Příběh Martiny, dlouhodobé pěstounky
Paní Martina vychovává s manželem tři děti, nejmladší holčičku mají více než rok v dlouhodobé pěstounské péči.
Jak to všechno začalo
Paní Martina chtěla vždy pomáhat ohroženým dětem. Když přišla za prací do Prahy, našla si kamarádku, která vedla neziskovou organizaci zaměřenou na pomoc sociálně slabým rodinám a dětem z dětských domovů. Díky ní se stala součástí amatérského divadla této organizace, které často hrávalo i pro děti z ústavů. Myšlenka na pěstounskou péči se začala pomalu rodit už někdy v té době. Zbývalo najít si partnera, který to bude mít nastaveno podobně. „A nakonec jsem takového našla“, směje se. „Byl to sice ze začátku vyloženě můj nápad a manžel na mě koukal, jak jsem na to přišla, ale po čase, když jsme spolu o všem hodně mluvili, s pěstounskou péči souhlasil a plně mě podporoval.“ Přes počáteční rozpaky je v jejich rozhodnutí nakonec podpořili i obojí prarodiče.
Rodinu čekalo náročné období plné čekání na psychologické testování, pohovory a školení. Až po poměrně dlouhé době byli manželé zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny. „Rok nám trvaly testy, přípravný kurz. V té době jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, tak nás do registru nezařadili a dostali jsme tři roky odklad. Po třech letech jsme celý proces kromě kurzu museli opakovat, a teprve poté nás zařadili do evidence pěstounů. Další rok jsme pak čekali na dítě. Celý proces, i když pominu náš odklad, mi přijde zdlouhavý. Já samozřejmě chápu, že se musí lidé prověřovat, ale mohly by se na příklad posílit týmy psychologů a dalších odborníků, aby to šlo rychleji. To je můj pohled. Děláme to pro děti, a těm čas v ústavech a u přechodných pěstounů utíká velmi rychle.“
Paní Martina měla také jasnou představu o tom, jaké dítě chce do své rodiny přijmout. „Můžete si samozřejmě požadavky napsat, ale my nejsme adoptivní rodiče. Jsme pěstouni. Měli bychom do toho jít s cílem pomoci ohroženému dítěti. My měli svoje rodičovské potřeby už uspokojeny. Věřila jsem v osud a také radám zkušených pěstounů, že čím míň budu určovat, jaké by dítě mělo být, tím spíše k nám přijde to pravé. Jediný požadavek, který jsme uvedli, byl ten, že bychom nezvládli dítě s těžkým postižením. Na to jsme si netroufali.“
Den „D“
A tak k dvěma biologickým dětem, kterým tehdy bylo osm a čtyři roky, přibyla do rodiny další holčička. Přišla k nim od pěstounky na přechodnou dobu. „Naše holčička měla tehdy osm měsíců. Od narození vyrůstala v pěstounské péči na přechodnou dobu, což je skvělé. Neprošla si nefungující rodinou ani ústavní péčí. Nese si nejspíše v podvědomí negativní zážitky „pouze“ z prenatálního období a opuštění v porodnici. Těžký pro ni byl asi i přechod k nám. Byť byla na předání postupně a dostatečně dlouho připravována, trvalo několik týdnů, než se na nás začala smát. Byla hodně závislá na přechodné pěstounce, což naprosto chápu. Byla to její první blízká osoba, na kterou se navázala. Ale díky tomu se postupně a přirozeně dokázala navázat i na nás. Její závislost se nejprve logicky přenesla na mě, ze začátku jsem ji nemohla opustit ani na krok. S adaptací nám moc pomohli naši domácí mazlíčci a především naše děti, které holčička postupně přijala za své. Dokonce dříve než manžela. Ten s námi kvůli své práci tráví přirozeně méně času. Těžce to nesl, ale teď už je vše lepší. I když jsem pro ni stále číslo jedna, nebojí se jít s manželem ven beze mne, ráda si hraje se synem a starší dcerou na zahradě, občas se dokonce nechá pohlídat i od mé kamarádky. Chce to všechno čas.“
Co by si měl člověk, který uvažuje o pěstounské péči, předem promyslet? Na co by si budoucí pěstouni měli dát pozor?
„Je potřeba vědět a být o tom vnitřně přesvědčený, proč se chci stát pěstounem. Měla by převažovat motivace pomoci ohroženému dítěti. I při největším úsilí se totiž nemusí vše vyvíjet hladce. S časem se mohou u dítěte objevit různé problémy, psychické, v chování, nějaká forma poruchy autistického spektra nebo ADHD. Je třeba být připraven dětem pomáhat a za všech okolností jejich problémy řešit, brát je takové, jaké jsou, a být jim oporou i v horším období. Je potřeba také počítat s tím, že někteří pěstouni budou ve styku s původní rodinou dítěte. To může být náročné. Ale dobrá zpráva je, že na to pěstouni nejsou sami. Máte možnost se obrátit na vaši doprovázející organizaci. Váš klíčový pracovník vám poradí, poskytne vám potřebné informace, nebo vám třeba pomůže sepsat dokumenty k soudu.“
Dnes už je holčička v rodině paní Martiny déle než rok. Hodně věcí si přirozeně sedlo, pěstounka má radost, že společně fungují jako opravdová rodina. „Ze začátku byla malá od obou našich biologických dětí hodně hájená, nikdo z okolí se na ni nesměl ani křivě podívat. Teď už mají mezi sebou běžný sourozenecký vztah v dobrém i zlém – společné hraní, vzájemná podpora, smích, ale i běžné sourozenecké šarvátky a řev. Holčička miluje hudbu, zpěv, knížky a panenky. Nezavře pusu, jak je den dlouhý, zpívá a zpívá, nebo mluví s panenkami, ráda si se mnou prohlíží obrázkové knížky a fotoknihy. Všechny naše děti mají rády pohyb, skáčou na trampolíně, kloužou se nebo se houpou na houpačce u nás na zahradě. Jezdíme společně na výlety na kole, chodíme do přírody, plavat.“
Jelikož se rodiče snaží všem dětem dostatečně věnovat, tráví s nimi čas společně i s každým zvlášť, žádné přehnané žárlení se u nich nekoná. „Všem měříme stejně, všem se od nás dostává stejně podpory, důvěry, trpělivosti a lásky. Pokud na sebe žárlí, tak přiměřeně a spíše ti starší. Ti se spolu handrkují o blbosti, kdo má víc zmrzliny, kdo sedí nalevo, kdo půjde dřív do sprchy a podobně.“
A z čeho má pěstounka největší radost?
„Kromě toho, že jsme sehraná rodina, mě velmi těší, že se přechodní pěstouni naší holčičky zařadili mezi naše přátele. Máme také fajn pracovnici z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) i skvělou doprovázející organizaci. Poznali jsme několik dalších pěstounských rodin, na které se můžeme kdykoliv obrátit pro radu. Velkou radost mi dělá malá, jak je šikovná. Ve všem se snaží dohnat starší sourozence, v osmi měsících už běhala, v roce jezdila na odrážedle, hezky mluví, hodně si pamatuje. Hlavně slova, která ji naučili starší kluci při našem pobytu s přáteli na horách. :-)“
Pěstounství pro peníze?
Pokud jde o finanční ohodnocení pěstounské péče, paní Martina říká: „Víte, finanční ohodnocení pěstounské péče není nijak závratné. My od začátku počítáme s tím, že nastoupím po rodičovské dovolené do práce. Dělat pěstounství pro peníze je blbost, to vás neuživí. Pokud jste však pěstounem dítěti, které si prošlo ústavní péčí nebo špatným zacházením v původní rodině, dříve nebo později se to na něm projeví. Záleží jenom, v jakém rozsahu. Někteří pěstouni prostě do práce chodit nemohou. Takoví by určitě oprávněně potřebovali větší podporu, aby mohli vychovávat a vzdělávat děti doma, navštěvovat s nimi řadu odborníků. Naše holčička je zatím malá a přišla k nám vymazlená od přechodné pěstounky. Žádné problémy se zatím neprojevily. Třeba to tak i zůstane. Uvidíme.“
Pěstouni si zaslouží naši úctu a podporu
A jak vnímá společnost pěstounskou péči? Vážíme si pěstounů, nebo nevážíme? „Já si nemyslím, že si společnost pěstounů váží. Určitě za tím stojí neinformovanost veřejnosti. Lidé často ani nevědí jaký je rozdíl mezi dlouhodobou pěstounskou péčí a pěstounskou péčí na přechodnou dobu. Chtělo by to ještě větší osvětu. Líbí se mi dokumenty, které jsou přímo o rodinách pěstounů. Tam je vidět, jak pěstounské rodiny reálně žijí, jak vše vnímají pěstouni, jak pěstounské děti, jak je vnímá okolí apod. Myslím, že by se mělo víc ukazovat, že pěstounství má smysl a v čem konkrétně.“
Paní Martina
- Narozena 1976.
- Pracovala jako obchodní referent ve strojírenství, nyní na rodičovské dovolené s nejmladší dcerou, kterou má v pěstounské péči.
- Pěstounkou je od října 2018.
- V dlouhodobé pěstounské péči má zdravou, nyní dvouletou holčičku.