, které k nám přichází většinou s traumatem, jeho bezprostřední láska a důvěra k vám, jíž nelze na základě špatných předchozích zkušeností vybudovat ze dne na den, a především pocit zadostiučinění, který máte při odchodu dítěte do dalšího života. Já osobně se vždy nejvíce těším na pokroky, které dítě během pobytu u mě dělá.
Vše výše zmíněné ale neznamená, že si myslím, že práce pěstounů je dostatečně ohodnocena. Pěstoun na přechodnou dobu dostává odměnu od úřadu práce a jeho „pracovní poměr“ je definován v podstatě jako plný úvazek. V klasickém partnerském vztahu vždy jeden z páru chodí do práce a druhý se věnuje pěstounství za odměnu pěstouna. V mém případě, bez partnera, jsem na rodinný rozpočet sama, pouze s odměnou pěstouna a příspěvkem na potřeby dítěte, které mám aktuálně v péči. Díky nízkému nájmu ve státním bytě tuto situaci s odřenýma ušima ještě nějak zvládám. Ale ceny všeho i průměrná mzda se neustále zvyšují, jen na odměnu pěstouna stát neustále zapomíná a neposkytuje žádnou dodatečnou podporu. Proto je pěstounů jen velmi málo a může být i hůř. Odměna v žádném případě nemotivuje nové potenciální zájemce o pěstounství a mnoho stálých pěstounů se dokonce muselo z finančních důvodů vrátit ke svému původnímu zaměstnání. Tedy pro peníze se tato práce aktuálně opravdu dělat nedá. (Odměna pěstouna bude díky novele zákona od ledna zvýšena a navázána na koeficient minimální mzdy, nicméně stále zůstane hluboko pod průměrnou mzdou v ČR – pozn.red.)
Předávání dítěte je pro mě nejtěžší
Jak jsem již psala, děti, které jsem měla v péči, ode mě odcházely různým způsobem, ať už do svých nebo do náhradních rodin. Předávání bylo vždy pozvolné a přizpůsobené potřebám dětí. Právě předávání je z mého pohledu na celé „práci“ to nejtěžší a já osobně jsem z něj měla největší strach. Zvykla jsem si, že u soudu jsem častěji než u zubaře, že se potkávám s cizími lidmi ze strany dětí nebo organizací, kdy tato setkání nemusí být vždy příjemná a pozitivní, zvykla jsem si na často se měnící rytmus dne, který musím přizpůsobit danému dítěti, i na neustále rozházené hračky po celém bytě. Nikdy si ale nezvyknu na to ticho, které přijde s odchodem dítěte z domu, přestože vím, že jsem mu dala něco do života, ať už jde kamkoliv. Je to velmi těžké, když k vám přijde drobné a bezbranné miminko, které „vypipláte“ z toho nejhoršího a na konci předáváte veselého a sebevědomého jedince, který vás miluje nadevše. Přestože víte, že děti jdou do skvělých a prověřených rodin, nemůžete se zbavit pocitu, že vám společný čas nestačil, že miminku způsobíte šrám na duši, že ho zradíte, opustíte. Pak si ale uvědomíte, že stejné miminko by bez vás skončilo třeba v kojeneckém ústavu a fázi života, kterou prožilo s vámi a vaší individuální pozorností a láskou, by nikdy nezažilo. V kojeneckém ústavu se o děti starají pečlivě a dostatečně, ale myslím si, že individuální přístup ke každému dítěti nelze nijak nahradit. Samotné předávání trvá často delší dobu a k finálnímu předání nedojde, dokud dítě není na novou rodinu dobře zvyklé a dokáže s ní fungovat bez přechodného pěstouna. Já osobně zatím pro všechny své děti funguji i po předání jako jejich babička a se všemi se pravidelně setkávám. Mému „nejstaršímu“, tedy tomu uzlíčku ze začátku mého vyprávění, už bylo šest let a pokaždé, když přijedu na návštěvu, běží mě radostně přivítat. Jestli pro nic jiného, tak pro tohle to za to vždycky stojí.
Bez pomoci rodiny a doprovodné organizace bych se neobešla
Pěstounství se nikdy netýká jen samotného pěstouna. Ovlivňuje rodinný rozpočet a rytmus dne. U velmi malých dětí je nutný určitý denní režim. V praxi to znamená, že v určitý čas miminko spí a v domácnosti musí být klid. Například večer chodí spát v určitou dobu a odpolední aktivity je potřeba ukončit včas. Občas i pěstoun/ka potřebuje něco vyřídit „bez dětí“, tedy je skvělé, pokud se členové rodiny nabídnou a mají možnost pomoct s hlídáním. V neposlední řadě příběhy a osudy dětí často zasáhnou členy rodiny či samotného pěstouna i po psychické stránce. Já mám naštěstí velkou podporu od rodiny, a kdykoliv potřebuji odejít například k lékaři, k soudu (kvůli pěstounství) či pořešit osobní záležitosti, rodina se vždy zodpovědně postará. Zároveň je pro mne oporou v těch těžších momentech. Ráda bych však zmínila a vyzdvihla mou doprovodnou organizaci STROP a pracovnice, které v ní pracují. Vždycky skvěle komunikují a zajišťují nám podporu administrativní, ale i psychickou – tedy vždy poradí, povzbudí i v situacích, kdy to není zrovna lehké. Organizace pravidelně pořádá školení, kde se pěstouni sejdou, mohou sdílet své příběhy, radosti i problémy a vzájemně si vyměňovat zkušenosti. Potenciální pěstoun si musí všechna úskalí dobře promyslet a měl by si ujasnit, jestli může počítat s podporou rodiny. A jaký by měl pěstoun být? Především laskavý, tolerantní a mít velkou trpělivost. Příběh každého dítěte je totiž úplně jiný a to, co fungovalo s jedním dítkem, nemusí platit na jiné. Zároveň pěstoun přijde o část svého soukromí. Organizaci jeho pracovního/volného času najednou řídí různé instituce (soud, OSPOD, doprovodná organizace) a hlavně samotné dítě, případně jeho rodiče nebo nová rodina, s níž se pravidelně setkává.
Povědomí společnosti o pěstounské péči je mizivé
Informace o pěstounské péči, jejích přínosech pro samotné děti či stát, ale i existující rizika, úskalí a nároky nejsou v současné době dostatečně prezentovány společnosti. Nejednou jsem se setkala s překvapenými výrazy lidí, kteří nemají o této práci nejmenší ponětí. Reagují zvědavě, někdy lítostivě a nechápavě, většinou ale s velkým obdivem. Proto si myslím, že by práce pěstounů na přechodnou dobu měla být ve společnosti vyzdvihována a lépe prezentována, a ruku v ruce s tím i adekvátně oceňována. Jak jsem již uvedla výše, je to krásná práce, ale zároveň „dřina“, hlavně po psychické stránce. Není to práce pro každého a její přínos je přitom tak velký a důležitý pro jedince i pro celou společnost.
Závěrem bych chtěla říct, že svého rozhodnutí ani trochu nelituji. Nelituji jediného momentu a zkušeností, které jsem získala a zase a znovu bych se pro tuto práci rozhodla. Každé nové dítko je vždycky nová výzva a příběh – ale je to jen začátek příběhu a ten je díky pěstounům na přechodnou dobu o něco málo veselejší…