Rodina se pro mě stala velkou hodnotou a doufám, že pro mé nevlastní sourozence také.
K vlastní sestře přijali rodiče dalších pět dětí.
Jana Skarková (25) pochází z pěstounské rodiny, kde vyrůstala jako nejstarší biologické dítě pěstounů. Má jednu vlastní biologickou sestru a pět nevlastních sourozenců. Díky jejímu vyprávění můžeme nahlédnout do pocitů dítěte, jehož rodiče se rozhodli stát pěstouny.
Jak se z nás stala pěstounská rodina
Když mi bylo 10 let a mé sestře 4 roky, rozhodli se rodiče přijmout do naší rodiny dva kluky a asi o čtyři roky později ještě tříčlennou sourozeneckou skupinu. Všechny děti za sebou měly traumatizující zážitky z vlastní rodiny a ústavní péči.
S nápadem na přijetí dětí do naší rodiny přišla mamka. Vyrůstala ve vesnici, kde byl dětský domov. Setkání s těmito dětmi ji velmi ovlivnilo a motivovalo k pomoci. První kroky rodiče začali podnikat, když jsme se nastěhovali do nově postaveného domu, kde bylo spoustu místa pro velkou rodinu.
S rodiči jsem si o všem povídala a na nové sourozence jsem se těšila. Přípravu na přijetí mých nových sourozenců absolvovali jen rodiče. Když k nám potom kluci přišli, bylo mi 10 let a mé sestře 4 roky. Noví bráchové byli úplně jiní, než jsem si je představovala, než jsem čekala. Neuměli si hrát, lhali, ubližovali nám, neposlouchali rodiče a nechtěli s nimi mluvit. Byla jsem zmatená, vůbec jsem jejich chování nerozuměla. Po nějakém čase jsme si na sebe zvykli a já jsem se stala prostředníkem a tlumočníkem mezi světy dětí a dospělých. Kluci dospělým nevěřili a já jsem pro ně byla jakási přijatelnější forma dospělého, byť jsem byla jen o dva roky starší.
Asi dva roky trvalo, než jsme se jako rodina sžili a zvykli si na sebe. Kluci přišli na to, jak to u nás chodí (jak to chodí v rodině) a my jsme přijali, že jsou jiní než my. Mamka si musela zkrátit pracovní úvazek, aby péči o nás všechny zvládla. Sousedi a známí často nechápali, proč se rodiče rozhodli pomoci cizím dětem. Nerozuměli tomu, proč se mí nevlastní sourozenci chovají divně, neposlouchají a nejsou vděční, když teď mají rodinu.
Život se šesti sourozenci
Po čtyřech letech měli rodiče pocit, že kluci udělali velký pokrok a rozhodli se, že by pomohli ještě jednomu dalšímu dítěti. Místo jednoho jsme nakonec přijali dva mladší sourozence, holku a kluka ze čtyřčlenné sourozenecké skupiny. Tyto děti měly za sebou složitou situaci v biologické rodině, dětský domov a vrácení z pěstounské péče, jejich nedůvěra k lidem byla obrovská. Znovu jsme se museli začít sžívat, zvykat si jeden na druhého. Bylo to těžké období, v té době mi bylo 14 let a mé sestře 8. Pořád jsem zůstávala v rodině tou nejstarší mezi dětmi, moje sestra byla uprostřed.
Po půl roce sžívání a zvykání jsme podlehli dopisům starší sestry nově přijatých sourozenců a slibům jejich babičky. Babička slíbila, že pokud si starší sestru vezmeme, přijme a postará se o nejstaršího bratra a nikdo ze čtyřčlenné sourozenecké skupiny nebude muset zůstat v dětském domově. Nakonec nás doma tedy bylo 7 dětí, 2 vlastní a 5 přijatých.
Někdy jsme jako velká rodina zažívali spoustu hezkých i úsměvných zážitků, které zažijete jen ve velké rodině. Jindy to však bylo hodně těžké a pro nás vlastní děti velice složité. Zdálo se, že jako vlastní máme nějaké speciální výhody, ale bylo to spíše naopak. Byly jsme menšinou ve své vlastní rodině. Často jsme se musely se sestrou spojit a vzájemně se podpořit, což posilnilo náš sourozenecký vztah. Chvil, kdy jsem měla rodiče jen pro sebe, nebylo moc, ale o to více jsem si těchto okamžiků vážila.
Pěstouni si zaslouží uznání
S odstupem času si cením, že rodiče měli odvahu a pomohli dětem, které nemohly vyrůstat ve své rodině, a i když to bylo někdy hodně těžké, nevzdali to. Cením si, že jsem měla možnost vyrůstat s dětmi, které to v životě neměly lehké. Díky nim jsem se naučila chápat problémy druhých, naslouchat, rozdělit se a přijímat druhé i s jejich jinakostmi. Naučila jsem se vážit si věcí, které mám, svých rodičů. Uvědomila jsem si, jak důležitá je v životě člověka jeho rodina a zjistila jsem, jakou oporu mám ve své vlastní sestře.
Co bylo těžké? Pro mě bylo nejtěžší vysvětlovat okolí a příbuzným, proč jsou naši pěstouni a proč jsou mí sourozenci jiní. Chápat a tolerovat některé chování mých nevlastních sourozenců, jako bylo např. lhaní, krádeže. Vidět rodiče, jak se hádají a trápí, mít strach, že to nevydrží a naše rodina se rozpadne. Být neustále hodná a snažit se vyvažovat zlobení a naschvály sourozenců a jít jim příkladem.
I když jsem někdy zalitovala, že se naši stali pěstouny, věřím tomu, že naplněný život člověk prožije jen v rodině a s rodinou. Rodina se pro mě stala velkou hodnotou a doufám, že pro mé nevlastní sourozence také.
Do pěstounské péče by člověk neměl skočit rovnýma nohama
Na vše, co přijde, se úplně připravit nedá. Je ale důležité promyslet si, jestli je člověk opravdu schopný přijmout dítě se vším všudy, s celou jeho minulostí, traumaty a biologickou rodinou. Zamyslet se nad svou motivací, zda naplňuje pouze své rodičovské potřeby, nebo chce pomoci dítěti, které nemůže žít se svou vlastní rodinou. Připravit se, že to opravdu nebude jednoduché a někdy bude potřeba vyhledat pomoc odborníků. Přijaté děti mají za sebou často nelehký osud a potřebují hodně lásky, péče a pochopení náhradních rodičů i vlastních dětí.
Pokud v budoucnu budu o pěstounské péči uvažovat, chci, aby moje vlastní děti byly odrostlejší. Přijaté děti byly maximálně dvě a pokud možno neprošly ústavem, ale spíše pěstounskou péčí na přechodnou dobu.
Jana Skarková
- Narodila se 24.2.1990 v Čeladné
- Žila v pěstounské rodině, jako nejstarší biologické dítě pěstounů, s pěti mladšími nevlastními sourozenci a jednou o šest let mladší biologickou sestrou.
- Pracuje jako sociální pracovnice ve Službách pro pěstounské rodiny.
- Má ráda tanec, hudbu, kolečkové brusle a přírodu.