Paní Šárka byla kupou dětí obklopena už od dětství. Vyrůstala jako biologické dítě v pěstounské rodině, později pracovala jako dětská sestra v jeslích nebo učitelka v MŠ. O tom, že pro každé dítě je nejlepší vyrůstat v rodině, ji tedy nikdo nemusel přesvědčovat. Když její vlastní potomci odrostli, s manželem se společně rozhodli, že poskytnou svůj domov dětem, které v životě neměly tolik štěstí. Obdivuhodné je, že svou náruč otevřeli hned čtyřem malým dětem, sourozenecké skupině, pro kterou by odbor sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) hledal náhradní rodinu jen velmi ztěžka. „Byla to výhoda, veškeré formality, papírování a soudy jsme tak absolvovali jen jednou“, směje se paní Šárka.

Psal se rok 2008, s manželem jsme měli dvě děti, dceři bylo 11 a synovi 18 let. Cítili jsme, že nás brzy děti nebudou tolik potřebovat a připadali jsme si ještě mladí na to, abychom zůstali sami. Tehdy jsme si s manželem řekli, že přišel čas na to, abychom se stali náhradními rodiči dětem, které neměly v životě štěstí vyrůstat v podporující a milující rodině. Víte, myšlenka pěstounské péče mi nebyla vůbec cizí. Já sama totiž z pěstounské rodiny pocházím. Poté, co jsem se mým rodičům narodila a oni nemohli mít své další biologické děti, postupně poskytli domov 16 ohroženým dětem. Díky tomu jsem měla poměrně jasnou představu o tom, co pěstounství obnáší, stejně jako můj manžel, který se do péče o mé mladší pěstounské sourozence později zapojoval. Často jsme s nimi trávili aktivně volný čas, hlídali je, dokonce jsme s nimi založila pěveckou kapelu „Sourozenci“, která měla na místní poměry úspěch. 12 let jsme aktivně zpívali a natočili jsme společně 6 desek. Rozhodnutí o tom, stát se pěstouny, bylo tedy naše společné. K velké radosti našeho odboru sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) jsme si podali žádost o zprostředkování náhradní rodinné péče a  časem jsme začali navštěvovat i přípravný kurz pro budoucí pěstouny. Veškeré formality se nicméně protahovaly tak, až se změnily i okolnosti v našem osobním životě. Co vám budu dlouze vysvětlovat, narodila se nám holčička :-). Ani tato událost nás však od našeho rozhodnutí neodradila a už v roce 2009 jsme do naší rodiny přijali sourozeneckou skupinu čtyř dětí.

Na začátku byl chaos

Jsme moc vděčni naší sociální pracovnici, jak se jí podařilo tzv. „spárovat“ naši rodinu s našimi přijatými dětmi. Vznikly mezi námi od prvních okamžiků vzájemné sympatie, děti se nám moc líbily a my jim a mohli jsme začít mezi sebou budovat citové pouto. Nejmladšímu dítěti byly tehdy 2 roky, s naší stejně starou biologickou dcerou byli jako dvojčata, starším potom tři, pět a šest let. Ze začátku to byl samozřejmě neskutečný šrumec. Když si představíte, že v té době jsme ještě nežili v rodinném domku, ale ve čtyřpokojovém bytě, je vám jasné, že to byl nadlidský výkon vše ukočírovat. Děti byly živé, bylo jich všude plno, všechno chtěly vidět, všechno poznat, všechno prozkoumat. Veškeré aktivity s nimi, i na příklad na první pohled obyčejná cesta do obchodu s oděvy a obuví, abychom jim nakoupili vše potřebné, mě stála tolik nervů, že jsem po poledni na pár minut pravidelně odpadávala a usínala v téměř jakékoliv pozici :-). Jakmile se děti trochu uklidnily a nabažily se prvních dojmů a podařilo se nám v naší rodině nastolit alespoň částečně nějaký řád, už to bylo moc fajn. Nutno zmínit, že jsem měla praxi z dřívějška. Pracovala jsem s dětmi v jeslích, s kupou dětí jsem byla zvyklá pomáhat kdysi mým rodičům. I můj muž měl zkušenosti s prací s dětmi. Je učitel na střední škole, od svých 16 let vedl děti v různých oddílech a družinách, pořádal pro ně tábory a podobně. Dalo by se říct, že jsme dětmi obklopeni odjakživa a všude, doma i v práci. A přináší nám to radost.

Také nás podporovali a pomáhali nám moji i manželovi rodiče. Jsme všichni věřící. Pokud jde o naše širší okolí, to nás buď obdivovalo, nebo naopak přímo odsuzovalo. Pravdou je, že jsme si museli najít nové přátele. Naši vrstevníci měli již téměř dospělé děti a chtěli mít při vzájemném setkávání se klid a toho si v naší společnosti příliš užít nešlo. Vídáme se rádi s dalšími pěstounskými rodinami, těch ale nyní hodně ubývá.

Spolu

Vždy jsme děti vedli k aktivnímu životu, už v raném dětství měly spoustu zájmů. I díky finanční podpoře různých nadací jsme jim umožnili věnovat se všemu, co je zajímá. Poskytli jsme jim zázemí a klid na školu, děti stíhaly různé kroužky, zábavu doma i venku. Hrály na různé hudební nástroje, volné dny jsme trávili se známými a přáteli, kteří měli děti v podobném věku. Nikdy jsme neseděli doma. Pořídili jsme si devítimístné auto, do kterého jsme se všichni vešli i s batohy a procestovali jsme společně celou naší republiku. Máme spoustu krásných zážitků. Jelikož nám byl po čase náš byt těsný, koupili jsme k velké radosti všech členů rodiny starší dům, který svépomocí nyní opravujeme. Je to pro nás finanční zátěž, ale na druhou stranu každé z dětí má své soukromí a můžeme si užívat zahradu a klid na předměstí. Taky je fajn, že se děti mohou přiučit novým dovednostem souvisejícím s údržbou a rekonstrukcí domu.

Specifika při výchově přijatých dětí

Za těch 11 let, co máme děti v pěstounské péči, z nich vyrostli šikovní hezcí teenageři. Jsou chytří a vnímaví. Máme radost, jaké to jsou osobnosti, jak prospívají ve škole. Jsme na všechny naše děti pyšní. Nikdy jsme nedělali mezi přijatými a biologickými dětmi rozdíly, všechny vychováváme stejně. Přesto se liší. Biologické dítě nepochybuje, že ho milujete, důvěřuje vám tak nějak přirozeně.  Naproti tomu děti přicházející do pěstounské péče mají za sebou určitou minulost mimo vaši rodinu a z ní plynoucí traumata a specifické problémy. Nedůvěřují, protože zažily zklamání. Trpí nízkým sebevědomím, co často maskují přehnanou suverenitou. Obtížně také dodržují pravidla a hranice a své emoce můžou projevovat „nenormálním“ chováním. Je potřeba si uvědomit, že dítě se takto nechová schválně a nebát se využít odborných služeb. U nás doma se objevovaly a stále občas ještě objevují lži a podvody, touha vytěžit z každé situace a za každou cenu to nejlepší pro sebe. Přijaté dítě vám v jedné chvíli vyjádří lásku, ale hned na to vám dokáže velmi ublížit nebo si držet značný odstup. Mají zvýšenou potřebu uznání, pochvaly, neustále se potřebují ujišťovat, že je milujete. Je to někdy náročné. Nyní se situace komplikuje o to víc, že všechny naše přijaté děti jsou vlastně v pubertě, je jim 13 – 18 let. Někdy mám pocit, že zkoušejí, co všechno můžeme vydržet a zda je máme opravdu rádi :-).

Je v pořádku požádat o pomoc

U přijaté dcery jsme nakonec vyhledali odbornou pomoc. Psychoterapie jí velmi pomohla a přišla v pravý čas vzhledem k momentální covidové situaci, kdy spolu všichni trávíme opravdu hodně času.  Díky paní psycholožce dcera porozuměla našemu vztahu, pochopila, že ji máme moc rádi a že se snažíme pro ni udělat maximum. Můžeme spolu nyní normálně mluvit, smát se, řešit nastalé problémy. Jsme za to moc rádi.

Nejstarší přijatý syn měl také období, kdy jsme se nemohli společně tzv. „vejít do jedněch dveří“. V patnácti letech začal čím dál více podléhat vlivům nevhodných kamarádů. Z premianta třídy, který v 6. třídě přešel na víceleté gymnázium, se s postupem času stal svérázný, nespolehlivý kluk s velmi špatným prospěchem. Studium gymnázia předčasně ukončil a přešel na střední školu s ubytováním na internátu. Dnes mohu říct, že to bylo správné rozhodnutí. V novém městě si syn našel i nové kamarády, hodně se osamostatnil, na internátu na něj pěli samou chválu. Později nám syn poděkoval, že jsme ho tím vlastně zachránili a za své tehdejší chování se nám omluvil. Nyní je z něj zcela samostatný mladý muž, který studuje, příležitostně si přivydělává na brigádách, dodělává si autoškolu a za necelé dva roky bude maturovat.

Žijeme nadějí, že se vše v dobré obrátí i v případě našeho druhého přijatého syna, který nám pro změnu dělá nyní největší starosti. Opakuje se podobný scénář, do deváté třídy byl v podstatě bezproblémovým chlapcem, nebyl to premiant, ale učil se moc dobře. Nyní je již druhý rok v „těžkém závěsu“ svých kamarádů a my si s ním nevíme rady. Opakuje první ročník střední školy a zase propadá. Poddal se neřestem, bývá pořád pryč, nestará se o sebe, nezajímá ho rodina, sourozenci. Prozatím nepomáhá ani odborná pomoc. Moc nás to bolí, ale věříme, že i toto společně zvládneme.

Biologické děti v pěstounské rodině

Naše starší biologické děti už si žijí svým vlastním životem. Nejstarší syn byl v době přijetí sourozenců do naší rodiny studentem, který potřeboval klid na studium. Ten jsme se mu snažili poskytnout. Troufám si říct, že jeho pěstounská péče nijak zvlášť neovlivnila.

Zábavným paradoxem je studijní dráha naší starší biologické dcery. Pro ni příchod pěstouňat do naší rodiny úplně jednoduchý nebyl. Ztratila soukromí, najednou měla v pokojíku dvě holčičky, pomáhala nám. Při volbě středoškolského studijního oboru se rozhodla pro ekonomický směr s tím, že dětí už má dost. S časem nicméně zjistila, že ji to nepřináší radost a vysokoškolské vzdělání už zvolila se zaměřením na psychologii a pedagogiku. Dnes je po letech šťastně vdaná a pracuje kde jinde, než s dětmi ve školce. Je skvělá učitelka a s dětmi to ohromně umí :-).

Momentální strasti se nám snaží vyvažovat naše nejmladší biologická dcera, které je 13. Vypadá to, že průběh její puberty nebude tak turbulentní. Musím říct, že to má ze všech dětí nejtěžší. Ostatní děti na ni žárlí, myslí si, že jí nadržujeme, i když opak je pravdou. Dcera se velmi snaží, abychom vše lépe zvládali, je na ni spoleh. Často nám pomáhá a svou pomoc nám nabízí sama od sebe, aniž bychom o ni museli žádat. Umí nám vyjádřit lásku a také se nás zastat. Bohužel její snahu ostatní děti nevidí a neoceňují, spíše naopak. Jsme za ni Bohu vděčni. Vše je tak, jak má být a i díky počátečním prodlevám úřadů nám může být nyní dcera velkou oporou.

„Ideální“ pěstoun

Pěstoun by měl mít nekonečnou trpělivost a měl by umět dávat hodně lásky. Hlavně nečekejte vděk! Hodí se být tak trochu „splachovací“ a počítejte s tím, že skoro veškerý váš čas se bude točit okolo dětí. Podle mě je velmi důležité, aby na to člověk nebyl sám. Hlavně nyní v období puberty našich dětí jsem velmi vděčná za naše dobré manželství, a za to, že jsme na všechno dva. Byť bychom se mohli s manželem nazývat profesionálními rodiči, protože máme pedagogické vzdělání, dlouholetou praxi s dětmi atd., být náhradní rodič, to je zcela jiný level. To není povolání, ale poslání. Pěstoun pečuje o svěřené děti 24 hodin denně, 365 dní v roce, kolikrát bez dovolené, bez odlehčení, bez pomoci. Pokud byste za tuto náročnou službu, kterou suplujete stát a pomáháte celé společnosti, očekávali adekvátní finanční ohodnocení, tak budete zklamaní. Příspěvky nejsou dostačující. Potraviny kupuji zásadně v akci, oblečení sháníme ve slevách, na dovolené v zahraničí nebo v krásném hotelu jsme nikdy nebyli. Ale to není to nejdůležitější. Pěstounů v dnešní době ubývá a já se jim nedivím. Problémem je, jak se společnost na nás na pěstouny dívá. Místo uznání se setkáváme v lepším případě s nepochopením, v horším s odsuzováním. Pěstouni nejsou nijak státem chráněni. Představte si, že vaše pěstounské dítě, které má u vás trvalé bydliště, udělá nějakou lumpárnu, kdo ji bude platit? Za kým přijdou exekutoři? Pěstouni si zaslouží více podpory, více uznání, více pochopení.

Pěstounská péče má smysl

Podle mě pěstounská péče má přes veškeré těžkosti velký smysl. V ústavním zařízení děti potřebné zázemí, důvěru, péči jedné blízké osoby a především nekonečnou trpělivost a lásku prostě nezažijí. To jim poskytne jenom rodina. Našich sedm dětí se možná muselo a musí více dělit o naši lásku a pozornost, neměli jsme pro všechny naše děti tolik času a peněz, jako mají rodiče v rodinách s jedním či dvěma dětmi, ale jsem přesvědčena o tom, že nevýhoda se stává výhodou. Vzájemným soužitím jsou a budou naše děti připraveny lépe do života. Nebudou se hroutit kvůli prvním nezdarům a těžkostem, které zákonitě v životě přijdou. Tím, že děti vyrůstají v rodině, učí se pracovat, hospodařit, šetřit, starat se o sebe. Všechny si budou umět uvařit, výhodně nakoupit, vědí, že nelze vždy dostat vše, co by chtěly. Umí se sebou vycházet, komunikovat spolu, dělat kompromisy.

Na závěr bych chtěla říct, že podle mě je naprosto v pořádku, že kritéria na zařazení do evidence pěstounů jsou poměrně přísná. Lidé by měli být řádně proškoleni a seznámeni s tím, do čeho jdou, protože být pěstounem – to je velká zodpovědnost.

Šárka

• Narozena v roce 1970
• Pracovala jako dětská sestra v jeslích, nyní je učitelka v MŠ
• S manželem se stali pěstouny v roce 2009
• Zpočátku vychovávali 7 dětí, tři vlastní, čtyři přijaté. Dnes s nimi v domácnosti žije 1 biologické dítě a 4 přijaté.
• Má ráda Pána Boha, hudbu, zpěv, knihy, celou svou rodinu, domeček se zahrádkou, české filmy a seriály.

Paní Šárka byla kupou dětí obklopena už od dětství. Vyrůstala jako biologické dítě v pěstounské rodině, později pracovala jako dětská sestra v jeslích nebo učitelka v MŠ. O tom, že pro každé dítě je nejlepší vyrůstat v rodině, ji tedy nikdo nemusel přesvědčovat. Když její vlastní potomci odrostli, s manželem se společně rozhodli, že poskytnou svůj domov dětem, které v životě neměly tolik štěstí. Obdivuhodné je, že svou náruč otevřeli hned čtyřem malým dětem, sourozenecké skupině, pro kterou by odbor sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) hledal náhradní rodinu jen velmi ztěžka. „Byla to výhoda, veškeré formality, papírování a soudy jsme tak absolvovali jen jednou“, směje se paní Šárka.

Ilustrativní foto

Psal se rok 2008, s manželem jsme měli dvě děti, dceři bylo 11 a synovi 18 let. Cítili jsme, že nás brzy děti nebudou tolik potřebovat a připadali jsme si ještě mladí na to, abychom zůstali sami. Tehdy jsme si s manželem řekli, že přišel čas na to, abychom se stali náhradními rodiči dětem, které neměly v životě štěstí vyrůstat v podporující a milující rodině. Víte, myšlenka pěstounské péče mi nebyla vůbec cizí. Já sama totiž z pěstounské rodiny pocházím. Poté, co jsem se mým rodičům narodila a oni nemohli mít své další biologické děti, postupně poskytli domov 16 ohroženým dětem. Díky tomu jsem měla poměrně jasnou představu o tom, co pěstounství obnáší, stejně jako můj manžel, který se do péče o mé mladší pěstounské sourozence později zapojoval. Často jsme s nimi trávili aktivně volný čas, hlídali je, dokonce jsme s nimi založila pěveckou kapelu „Sourozenci“, která měla na místní poměry úspěch. 12 let jsme aktivně zpívali a natočili jsme společně 6 desek. Rozhodnutí o tom, stát se pěstouny, bylo tedy naše společné. K velké radosti našeho odboru sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) jsme si podali žádost o zprostředkování náhradní rodinné péče a  časem jsme začali navštěvovat i přípravný kurz pro budoucí pěstouny. Veškeré formality se nicméně protahovaly tak, až se změnily i okolnosti v našem osobním životě. Co vám budu dlouze vysvětlovat, narodila se nám holčička :-). Ani tato událost nás však od našeho rozhodnutí neodradila a už v roce 2009 jsme do naší rodiny přijali sourozeneckou skupinu čtyř dětí.

Na začátku byl chaos

Jsme moc vděčni naší sociální pracovnici, jak se jí podařilo tzv. „spárovat“ naši rodinu s našimi přijatými dětmi. Vznikly mezi námi od prvních okamžiků vzájemné sympatie, děti se nám moc líbily a my jim a mohli jsme začít mezi sebou budovat citové pouto. Nejmladšímu dítěti byly tehdy 2 roky, s naší stejně starou biologickou dcerou byli jako dvojčata, starším potom tři, pět a šest let. Ze začátku to byl samozřejmě neskutečný šrumec. Když si představíte, že v té době jsme ještě nežili v rodinném domku, ale ve čtyřpokojovém bytě, je vám jasné, že to byl nadlidský výkon vše ukočírovat. Děti byly živé, bylo jich všude plno, všechno chtěly vidět, všechno poznat, všechno prozkoumat. Veškeré aktivity s nimi, i na příklad na první pohled obyčejná cesta do obchodu s oděvy a obuví, abychom jim nakoupili vše potřebné, mě stála tolik nervů, že jsem po poledni na pár minut pravidelně odpadávala a usínala v téměř jakékoliv pozici :-). Jakmile se děti trochu uklidnily a nabažily se prvních dojmů a podařilo se nám v naší rodině nastolit alespoň částečně nějaký řád, už to bylo moc fajn. Nutno zmínit, že jsem měla praxi z dřívějška. Pracovala jsem s dětmi v jeslích, s kupou dětí jsem byla zvyklá pomáhat kdysi mým rodičům. I můj muž měl zkušenosti s prací s dětmi. Je učitel na střední škole, od svých 16 let vedl děti v různých oddílech a družinách, pořádal pro ně tábory a podobně. Dalo by se říct, že jsme dětmi obklopeni odjakživa a všude, doma i v práci. A přináší nám to radost.

Také nás podporovali a pomáhali nám moji i manželovi rodiče. Jsme všichni věřící. Pokud jde o naše širší okolí, to nás buď obdivovalo, nebo naopak přímo odsuzovalo. Pravdou je, že jsme si museli najít nové přátele. Naši vrstevníci měli již téměř dospělé děti a chtěli mít při vzájemném setkávání se klid a toho si v naší společnosti příliš užít nešlo. Vídáme se rádi s dalšími pěstounskými rodinami, těch ale nyní hodně ubývá.

Spolu

Vždy jsme děti vedli k aktivnímu životu, už v raném dětství měly spoustu zájmů. I díky finanční podpoře různých nadací jsme jim umožnili věnovat se všemu, co je zajímá. Poskytli jsme jim zázemí a klid na školu, děti stíhaly různé kroužky, zábavu doma i venku. Hrály na různé hudební nástroje, volné dny jsme trávili se známými a přáteli, kteří měli děti v podobném věku. Nikdy jsme neseděli doma. Pořídili jsme si devítimístné auto, do kterého jsme se všichni vešli i s batohy a procestovali jsme společně celou naší republiku. Máme spoustu krásných zážitků. Jelikož nám byl po čase náš byt těsný, koupili jsme k velké radosti všech členů rodiny starší dům, který svépomocí nyní opravujeme. Je to pro nás finanční zátěž, ale na druhou stranu každé z dětí má své soukromí a můžeme si užívat zahradu a klid na předměstí. Taky je fajn, že se děti mohou přiučit novým dovednostem souvisejícím s údržbou a rekonstrukcí domu.

Specifika při výchově přijatých dětí

Za těch 11 let, co máme děti v pěstounské péči, z nich vyrostli šikovní hezcí teenageři. Jsou chytří a vnímaví. Máme radost, jaké to jsou osobnosti, jak prospívají ve škole. Jsme na všechny naše děti pyšní. Nikdy jsme nedělali mezi přijatými a biologickými dětmi rozdíly, všechny vychováváme stejně. Přesto se liší. Biologické dítě nepochybuje, že ho milujete, důvěřuje vám tak nějak přirozeně.  Naproti tomu děti přicházející do pěstounské péče mají za sebou určitou minulost mimo vaši rodinu a z ní plynoucí traumata a specifické problémy. Nedůvěřují, protože zažily zklamání. Trpí nízkým sebevědomím, co často maskují přehnanou suverenitou. Obtížně také dodržují pravidla a hranice a své emoce můžou projevovat „nenormálním“ chováním. Je potřeba si uvědomit, že dítě se takto nechová schválně a nebát se využít odborných služeb. U nás doma se objevovaly a stále občas ještě objevují lži a podvody, touha vytěžit z každé situace a za každou cenu to nejlepší pro sebe. Přijaté dítě vám v jedné chvíli vyjádří lásku, ale hned na to vám dokáže velmi ublížit nebo si držet značný odstup. Mají zvýšenou potřebu uznání, pochvaly, neustále se potřebují ujišťovat, že je milujete. Je to někdy náročné. Nyní se situace komplikuje o to víc, že všechny naše přijaté děti jsou vlastně v pubertě, je jim 13 – 18 let. Někdy mám pocit, že zkoušejí, co všechno můžeme vydržet a zda je máme opravdu rádi :-).

Je v pořádku požádat o pomoc

U přijaté dcery jsme nakonec vyhledali odbornou pomoc. Psychoterapie jí velmi pomohla a přišla v pravý čas vzhledem k momentální covidové situaci, kdy spolu všichni trávíme opravdu hodně času.  Díky paní psycholožce dcera porozuměla našemu vztahu, pochopila, že ji máme moc rádi a že se snažíme pro ni udělat maximum. Můžeme spolu nyní normálně mluvit, smát se, řešit nastalé problémy. Jsme za to moc rádi.

Nejstarší přijatý syn měl také období, kdy jsme se nemohli společně tzv. „vejít do jedněch dveří“. V patnácti letech začal čím dál více podléhat vlivům nevhodných kamarádů. Z premianta třídy, který v 6. třídě přešel na víceleté gymnázium, se s postupem času stal svérázný, nespolehlivý kluk s velmi špatným prospěchem. Studium gymnázia předčasně ukončil a přešel na střední školu s ubytováním na internátu. Dnes mohu říct, že to bylo správné rozhodnutí. V novém městě si syn našel i nové kamarády, hodně se osamostatnil, na internátu na něj pěli samou chválu. Později nám syn poděkoval, že jsme ho tím vlastně zachránili a za své tehdejší chování se nám omluvil. Nyní je z něj zcela samostatný mladý muž, který studuje, příležitostně si přivydělává na brigádách, dodělává si autoškolu a za necelé dva roky bude maturovat.

Žijeme nadějí, že se vše v dobré obrátí i v případě našeho druhého přijatého syna, který nám pro změnu dělá nyní největší starosti. Opakuje se podobný scénář, do deváté třídy byl v podstatě bezproblémovým chlapcem, nebyl to premiant, ale učil se moc dobře. Nyní je již druhý rok v „těžkém závěsu“ svých kamarádů a my si s ním nevíme rady. Opakuje první ročník střední školy a zase propadá. Poddal se neřestem, bývá pořád pryč, nestará se o sebe, nezajímá ho rodina, sourozenci. Prozatím nepomáhá ani odborná pomoc. Moc nás to bolí, ale věříme, že i toto společně zvládneme.

Biologické děti v pěstounské rodině

Naše starší biologické děti už si žijí svým vlastním životem. Nejstarší syn byl v době přijetí sourozenců do naší rodiny studentem, který potřeboval klid na studium. Ten jsme se mu snažili poskytnout. Troufám si říct, že jeho pěstounská péče nijak zvlášť neovlivnila.

Zábavným paradoxem je studijní dráha naší starší biologické dcery. Pro ni příchod pěstouňat do naší rodiny úplně jednoduchý nebyl. Ztratila soukromí, najednou měla v pokojíku dvě holčičky, pomáhala nám. Při volbě středoškolského studijního oboru se rozhodla pro ekonomický směr s tím, že dětí už má dost. S časem nicméně zjistila, že ji to nepřináší radost a vysokoškolské vzdělání už zvolila se zaměřením na psychologii a pedagogiku. Dnes je po letech šťastně vdaná a pracuje kde jinde, než s dětmi ve školce. Je skvělá učitelka a s dětmi to ohromně umí :-).

Momentální strasti se nám snaží vyvažovat naše nejmladší biologická dcera, které je 13. Vypadá to, že průběh její puberty nebude tak turbulentní. Musím říct, že to má ze všech dětí nejtěžší. Ostatní děti na ni žárlí, myslí si, že jí nadržujeme, i když opak je pravdou. Dcera se velmi snaží, abychom vše lépe zvládali, je na ni spoleh. Často nám pomáhá a svou pomoc nám nabízí sama od sebe, aniž bychom o ni museli žádat. Umí nám vyjádřit lásku a také se nás zastat. Bohužel její snahu ostatní děti nevidí a neoceňují, spíše naopak. Jsme za ni Bohu vděčni. Vše je tak, jak má být a i díky počátečním prodlevám úřadů nám může být nyní dcera velkou oporou.

„Ideální“ pěstoun

Pěstoun by měl mít nekonečnou trpělivost a měl by umět dávat hodně lásky. Hlavně nečekejte vděk! Hodí se být tak trochu „splachovací“ a počítejte s tím, že skoro veškerý váš čas se bude točit okolo dětí. Podle mě je velmi důležité, aby na to člověk nebyl sám. Hlavně nyní v období puberty našich dětí jsem velmi vděčná za naše dobré manželství, a za to, že jsme na všechno dva. Byť bychom se mohli s manželem nazývat profesionálními rodiči, protože máme pedagogické vzdělání, dlouholetou praxi s dětmi atd., být náhradní rodič, to je zcela jiný level. To není povolání, ale poslání. Pěstoun pečuje o svěřené děti 24 hodin denně, 365 dní v roce, kolikrát bez dovolené, bez odlehčení, bez pomoci. Pokud byste za tuto náročnou službu, kterou suplujete stát a pomáháte celé společnosti, očekávali adekvátní finanční ohodnocení, tak budete zklamaní. Příspěvky nejsou dostačující. Potraviny kupuji zásadně v akci, oblečení sháníme ve slevách, na dovolené v zahraničí nebo v krásném hotelu jsme nikdy nebyli. Ale to není to nejdůležitější. Pěstounů v dnešní době ubývá a já se jim nedivím. Problémem je, jak se společnost na nás na pěstouny dívá. Místo uznání se setkáváme v lepším případě s nepochopením, v horším s odsuzováním. Pěstouni nejsou nijak státem chráněni. Představte si, že vaše pěstounské dítě, které má u vás trvalé bydliště, udělá nějakou lumpárnu, kdo ji bude platit? Za kým přijdou exekutoři? Pěstouni si zaslouží více podpory, více uznání, více pochopení.

Pěstounská péče má smysl

Podle mě pěstounská péče má přes veškeré těžkosti velký smysl. V ústavním zařízení děti potřebné zázemí, důvěru, péči jedné blízké osoby a především nekonečnou trpělivost a lásku prostě nezažijí. To jim poskytne jenom rodina. Našich sedm dětí se možná muselo a musí více dělit o naši lásku a pozornost, neměli jsme pro všechny naše děti tolik času a peněz, jako mají rodiče v rodinách s jedním či dvěma dětmi, ale jsem přesvědčena o tom, že nevýhoda se stává výhodou. Vzájemným soužitím jsou a budou naše děti připraveny lépe do života. Nebudou se hroutit kvůli prvním nezdarům a těžkostem, které zákonitě v životě přijdou. Tím, že děti vyrůstají v rodině, učí se pracovat, hospodařit, šetřit, starat se o sebe. Všechny si budou umět uvařit, výhodně nakoupit, vědí, že nelze vždy dostat vše, co by chtěly. Umí se sebou vycházet, komunikovat spolu, dělat kompromisy.

Na závěr bych chtěla říct, že podle mě je naprosto v pořádku, že kritéria na zařazení do evidence pěstounů jsou poměrně přísná. Lidé by měli být řádně proškoleni a seznámeni s tím, do čeho jdou, protože být pěstounem – to je velká zodpovědnost.

Šárka

• Narozena v roce 1970
• Pracovala jako dětská sestra v jeslích, nyní je učitelka v MŠ
• S manželem se stali pěstouny v roce 2009
• Zpočátku vychovávali 7 dětí, tři vlastní, čtyři přijaté. Dnes s nimi v domácnosti žije 1 biologické dítě a 4 přijaté.
• Má ráda Pána Boha, hudbu, zpěv, knihy, celou svou rodinu, domeček se zahrádkou, české filmy a seriály.