Opuštěné děti

Každé dítě by mělo trávit své dětství v rodině. Jasné sdělení, které není třeba vysvětlovat. Ne všechny děti ale mají takové štěstí. Pěstounská péče je tak určena pro děti, které z jakéhokoliv důvodu nemohou vyrůstat ve své původní rodině, a není u nich možné ani osvojení neboli adopce. Tyto děti nemají jinou možnost, než trávit své dětství za zdmi ústavů. Ačkoliv je o ně ve většině případů dobře postaráno, je jasné, že citovou vazbu, kterou může poskytnout dítěti pouze rodina, nenahradí žádná, byť sebeobětavější sestřička.

„Vyrůstat v pěstounské rodině je velmi těžko popsatelné. U každého je to vnímání trochu jiné. U mne osobně to bylo takhle. Od 2 let (ve kterých si mne Elen s Radkem vzali) do mých 6 let to bylo stejné jako v normální rodině (teda z mého pohledu). Zhruba ve školních letech se dítě začne stydět, protože si z něj začnou ostatní spolužáci utahovat. Dítě se může ocitnout v takové nejistotě, nebo hledání něčeho, za co si jej mohou spolužáci cenit. U některých (u mne velmi) se rozrostl pocit méněcennosti. Já jsem se ho zbavil, ale jiní mohou s tímto problémem bojovat déle. Na střední škole se to už tolik neřeší. Já jsem si až kolem 18-19 let začal uvědomovat, že jsem jako moji rodiče (Elen a Radek) a že se alespoň každému v něčem podobám. Když se mnou dneska lidé mluví, sem tam si všímají určitého chování, které jsem dostal výchovou. Elen a Radek jsou pro mne opravdovými rodiči, a vím, že jejich výchova mě hodně zformovala.“

Vít Gomola