800 888 245

Řekla jsem si, že kdo jiný než já by do toho měl jít?

Paní Jana Švecová je již více než rok dlouhodobou pěstounkou pětileté Gábince. V rozhovoru nás nechala nahlédnout pod pokličku svého příběhu. Moc děkujeme za důvěru a otevřenost.

Jak mě vůbec napadlo vzít si dítě do pěstounské péče? To se těžko vysvětluje… Jednoho dne jsem se probudila a prostě jsem věděla, že chci být pěstounkou. A protože jsem racionální typ, začala jsem si to rozumově zdůvodňovat. Celý svůj život mám spojený s dětmi, pracovala jsem přímo s ohroženými dětmi, mládeží a celými rodinami jako pedagog a sociální pracovník v jedné neziskové organizaci. Viděla jsem vše tzv. z blízka. Řekla jsem si, že kdo jiný než já se svými zkušenostmi i co se „náročnějších“ dětí týče, by měl do toho jít? V Česku žije stále spousta dětí v ústavní péči, které nemají nikoho blízkého, kdo by o ně stál a s láskou o ně pečoval. Já žiji taky sama, tak se přímo nabízelo, proč neposkytnout svůj domov a náruč jednomu takovému dítěti a naše životy nespojit ????

Co se dělo potom, když jste podala na obecním úřadě žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

Musela jsem být hodně trpělivá a hodně čekat. V únoru jsem podala žádost. V březnu mi přišel dopis, že vzhledem k množství zájemců proběhne psychologické vyšetření až za několik měsíců. Proběhlo v srpnu. V září mi přišel další dopis, že vzhledem k nedostatku žadatelů se podzimní přípravné školení ruší a bude až na jaře. Tak jsem zase čekala. Po školení mi řekli, že do měsíce mě bude kontaktovat psycholog se závěrečným sezením. Tři měsíce se nikdo neozval, tak jsem musela celou věc urgovat.

Školení ale bylo skvělé, praktické, vedli ho odborníci. Vžívali jsme se do situace dětí, pěstounů i biologických rodičů. Měli jsme možnost poznat pěstounské rodiny, které se svými pěstounskými dětmi žijí krásně harmonicky. Měli jsme možnost poznat i druhou stranu mince. Nikdo z nás zřejmě nezapomene na besedu s pěstounkou, která se s námi podělila o své opravdu těžké zkušenosti. Hodně jsme tehdy všichni přemýšleli, zda jsme pro pěstounskou péči dostatečně silní. Co jsem si uvědomila až zpětně, na školení mělo zaznít více informací o poruchách citové vazby, kterými většina dětí v pěstounské péči trpí.

Kdy jste poznala „své“ dítě? Měla jste nějaké požadavky, obavy?

Gabči byly čerstvě čtyři roky, když jsem ji poprvé v dětském domově viděla. Měsíc jsem za ní 3-4x týdně dojížděla. Po měsíci už byla připravená jít ke mně nastálo. Rychle se na mě navázala a přijala mě, nicméně „mami“ mi začala sama říkat skoro až po roce. Co se týče požadavků, hodně nám v průběhu příprav kladli na srdce, ať to nepodceňujeme a nemachrujeme. Člověk nemůže jít do něčeho, na co se necítí. A obavy samozřejmě byly a jsou pořád. Hlavně doufám, že malá u mě bude napořád, že se někdo z původních rodičů z ničeho nic nerozhodne a nebude o malou bojovat. Doufám, že i pak by Gabča měla právo mluvit do toho, jestli chce být u mě nebo se vrátit k mámě nebo tátovi.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Vzhledem k tomu, že náš začátek nebyl nijak zvlášť těžký, asi to nejhorší máme ještě před sebou ???? Gabča v prvních týdnech a měsících vyžadovala opravdu intenzivní pozornost. Byla jako miminko – potřebovala si dočerpat to, co jí za první roky života zřejmě chybělo. Neuměla si hrát sama, pořád potřebovala být u mě, potřebovala chovat, krmit, oblékat… A taky vyžadovala velkou trpělivost – několik měsíců trvalo, než jsme si nastavily pravidla, hodně se vztekala a prožívala velkou bezmoc a asi i strach v situacích, kdy jsem se na ni v něčem zlobila. Pořád potřebovala a pořád potřebuje ujišťovat, že já ji nikomu nedám a že u mě zůstane. Ve srovnání s jinými pěstounskými rodinami, to ale nebylo nic hrozného. Bála jsem se, že to bude horší. Naopak, pěstounská péče mi dala hodně pozitivního. Rozšířila jsem si svoji sociální bublinu o další lidi, především o rodiny s dětmi a o lidi spojené se světem pěstounské péče. Zbytečně jsem se také obávala kontaktů s širší biologickou rodinou. Spolu s Gabčou jsem získala skvělé bio-prarodiče, se kterými jsme v pravidelném kontaktu. Babička s dědou Gabču milují a ona je, funguje to moc hezky.

Co Vám na Vaše rozhodnutí říkalo okolí? Podporuje vás?

Moje rodina to vzala skvěle, malou přijali od prvního momentu, jako by do rodiny patřila odjakživa. Moje blízká kamarádka, která pracuje jako sociální pracovnice pro rodiny v nouzi, mě od začátku také velmi podporovala. Překvapením pro mě bylo, že skeptičtí byli často ti, u kterých jsem to nečekala, a naopak mi fandili lidé, u kterých jsem to vůbec ani nepředpokládala. Ale o žádná kamarádství jsem kvůli pěstounství nepřišla, naopak jsem získala mnoho nových. Tito mí známí a kamarádi mi také velmi pomáhají, když potřebuji, např. pohlídají malou apod.

Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Gabča je hodně upovídané dítě, často paličaté, pořád slyším: „mami, pojď si hrát“, „mami, poslouchej mě“, „mami, já chci!“ nebo „mami, já nechci!“ ????  Takže musím uznat, že single život, byl klidnější. Měla jsem čas na sebe a na své koníčky, ale nelituji. Jsem moc ráda, že jsem se pro pěstounskou péči rozhodla. Nechci to zakřiknout, ale musím zopakovat, že jsem měla velké štěstí na dítě i jeho původní biologickou rodinu.

Překvapilo Vás v něčem chování přijatého dítěte? Viděla jste nějaký jeho pokrok po čase stráveném ve vaší rodině?

Často jsem měla husí kůži ty první měsíce, co jsme spolu začaly žít. Jedná z věcí, která mě šokovala, se týkala hry na miminko. Jak už jsem zmiňovala, Gabča často ode mě chtěla krmit mlíčkem, chovat, houpat, převlékat… Jednou mě požádala, abych miminko hrála já. Když jsem začala jako miminko plakat, její automatická reakce byla, že přinesla vařečku, chtěla mi stáhnout kalhoty a začít mě bít. Několik týdnů potom trvalo, než postupně pochopila, že miminko místo bití potřebuje obejmout, nakrmit a pochovat. Pokrok jsem viděla obrovský ve všem a potvrdila mi to i původní rodina Gabči, která je s ní v pravidelném kontaktu od jejího narození. Během roku se z „miminka“ stala spokojená a usměvavá slečna, se kterou je možné se úžasně domluvit.

Je těžké plnit všechny požadavky, které se na pěstouna kladou? Máme na mysli kontakt s biologickými rodiči dětí, podporovat pozitivní vztahy mezi biologickými rodiči a dítětem, kontakt se sociální pracovnicí z OSPOD apod.

Musím říct, že pro mě to nijak těžké není.  Zatím ???? Asi mám štěstí na lidi kolem: biologická matka ani otec se o Gabču nezajímají a s biologickými prarodiči i tetou Gabči vycházíme skvěle.  Moje klíčová pracovnice je taky fajn, stejně tak jako moje pracovnice z OSPOD. Na jejich návštěvy se téměř těším. A školení rozhodně nevnímám jako zbytečnou šikanu. Jednak se ráda dozvídám nové věci a jednak je to pro mě zase příležitost seznámit se s dalšími pěstouny.

Měl by být pěstoun profesionál nebo především rodič?

Být rodičem je základ, a pokud je k tomu profesionál (např. speciální pedagog, psycholog), tak je to jedině dobře. Souhlasím s názorem, že u nás chybí hlavně terapeutičtí pěstouni – takoví, kteří umí odborně pracovat se závažnými poruchami citové vazby, s traumatizovanými dětmi apod. Někdy mě trochu mrazí, když vidím diskuse na Facebooku mezi pěstouny o tom, jak je třeba v pořádku občas dítě fyzicky potrestat. Průměrné pěstounské dítě už si prošlo věcmi, ze kterých i my dospělí máme hrůzu a myslím, že fyzické tresty mu rozhodně neprospějí. Každé dítě a to pěstounské ještě víc potřebuje mít někoho „svého“. A aby je ten někdo měl opravdu rád a ony to cítily. Abychom jim byli dobrými vzory – v pravidlech, komunikaci, hodnotách.

Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující? Je pro Vás přínosná podpora doprovázející organizace? V čem konkrétně Vám pomáhají, jaký typ podpory Vám naopak chybí?

Je to určitě individuální, ale mně osobně přijdou finanční příspěvky i služby dostačující. Můžu si díky nim dovolit i zkrácený pracovní úvazek, přestože jsem na pěstounství sama. Ale je to tím, že žiju ve vlastním bytě, mám velkou podporu rodiny, dobrou síť přátel a neřeším žádné zdravotní a jiné problémy s Gabčou, nemusíme tedy pravidelně navštěvovat psychologa, neurologa, psychiatra apod. Jinak by to asi bylo horší. Podpora doprovázející organizace je zatím dobrá, nicméně musím uznat, že zatím vlastně nic nepotřebuju. Ale věřím, že pokud bych se dostala do situace akutní nouze, že moje tzv. doprovodka bude stát za mnou a pomůže mi. Pro mě je velkým přínosem, že můžu s někým pravidelně mluvit o Gábince a o sobě, o našich pocitech, potřebách a obavách, a nemusím řešit, jestli to někoho zatěžuje, protože to je jejich práce se mnou o těch tématech hovořit.

A co naše společnost,  je podle vás dostatečně informována o pěstounské péči?

Rozhodně ne. Musím říct, že ačkoliv se celý život pohybuju mezi lidmi, kteří se starají o děti a sociálně znevýhodněné lidi, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo z nich uvažoval o tom stát se pěstounem nebo se přímo pěstounem stal. Jak to potom musí vypadat mezi lidmi, kteří se v tomto oboru nepohybují vůbec? Až když jsem přijala Gábinku, začala jsem slýchávat, že by o něčem takovém možná taky přemýšleli. Jinak s negativními předsudky se podle mě pěstouni setkávají často.

Často slýcháváme kritiku úřadů, že jsou kritéria na zařazení do evidence pěstounů velmi přísná. Co si o tom myslíte?

Těžko se mi na to odpovídá. První psycholog mi pěstounskou péči neschválil. Prý bych těžko zvládala kontakty s původní rodinou, ač jsem několik let pracovala na pozici vedoucí sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi a rok jsem pracovala s Dětmi ulice v Indii. Hodně mě to zaskočilo. Stejně tak to zaskočilo i novou psycholožku, která nastoupila po odchodu dotyčného psychologa do důchodu, a jeho rozhodnutí zrušila. Na druhou stranu jsem se v průběhu přípravy setkala s lidmi, u kterých jsem měla velké pochybnosti – a ti dítě dostali v pohodě. Hodně mi vadí, že všechno trvá strašně dlouho. Známí se chtěli stát přechodnými pěstouny, nejprve museli čekat pět let, až jejich tehdy sedmiletá dcera povyroste. Počkali. Loni v září zavolali na krajský úřad, že chtějí žádost obnovit. Bylo jim řečeno, že mají volat po Novém roce. Během následujícího roku absolvovali pohovor a psychologické vyšetření. Podzimní školení jim zrušili kvůli nedostatku pěstounů, takže teď opět čekají, až bude pěstounů pro školení dostatek. Je to už rok a půl a ještě ani neprošli školením.  Někde je něco bohužel špatně.

Kdo je Jana Švecová

  • Narodila se 24. 7. 1979
  • V současnosti pracuje jako administrativní pracovník v Salesiánském středisku v Teplicích, dříve se v této organizaci věnovala ohroženým dětem, mládeži a rodinám jako pedagog a sociální pracovník.
  • Stala se pěstounkou v září 2018.
  • Stará se o pětiletou krásnou, zdravou, šikovnou, bystrou a upovídanou holčičku.
  • A také má ráda klid, nerušený spánek, svoji andulku, M.A.S.H., herní večery, ferraty, Alpy a Indii.