Paní Alena je pěstounkou na přechodnou dobu už osm let a v současné době se stará o deváté děťátko, které potřebovalo dočasné útočiště, než se pro něj najde dlouhodobé řešení. Kde paní Alena bere energii? Je samopěstounka, takže se stará o děti sama, bez manžela nebo partnera. Navíc přitom stihla vystudovat vyšší odbornou školu a spolu s kolegyní založit a vést pěstounský sklad, tedy místo, kde si mohou pěstouni zdarma vypůjčit nebo vzít potřebné vybavení pro děti – oblečení, postýlky, autosedačky, odrážedla… Dá to spoustu práce, ale přesto nás paní Alena uvítala s úsměvem a udělala si čas na naše otázky.

Co vás přivedlo k pěstounství?

Nic není náhoda a vše je tak, jak má být. Když o tom přemýšlím, napadá mě, že jsem vlastně byla jakousi „pěstounkou“ nebo opatrovnicí, na chvilku i náhradní mámou, téměř odjakživa.

Moje sociální cítění se začalo probouzet už v době mého dospívání. Nejprve to byla hlavně pomoc babičce. Ke konci jejího života jsem občas zastoupila maminku a babičce uvařila, něco uklidila, donesla uhlí, nakoupila. V té době jsem již byla vdaná a měla dva krásné kluky, později se narodil ještě třetí. Když nás pak babička opustila, bylo třeba pomoci s péčí o mou tetu, maminčinu sestru. Když nás opustila manželova maminka, pomáhali jsme tchánovi vařit, uklízet, prát, nakupovat, vyřizovat úřední záležitosti.

Když pak synové nastoupili do školy a přinesli přihlášku do Skauta, začala jsem s nimi chodit na schůzky, potom se přidal můj muž a už jsme v tom byli celá rodina. Vedli jsme chlapecký oddíl vlčat a jezdili jsme s nimi na výpravy i tábory. Byli ve věku mezi šesti a devíti lety. Přes den velcí kluci, ale večer se měnili na malé děti, které chtějí obejmout, pohladit a dát pusu na čelo na dobrou noc. Aniž jsem si to tehdy uvědomila, byla to vlastně taková dočasná péče. V tu dobu jsem se seznámila s pěstounkou, která se starala o čtyři děti. Jeden z jejích chlapců chodil k nám do oddílu. Z občasného setkávání se zrodilo přátelství, které trvá dodnes. Když se pak tato moje kamarádka stala v roce 2012 přechodnou pěstounkou, občas jsem jí pohlídala, pomazlila miminko. Potom jsme se s mužem vydali každý jinou cestou a moje kamarádka mi řekla něco, co si budu pamatovat navždycky: „Jestli někoho v přechodné pěstounské péči vidím, jsi to ty.“

Bylo to zvláštní, ukončila jsem jednu etapu svého života a začínala druhou. Tak jsem do toho šla. Vypravila jsem se na odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), vyřídila jsem potřebné dokumenty a po zhruba devíti měsících (jak symbolické) jsem byla schválena jako pěstoun v evidenci. A tak to začalo.

To zní krásně, i po letech je vidět, jak jsou ty vzpomínky živé. Pamatujete si stejně živě i na přijetí prvního děťátka?

To víte že ano, byla to smršť. 30. 12. 2013 zazvonil telefon. Paní z OSPODu chtěla vědět, jestli převezmu do péče novorozenou holčičku. Byla jsem šťastná: holčička! Po třech synech… Ještě ten den jsem si převzala u soudu usnesení, na Silvestra v IKEA nakoupila peřinky, postýlku, přebalovací pult a další věci a 2. ledna 2014 jsem si jela do porodnice pro své očekávané první miminko. Ze všech stran jsem slyšela historky, jak nic nefunguje, soudy nepracují… Myslela jsem si tehdy, že přehánějí, protože v tomto příběhu šlo všechno jako na drátku. Miminko směřovalo do osvojení a za necelé tři měsíce jsme měli určenou adoptivní rodinu. Děťátko našlo své milující rodiče.

To vypadá jako idylka… Bylo to takhle i dál?

Druhý příběh už nešel tak hladce. I tam mělo jít miminko do osvojení, ale jeho maminka řešila velké dilema, byla zoufalá. Než si srovnala v hlavě, že se o dítě opravdu nedokáže postarat, a děťátko mohlo jít do nové rodiny, uteklo dlouhých devět měsíců.

Třetí příběh byl opět na dlouhé lokte, tentokrát byl zádrhel na straně soudu. Novorozené miminko mělo abstinenční příznaky. Hodně plakalo, bylo zamračené, nešťastné, smutné.  V takovém případě je nutné hodně ho chovat, mazlit a těšit. Když to pak odeznělo, vylouplo se krásné, usměvavé, hnědooké děťátko. První vytipovaná rodina ho bohužel odmítla, ale za čtrnáct dní jsme měli rodinu novou. Úžasné bylo, že to nádherné dítě a nový tatínek si byli neuvěřitelně podobní. Už to vypadalo na šťastný konec, ten ale nepřišel. Pan soudce zamítl žádost o předběžné opatření a všechno se začalo natahovat. Nejdřív změna soudce, nové šetření v rodině… Trvalo to měsíc a půl, než soud vydal usnesení o předání. Tak jsme se opět těšili a zase nic. Soudkyně (chybně) obeslala biologickou matku dítěte, ta dopis nepřevzala a ten se vrátil na soud. Blížily se Vánoce a osvojitelé měli stále prázdnou kolíbku. Byli tak zoufalí, že se obrátili na ČT. Před vánočními svátky byla odvysílána reportáž. Ale usnesení bylo vyvěšeno na úřední desku až druhý týden v lednu. V půlce února proběhla druhá reportáž přímo z budovy soudu a pak se konečně věci daly do pohybu. Osvojitelé dostali do ruky usnesení s vyznačenou vykonatelností a mohla jsem miminko předat. Čekalo ale zbytečně skoro o 4 měsíce déle, jen kvůli liknavosti a nepřesnosti soudců. V tu dobu jsem již věděla, že stesky kolegyň bohužel nebyly plané.

Pomalu jsem si zvykala, že příběhy dětí se nevyřeší vždy rychle. Po odpočinku mi bylo svěřeno do péče další miminko. Ani tento příběh nešel mílovými kroky, ani tady výběr první adoptivní rodiny nevyšel. Napodruhé už jiskřička přeskočila, ale než se vše vyřídilo a miminko se navázalo na novou rodinu, oslavili jsme všichni společně jeho 1. narozeniny. Po tak dlouhé době nebylo loučení jednoduché, a i když všechno klapalo a miminko se v nové rodině dobře usadilo, moje následné návštěvy znamenaly velký problém, zejména když jsem měla odejít. Proto jsme v tomto případě vzájemná setkání úplně ukončili do doby, než bude děťátko na novou rodinu stoprocentně navázané.

Proč chodíte na návštěvy hned po předání? Nebylo by lepší, aby na vás miminko zapomnělo?

Nebylo, nebo ne hned, je dobré nechat ten vztah postupně uhasnout, nikoli useknout ze dne na den. Mezi pěstounem a dítětem se vytvoří vztah, i když je u něj jen krátce – a to je právě to nejdůležitější, že si dítě od malička vytváří vztah, protože to je pro něj stejně důležité jako jídlo nebo dýchání! Právě to je princip přechodného pěstounství, děťátko si vytvoří vztah, cítí, že je v bezpečí. A to je to nejdůležitější, protože ono si pak umí vytvořit ten vztah s někým dalším, jen je potřeba, aby mělo na ten proces a změnu čas. Je to náročné období, ale určitě to stojí za to. Odborníci doporučují, abychom se alespoň z počátku vídali. Nejlépe hned druhý den ráno po předání a pak postupně interval mezi návštěvami prodlužovat.  Aby vědělo, že jsme nezmizeli. Jinak by to pro něj znamenalo velkou ztrátu a mohlo by to do budoucna způsobit problém, podobně jako když zemře rodič. Je mi jasné, že osvojitelům, kteří se tak těší, až bude to malé jen jejich, to nemusí být příjemné, ale je to opravdu důležité a pomůže to ušetřit dětskou dušičku dalších, zdánlivě neviditelných zranění. Naopak, někteří osvojitelé i dlouhodobí pěstouni nás, přechodné pěstouny, berou jako součást své rodiny, navštěvujeme se, přátelíme. Rodiče si s dětmi prohlíží fotky a děti vědí, že jako malá miminka byly u nás.

A když se zase vrátíme k prvním osmi dětem, o které jste se postupně starala, jde to častěji hladce, nebo to spíš drhne? Máme na mysli soudní a úřední procesy.

U mě to vychází tak půl na půl. Pro další miminko se podařilo najít pěstounskou rodinu, kde už byl jeho biologický sourozenec, což bylo skvělé. Také byly skvělé sociální pracovnice i soudkyně, vnímaly potřeby dítěte i rodiny a vyhověly jim, takže nedošlo k žádným průtahům.

Naopak předposlední miminko, odebrané mamince hned v porodnici (důvody byly vážné, ale nechci to veřejně rozebírat), u mě zůstalo 23 měsíců! Tam se spiklo snad všechno – změna místní příslušnosti soudu z nepochopitelných důvodů, takže jsme najednou patřili pod jiný kraj, kde se všechno strašně vleklo, do toho ještě koronavirová opatření, kvůli nimž se soud několikrát odročil. OSPOD chtěl znalecké posudky na oba rodiče a jenom určení znalců trvalo soudu 4 měsíce. Dalších šest měsíců pak byla lhůta na zpracování posudků. Tohle prostě nepochopíte, copak nikdo kromě pěstounů nechápe, jak rychle dětem čas letí? Naštěstí měly soudy pochopení aspoň v tom, že po vypršení roční lhůty, po kterou může být přechodnému pěstounovi dítě svěřeno, ho soudkyně znovu svěřila do péče mě, aby nemuselo měnit prostředí a pečující osobu. Na jednu stranu to bylo dobré, ale z jiného úhlu pohledu je to problém, za takovou dobu už u vás dítě zapustí kořeny tak silně, že je pak předání mnohem těžší. A nejen pro dítě, ale i pro pěstouna. V té době jsem poprvé zvažovala, že bych se stala dlouhodobou pěstounkou a požádala o jeho svěření mě. Sice se na to už vzhledem k svému věku vůbec necítím, proto jsem také od začátku chtěla být přechodnou pěstounkou, ale když ta nejistota trvá moc dlouho, zvažujete všechno.

A tohle se stává často?

Že by se z přechodného pěstouna stal dlouhodobý? Ano, stává se to. Několik případů znám osobně. Tím nejčastějším důvodem, alespoň co já od kolegyň vím, je, že se nedaří pro svěřené dítě najít rodinu a úřady zvažují jeho umístění do ústavu. To zkrátka nedáte. Nebo když ta nejistota trvá moc dlouho, příběh dítěte se nikam neposouvá a všichni už vidí, že se z přechodky stejně stala dlouhodobá péče, i když to zatím úřady nerozhodly. Ale každý kraj funguje jinak, nechci to zobecňovat.

Jak se to tedy s tím vaším dlouho opečovávaným děťátkem nakonec vyvrbilo?

U mě nakonec rozum zvítězil nad emocemi, o svěření jsem po dohodě s krajem nepožádala a kraj našel pěstounskou rodinu s velkým domem, staršími sourozenci a domácími mazlíčky, takže skvělé prostředí. Ale nezastírám, že to bylo jedno z nejtěžších předávání, navíc komplikované tím, že pěstouni, asi z obavy z toho navázání na mě, nechtěli přistoupit na pozvolné předávání, které jsem popisovala. Ale i to se stává, je to jejich rozhodnutí, a přechodný pěstoun to musí akceptovat. I když je mi moc smutno, věřím, že dítě je šťastné a spokojené, a to je nejvíc.

A jak je to s děťátkem, které máte v péči teď? Už víte, co ho čeká?

Tenhle příběh se taky trošku zamotává, takže nevím, jestli tu se mnou bude ještě pár týdnů, nebo měsíců. Je to ale nádherný chlapeček, však sama vidíte, jak se usmívá a jak komunikuje. Už teď se těším, až se poprvé potká s novými rodiči… To je jeden z nejhezčích momentů, když vidíte, jak dlouhodobí pěstouni nebo osvojitelé přicházejí za dítětem, které znají z fotek, jak jsou plni očekávání a obav z toho, co je čeká. A pak jste svědkem jiskry, která mezi nimi přeskočí … Často je to láska na první pohled.

Na závěr dáváme vždycky nelehkou otázku: co vám pěstounství dalo a co vám vzalo?

Dalo a dává mi to, co považuju za nejkrásnější na světě, úsměv dítěte. Když převezmete zamračené, smutné, nešťastné miminko a chováte ho, mazlíte, konejšíte a pečujete o něj a najednou zjistíte, že se to zamračené a nešťastné dítě usmívá, dívá se na vás rozzářenýma očima a je šťastné, to je ta největší odměna za vaši práci. A já jsem ji dostala už po deváté od tohohle broučka. U něj je to ještě krásnější, protože jeho příběh začínal dramaticky, dlouhou hospitalizací v porodnici a také dvouměsíčním pobytem v dětském centru.

A co je v této práci to nejtěžší? Pro mě tedy ten zmiňovaný boj s některými úřady, soudy, někdy bohužel i biologickými rodiči. O tom, jak je někdy těžké dítě předat, už jsme mluvily, i o tom rozhodování, jestli předat do ústavu, zvlášť, když už je dítě u vás hodně dlouho.

I přes tyto těžké věci je pro mě přechodné pěstounství ta nejkrásnější, nejvíc naplňující práce. Je vyčerpávající, fyzicky i psychicky, ne zrovna báječně placená, bez možnosti vybrat si dovolenou, kdy se mi chce.  Ale víte, že pomáháte, že dáváte do budoucna těm malým uzlíčkům šanci na plnohodnotný a (všichni doufáme) i krásný a spokojený život.

Jsem vděčná za to, že mohu pěstounství žít a že o něm můžu dávat zprávu dál, aby se dostalo do povědomí veřejnosti a oslovilo další zájemce, o tuto maximálně potřebnou profesi.

Děkujeme vám za důvěru a za rozhovor.

Alena B.

• Narodila se v roce 1963.
• Je vyučená dámská krejčová, ale šití má dnes již jen jako koníčka, protože hlavním zaměstnáním je péče o děti.
• Stala se pěstounkou v roce 2013, od té doby dokázala vystudovat VOŠ sociálně právní.
• Spolu s kolegyní založila a vede sklad pro pěstouny v Praze.
• Má ráda četbu, přírodu, výlety, zahrádkaření.
• Postupně se postarala o devět dětí, nejčastěji o novorozence, chlapce i holčičky.