Herečku Jitku Schneiderovou není třeba představovat. Po bezpočtu divadelních i televizních rolí zazářila poprvé ve filmu Samotáři, letos ji uvidíme ve filmu Ztraceni v Mnichově režiséra Petra Zelenky nebo v sitcomu Rudyho má každý rád, kde si zahrála maminku dvojčat. Na divadelních prknech ji můžete vidět v muzikálu Mýdlový princ, kde hraje „pro změnu“ zase maminku dvou dětí.

Jak se vám hraje s dětmi?
Moje divadelní děti jsou velmi talentované a správně živelné. Moc mě to s nimi baví. Mýdlový princ je představení plné hitů Václava Neckáře, takže velký přísun energie ze skvělých písniček. V seriálu Rudyho má každý rád mám dokonce děti tři, dvojčata a malou holčičku. Řeknu vám, že jsem se v duchu klaněla všem maminkám, které mají dvojčata. Občas to byl velkej fičák

Hrajete ráda v pohádkách?
Velkým zážitkem pro mě bylo natáčení pohádky Jezerní královna s panem režisérem Vorlíčkem. Nikdy nezapomenu na jeho smysl pro humor a nadhled. V pohádkách jsem hrála v mladším věku hodně, ale přiznám se, že teď bych se už ráda přehrála do jiných rolí.

Co se vám vybaví, když se řekne dětství?
Pospolitost velké rodiny, věčné lítání po venku, léto strávené u Vranovské přehrady, výborný šunkafleky od babičky a spousta zájmů, ve kterých mě rodiče podporovali.

Tak to nebyla dnešní typická rodina s jedním, dvěma dětmi…
Kdepak, byli jsme často pohromadě s rodinou maminčiny sestry, babičkou a dědou. Bylo nás pořád deset. A babička pochází z deseti sourozenců, takže při velké rodinné oslavě se nás sešlo klidně osmdesát.

Vy sama máte jednu dceru. Jak se vám změnil život, když se narodila?
Naprosto zásadně. Sofie je největší dar, který jsem dostala. Jsem šťastná a hrdá máma.

Jste patronku kampaně Hledáme rodiče. Co vás k podpoře náhradní péče přivedlo?
Zažila jsem blízké setkání s dívkou, která v 18 letech opouštěla dětský domov. Chtěla jsem jí být nápomocná při přechodu do tzv. normálního života. Vůbec si neumíme představit, jak je pro tyto děti těžké někomu uvěřit a přizpůsobit se systému, který je tolik odlišný od toho, na jaký byly doposud zvyklé. Bylo to velmi náročné.

Umíte si představit, že byste se stala pěstounkou nebo dítě sama osvojila?
Momentálně mi moje životní situace neumožňuje, abych poskytla intenzivní péči dalšímu dítěti, ale pěstounství mi leží v hlavě už delší dobu. Moje sestřenice adoptovala chlapce. Teď už je z něj šikovný školák a talentovaný hokejista.

Co byste poradila kamarádce, která by se chtěla stát pěstounkou?
Takové rozhodnutí musí každý člověk udělat vědomě jen sám za sebe. Určitě bych ji vyslechla a podpořila, pokud by byl její zájem opravdový a uvědomovala by si, co všechno pěstounská péče obnáší.

Děkujeme za rozhovor.