800 888 245

Vždy se mi líbily rodiny, kde bylo živo

Adáškovi přijali do pěstounské péče ke svým dvěma dětem ještě další čtyři děti „pěstounské“. Pár let nato se jim ještě narodila dcera, takže se rozhodně nenudí. Gabriela navíc pracuje v organizaci Routa, která pěstounské rodiny doprovází. Pro webové stránky kampaně Hledáme rodiče vypráví, jak se k pěstounství dostala, jaké problémy museli jako rodina překonávat a jak se úskalími, které pěstounská péče může přinést, vyrovnávali.

Vyrůstala jsem v běžné rodině. Měla jsem starší sestru, ta brzy odešla studovat, poté se hned vdala, a tak jsem od 10 let vyrůstala v podstatě jako jedináček. Vždy se mi líbily rodiny, kde bylo živo, kde doma maminka dětem vařila oběd a čekala na ně, až přijdou ze školy. Navíc jsme oba s manželem chodili do školy, kam s námi chodily i děti z blízkého dětského domova a určitě mě ovlivnilo, když si mého oblíbeného spolužáka vzali v jeho 12 letech do pěstounské péče.
Nějak postupně ve mně dozrávalo vědomí, že pokud nebudu moci mít vlastní děti, vezmu si je prostě z dětského domova. Měla jsem štěstí na manžela, protože i on toužil po velké rodině a mou myšlenku o dětech z dětského domova si vzal za vlastní a byl i jejím hlavním realizátorem. Když už jsme později po narození vlastních dětí o pěstounské péči přemýšleli vážněji, shodli jsme se s manželem na tom, že bychom chtěli přijmout děti starší, sourozeneckou skupinu, ev. romského etnika, které mají malou šanci dostat se do rodiny.

Velké pokroky i starosti

Postupně během 6 let jsme přijali 4 děti (ročního chlapce, sedmiletého romského chlapce a poloromské sourozence-pětiletou dívku a čtyřletého chlapce), nyní je jeden chlapec 19 letý a ostatním je 14, 14 a 13 let, biologickým dětem je 20 a 18 let. Před 4 lety se nám ještě narodila dcera. Když jsme děti přijímali, bála jsem se, že se nebudou chtít mazlit, že si k nim nebudu umět najít cestu, že si nějak „nesedneme“. Naštěstí nic z toho nenastalo, ale přišly jiné problémy, na které jsme samozřejmě připraveni nebyli: záchvaty vzteku u ročního chlapce, nechutenství, závažné poruchy řeči u pětiletého chlapce, pomočování předškolních a školních dět. To byly na počátku pro nás nové a dle nás velké problémy. Dnes už se tomu smějeme.

Víte, když přijmete děti, které část nebo velký kus dětství strávily v ústavu a navíc prožily odmítnutí od rodičů, tak v první fázi vidíte velký pokrok a přináší vám to jako pěstounům radost a jste náležitě pyšní na to, jak díky vám děti rozkvetly. Druhá fáze, která často přichází kolem období dospívání, vás rychle vrátí do tvrdé reality. Dítě začíná řešit, kdo je, kde jsou jeho rodiče, začíná se hledat a vymezovat mnohem bolestivěji a odlišněji než děti biologické, naplno se projeví důsledky dlouhodobého citového strádání – odborně ústavní deprivace.

Řešili jsme útěky, podvody, lži, krádeže, povrchnost, lhostejnost, ztrátu motivace, sklony k partám, záškoláctví, kouření a někdy i drogy, nepřizpůsobivé chování, atd. Je celkem přirozené, že v takovém období prochází krizí mnohdy i pěstoun a manželství jako takové. Často si sáhnete na dno, obviňujete se, vyčítáte si, pláčete, hněváte se, proč vám to nikdo pořádně neřekl, proč vám nikdo nepomůže. V těžkých chvílích jsem se modlila a prosila o pokoj a sílu, abychom to všechno zvládli.

Řešením je sdílení

Nejvíce nám pomohlo problémy přiznat a řešit včas a hlavně pravidelné setkávání se s ostatními náhradními rodiči, které jsme s manželem iniciovali a roky organizovali výlety a akce pro pěstounské rodiny v našem regionu. Tam jsem si vždycky uvědomila, že ostatní pěstouni řeší podobné problémy, mnohdy ještě horší, tedy že to, že máme problémové děti, není vina naší špatné výchovy. To mi pak potvrdila i paní doc. Vágnerová, která se roky věnuje dětem v náhradce. Jsou zkrátka věci, které výchovou ovlivníte, ale ještě více je toho, s čím mnoho nenaděláte a můžete maximálně řešit důsledky.

Bylo a je pro nás náročné, když dospívají tři děti najednou, ale na druhou stranu prožíváte o to větší radost, když objevujete v přijatých dětech, v čem jsou dobré, co jim jde, v čem jsou jedineční. A to musíte fakt teprve objevit, na rozdíl od biologických dětí, které znáte, které zrcadlí vás a vaše vlastnosti, temperament, jsou předvídatelné. Podporujeme děti v jejich zájmech, těší nás, že našly přátele a sporty, které je baví. Např. naše přijatá 14letá dcera je velmi ambiciozní a poctivě trénuje, aby mohla jít na taneční konzervatoř, ráda by se stala trenérkou moderního tance. 14letý přijatý syn, navzdory svým problémům, je také skvělý tanečník hip hopu a díky tomu, že se nám narodila dcera, mohli jsme objevit jeho pedagogické sklony a schopnost věnovat se malým dětem. Za úspěch považuji také to, že se děti učí hospodařit s vlastními penězi, učíme je znát hodnotu peněz – to je zásluha především mého manžela, který je finanční poradce.

Co nám dalo pěstounství

Díky pěstounství jsme poznali spoustu skvělých lidí- pěstounů i odborníků. Díky pěstounství jsem dostudovala a začala pracovat v neziskové organizaci jako sociální pracovnice pro náhradní rodiny. Díky této náročné profesi, kterou pěstounství bezesporu je, jsem našla i víru v Boha a stali jsme se s manželem křesťany. Díky pěstounství jsem došla k pokoře, k hlubšímu poznání sebe sama i těch druhých. Uvědomíte si, že výchova je vzájemný proces. Vy se snažíte vychovat děti a ony vychovávají vás. Snižujete své nároky na ně, učíte se radovat se z maličkostí, učíte se je přijímat takové, jaké jsou.

Takže nakonec považujete za obrovský úspěch, když dítě „proleze“ učňák, osamostatní se a najde si práci (to jsou ty praktické věci). Ale skutečný úspěch pro nás jako rodiče bude, když se dokáží srovnat sami se sebou, se svou minulostí, najdou své místo v životě, najdou pevnou kotvu. Pak budou schopni mít v dospělosti zdravý vztah, založit rodinu, postarat se a být dobrým tátou nebo mámou. To jako pěstouni teprve vyhlížíme, ale máme naději a věřím, že se jim to a vlastně i nám podaří.