Zamiloval jsem se do tohoto světa – to jsou slova tříletého pěstounského chlapečka, která pronesl při seznamovací návštěvě s novou širší rodinou.
Gabriela a Jiří jsou dlouhodobými pěstouny. Za možnost vychovávat dva krásné a šikovné chlapce jsou osudu velmi vděčni. Přiznávají, že pěstounství není vždy lehká cesta, ale nikdy by neměnili. Momentálně rodina prochází těžkým obdobím, protože Jiří vážně onemocněl. Věří však, že společně zvládnou překonat i tuto životní zkoušku a budou jako rodina ještě silnější. My v to věříme také a přejeme brzké uzdravení.
Jak odradit pěstouny? Aneb všechno je to o lidech…
S manželem jsme se pěstouny stali v srpnu v roce 2014. Myšlenka stát se náhradní mámou ve mně ale dozrávala už o dost dříve. Vždy jsem toužila po dětech. Vzhledem k tomu, že jsme se s manželem poznali až po čtyřicítce, a také kvůli mému zdravotnímu stavu, kdy by se dle lékařů početí přirozenou cestou rovnalo zázraku, začala jsem přemýšlet o náhradním rodičovství. Myšlenky zintenzivněly, když se moje kolegyně z práce stala adoptivní maminkou úžasného chlapečka a já vše mohla sledovat tzv. z první řady. Podařilo se mi pro náhradní rodinnou péči nadchnout i manžela, a tak to všechno začalo.
Než jsme kontaktovali městský úřad, přečetla jsem si několik knih s touto tematikou, setkala se s pěstouny a byla jsem jim vděčná, že se mnou sdílejí své zkušenosti. Až poté padlo definitivní rozhodnutí. Domluvila jsem nám schůzku na obecním úřadě, ale tam nás zaskočili tvrzením, že pěstounská péče je příliš náročná a že nám ji nedoporučují. Byli jsme velmi zklamaní. Nenechali jsme se ale odradit a já za půl roku zavolala na úřad znovu. Tentokrát nám telefon zvedla velmi milá sociální pracovnice, která je mimochodem dodnes naší klíčovou pracovnicí, a ta nás ujistila, že se nemusíme obávat, že proces prověřování trvá nějakou dobu, kdy se budeme dozvídat další a další informace a my se v průběhu tohoto procesu můžeme svobodně rozhodnout. Podpořila nás, řekla, že v tom nebudeme sami, že nás bude doprovázet, a pak už vše nabralo docela rychlý spád. Za dva měsíce jsme byli pozváni na psychologické testy a o měsíc později jsme začali navštěvovat přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči.
Školení a prověřování trvalo skoro čtyři měsíce a bylo pro nás velmi důležité a potřebné. Vlastně jsme se na jednotlivá setkání vždy moc těšili. Potkávali jsme tam moc milé lidi, formovaly nás zde názory a rady psychologů, sociálních pracovníků, svědectví pěstounů, motivace ostatních žadatelů. To vše nás utvrzovalo v tom, že dát ohroženému dítěti domov a lásku můžeme a opravdu chceme.
Obavy a očekávání z přijetí dítěte
Nakonec jsme přijali dva chlapce. Staršího Ondru jsme si přebírali od přechodných pěstounů v jeho třech letech. Nyní je mu deset let a navštěvuje 4. třídu. Je to samostatný, vnímavý, chytrý chlapec. Moc dobře se učí, hraje na klavír a tančí v místním folklórním souboru. Taky rád čte, miluje lego a rád staví s tatínkem modely z časopisu ABC. Jelikož jsme sportovně založená rodina, Ondra s námi jezdí na kole, lyžuje, zkouší i běžky. Marka, mladšího bratra Ondry, jsme si přebrali také od přechodné pěstounky, bylo mu tehdy sedm měsíců. Nyní je to předškolák a těší se, že příští rok nastoupí do 1. třídy. Ve školce je rád, má zde mnoho aktivit. Čeká ho ještě zápis do ZUŠ na hru na klavír. Miluje, když mu večer čteme, na kole nám věčně ujíždí. Je přátelský, nemá problém navazovat kamarádství.
Největší obavy jsem měla z prvního setkání s Ondráškem. Cítila jsem nervozitu z přítomnosti mnoha lidí, kteří se prvního setkání zúčastnili, a měla jsem strach, zda se budeme chlapečkovi líbit, jak na nás bude reagovat. Strachovala jsem se však zbytečně. S manželem jsme Ondrovi přivezli jako dárek fotbalový míč, ze kterého byl nadšený, a hned jsme si spolu začali kopat. Ještě ten den mě chytil za ruku a řekl: „Maminko, líbíš se mi!“ Chlapce jsme navštěvovali každý den, pokaždé jsme se na něj těšili. Doma jsme mu zatím zařizovali pokojíček. Musíme poděkovat skvělým přechodným pěstounům, kteří Ondru na setkání s námi i na celý proces předávání perfektně připravili. Díky nim vše proběhlo přirozeně, krásně.
Další velkou obavu jsme pocítili, když jsme přebírali do péče mladšího brášku Ondráška, Marka. I Marek k nám šel od přechodné pěstounky, a i v tomto případě předávání proběhlo bez problémů. Báli jsme se, jak bude starší bratr reagovat na mladšího. Na začátku se zdálo být vše v pořádku, ale časem Ondra začal projevovat o Marka nezájem, který přerostl v žárlivost, potom ve vztek a agresivitu. Dnes už se Ondra o mladšího bratra stará, při hře oceňuje jeho společnost i to, že je s ním legrace. A také ho jako správný starší bratr navádí k lumpárnám – jak jinak. 🙂 Jsme šťastní, když je vidíme společně si hrát a smát se!
Momentálně se opět situace obrací a mladší chlapec špatně snáší přítomnost staršího, ale věříme, že i tento stav je přechodný a vše společně zvládneme.
Na co by budoucí pěstouni měli být připraveni?
Hlavně by si nastávající pěstouni měli uvědomit, že pěstounství není lehká cesta. Už na začátku musí vyplnit a vyřídit spoustu dokumentů, musí podstoupit kontroly v domácnosti, psychologické testy, a nakonec absolvovat přípravu. To vše vyžaduje spoustu času, osobní angažovanost na 100 %. Také musí být připraveni na to, že přijaté dítě si do své nové rodiny přináší svoje vlastní obavy, strachy, bolesti a traumata, která budou vyžadovat pochopení, mnoho pozornosti a bezpodmínečné lásky. Je dobré, když vás ve vašem rozhodnutí podporují kromě vašich nejbližších i vaši přátelé nebo širší rodina, ale počítejte raději s tím, že to tak být nemusí. Naopak, mohou vás odrazovat nebo se od vás odvrátit. A také je dost možné, že se budete muset vzdát některých svých aktivit, nebo i zaměstnání, vše závisí na potřebách přijatého dítěte. „Ideální“ kandidát na pěstouna by proto měl být hlavně člověk empatický, trpělivý, nesobecký, s dobrým srdcem a měl by mít rád děti. Je důležité s dětmi trávit co nejvíce času, povídat si s nimi. Neméně důležité je ale také umět nastavit dětem jasné hranice. Pěstoun by měl respektovat potřeby dětí, měl by být schopen neustále pracovat na sobě a na vztahu s dítětem.
Co vám pěstounství dalo a co vzalo?
Máme velkou radost z toho, že nás kluci přirozeně začali oslovovat: maminko, tatínku. Často se přijdou pomazlit, umí vyjádřit svoje city a řeknou: „Mám tě rád.“ Jsou slušní a hodní, srdce mají na pravém místě. Starší Ondra je velmi citlivý a na svůj věk vyzrálý. Ve svých třech letech nám třeba vyrazil dech prohlášením: „Zamiloval jsme se do tohoto světa.“ Řekl to z ničeho nic na procházce, když jsme byli na návštěvě u naší širší rodiny, aby se s Ondrou navzájem poznali. Těžko říct, co se tehdy chlapci přesně honilo hlavou. Kluci dali našemu životu smysl, naplnili ho láskou, radostí, i když není vždy vše zalité sluncem. A učí nás, hlavně mě, trpělivosti. Momentálně procházíme těžkým obdobím, protože manžel je dlouhodobě nemocný, ale i v této chvíli jsme si s chlapci navzájem oporou. Tato událost nás velmi sblížila a věříme, že společně vše zvládneme, manžel se plně uzdraví a zase bude dobře.
Pomoc je důležitá
Nemůžeme si vynachválit spolupráci s doprovázející organizací. O naší skvělé klíčové pracovnici jsme již hovořila, na její návštěvy se pokaždé těšíme. Organizace pro nás zajišťuje školení na potřebná témata. Rádi společně s nimi jezdíme i na víkendové pobyty, kde jsme se seznámili s dalšími pěstounskými rodinami. Organizace nám i několikrát pomohla se zajištěním psychologické pomoci při řešení problémů chlapců, proplácí nám hlídání dětí, tábory. Podporují nás i při styku s původní rodinou chlapců. Bohužel, i když jsme těmto vztahům nakloněni, ze strany původní rodiny až na občasný písemný kontakt nebo propojení na sociálních sítích nejeví o kluky větší zájem. Jsme vděčni i za to málo, kdy se chlapci mohou dozvědět něco o sobě, o rodinných příslušnících. Naopak pravidelné a vřelé vztahy udržujeme z přechodnými pěstouny chlapců. Posíláme jim fotky dětí, občas se navštěvujeme.
Pokud jde o finanční podporu státu – odměnu pěstouna, je pro naši rodinu dostatečná. Děti nemají potřebu mít vše nové. Mají velkou radost, i když dostanou starší hračky, starší sportovní náčiní nebo oblečení po větších dětech. O své hračky se vzorně starají. Nejspíš to vidí u nás, u rodičů. U nás doma se nic nevyhazuje, manžel stále něco opravuje a vylepšuje. Navíc nyní od ledna jsem začala pracovat na zkrácený úvazek na základní škole. Velmi mě proto mrzí, když slyším, že pěstouni si berou děti pro peníze. Takový nesmysl! Ale oponovat těmto lidem je naprosto zbytečné. Společnost není o náhradní rodinné péči dostatečně informována, mezi lidmi kolují předsudky, a bohužel ne všechny články o pěstounské péči prestiž pěstounů zvyšují. Je to běh na dlouhou trať.
Gabriela
- Narodila jsem se v roce 1968.
- Dříve jsme pracovala jako vychovatelka ve školní družině. Po přijetí druhého chlapce jsem se rozhodla zůstat doma a věnovat se dětem, podporovat je v jejich zálibách. Příležitostně jsem jen vypomáhala jako asistent pedagoga v mateřských školách. Nyní pracuji na zkrácený úvazek jako asistent pedagoga na základní škole.
- Pěstounkou jsem se stala v roce 2014.
- Společně s manželem vychováváme dvě děti, ve věku 10 a 6 let. Kromě silných alergií to jsou zdraví, krásní chlapci, polorodí sourozenci.
- Ráda čtu, maluji, věnuji se macramé ručním pracím, zpívám (dříve i v pěveckém sboru), jezdím na běžkách, splouvám řeky, chodím po horách, poznávám kouty naší vlasti.