Po dvou letech jsme se opět setkali  s paní Hanou, dlouhodobou pěstounkou dvou malých chlapců. Co je v jejich pěstounské rodině nového, co je aktuálně těší nebo trápí?

Když jsme se s pěstounkou paní Hanou Bojkovou – Martinkovou setkali poprvé, vyprávěla nám o tom, jak se stali s partnerem pěstounskými rodiči dvěma chlapcům. Tento rozhovor si můžete přečíst ZDE. Nyní jsme se s odstupem času ptali, co se od té doby změnilo,  jak vnímá podporu doprovodných organizací nebo zda se zlepšilo veřejné mínění o pěstounství…

Prozraďte nám, co nového se ve vaší pěstounské rodině událo od našeho posledního setkání?

Tak hlavně kluci jsou téměř o dva roky starší   Potom na Evangelické teologické fakultě jsem dokončila druhý ročník oboru Sociální a pastorační práce. Nicméně mám před sebou ještě dlouhou cestu, protože jsem musela studium na čas přerušit. V září se totiž klukům narodí sestřička a tak musí jít studium na čas stranou. Každopádně do školy se plánuji vrátit – té se nevzdám. Navíc je pro mě studium nejen zábavou, ale zároveň i legislativní nutností. Těším se, až jednou začnu pracovat pro OSPOD nebo v neziskové sféře a budu se moci věnovat profesi, která má pro mě smysl, tj. práci s ohroženými rodinami a dětmi. Prozatím pracuji na částečný úvazek, hlavně z domova, ale i tak skloubit péči o děti s prací a studiem je pro mě velmi náročné. Bylo to o to těžší, že mladšímu synovi odborníci minulý školní rok nedoporučili nastoupit do mateřské školy ani na několik dnů v měsíci, takže se mnou zůstal ještě rok doma.

Každopádně na děti nejsem sama, můj muž mě ve studiu podporuje, takže se nám to daří nějak skloubit a věřím, že se bude dařit i nadále, až dcerka trošku povyroste a já se budu ke studiu vracet.

Je z vašeho pohledu podpora pěstounů v ČR dostatečná?

Podpora pěstounů by mohla být mnohem lepší, je pořád co zlepšovat a měnit. Mnoho pěstounů by uvítalo větší pomoc v oblasti daňového poradenství, právních záležitostech, soudních řízeních apod. Přístup úředníků je různý. My naštěstí máme v naší městské části úžasný úřad práce i OSPOD. Naše sociální pracovnice mi vždy ochotně pomůže se všemi potřebnými dokumenty, např. s návrhy k soudu apod., vše mi vysvětlí. Ale ze zkušeností pěstounů, se kterými jsem v kontaktu, vím, že tomu tak všude rozhodně není. Také ne všechny doprovodné organizace fungují dobře. Je potřeba si správně vybrat. Co se týče finanční podpory, ta je k diskuzi. Pěstouni by rozhodně neměli pomáhat ohroženým dětem pro peníze, ale za peníze. Jenže ono právě to za peníze je k té diskuzi. Mnoho pěstounů dopřává svým svěřeným dětem kvalitní potraviny, kroužky, tábory, kompenzační pomůcky, placené terapie atd., a potom rozhodně překračují částku příspěvku na péči o dítě. Jiní jsou šetřivější a s částkou bez problému vyjdou. Je také rozdíl, zda pěstoun bydlí na vesnici a děti běhají celý den venku, nebo je pěstoun z města a pak jsou placené kroužky často nutností. Odměna pěstouna může také někomu pokrýt celý nájem a ještě mu zbyde, ale v jiných krajích vystačí pouze na pronájem sklepní garsonky. Pro někoho je tedy odměna dostačující, pro jiného je to málo.

Jste spokojená se svojí doprovázející organizací? V čem vám konkrétně pomáhá?

V rámci toho, co trh nabízí, jsem celkem spokojená. Porovnávala jsem podmínky v jiných organizacích a nenarazila jsem na žádnou, která by mi byla schopna pokrýt všechny moje potřeby.  Některé nabízí kvalitní terapeutickou pomoc, ale zase například neorganizují žádné akce pro pěstouny – to je příklad mé doprovázející organizace. Jiné organizují i tábory pro děti, různá setkání pěstounů, společná divadla apod., ale zase tam chybí jiná služba, kterou bych ráda využívala. Rozhodně je co vylepšovat. Konkrétně bych uvítala právní poradenství, dále by mohly doprovázející organizace disponovat větším počtem dobrovolníků. Jejich nedostatek pociťuji hlavně, když potřebuji pohlídat děti v průběhu povinného semináře nebo v době, kdy musím vyřídit nezbytně nutné věci jako je stání u soudu apod. Děti v NRP mají často celou řadu specifických potíží, odklady předškolní i školní docházky, těžko si zvykají na nové tváře. Například respitní péče, na kterou má pěstoun ze zákona nárok 14 dní v roce, u nás nepřipadala v úvahu, protože se nám nepodařilo sehnat stálou dobrovolnici, na kterou by si děti zvykly. V rodinách, kde jsou děti hendikepované nebo mají vážnější poruchy chování, je to ještě horší, tam se často pěstoun nedostane skoro nikam. Je závislý na možnostech partnera či širší rodiny. Kvalitní „hlídací“ služby by pěstounům usnadnily situaci. Je potřeba si uvědomit, že pěstouni stráví na úřadech, u lékařů, u soudů apod. několikanásobně víc času než většina běžných rodičů.

Mění se podle vás veřejné mínění o pěstounství? S jakými reakcemi ve svém okolí se setkáváte?

Mám pocit, že za sedm let, kdy se o pěstounství intenzivně zajímám, a za pět let co máme děti v pěstounské péči, se toho moc nezměnilo. Stále se setkávám s přívětivými, ale i zlými reakcemi okolí. A není se čemu divit, když vezmeme v potaz, jak se o pěstounské péči vyjadřují i někteří přední politici u nás. Posunujeme se šnečími kroky vpřed. Informace je sice snadné si dnes dohledat, ale většinu společnosti to nezajímá, pokud se jich to nějak osobně nebo blízce netýká. Každopádně už pět let odpovídám na stále stejné dotazy 

Co vaše širší rodina, podporuje vás?

Ze strany mé rodiny nebyl problém od začátku. My jsme měli v širší rodině již přijaté děti, takže to nebyla taková novinka, i když nějaký prvotní „šok“ tam byl  Myslím, že partnerova rodina už to vstřebala a posunulo se to k lepšímu. Děti mají na obou stranách plnohodnotné prarodiče. Každý je jiný a každý dává podle svých možností. Moji rodiče budou mít brzy celkem pět vnoučat, z toho tři kluky, takže hlavně můj táta je nadšený, protože my jsme byly dvě holky a kluka si vždy přál. Bohužel žijí daleko a oba ještě pracují, tak je to takové složitější. Nicméně už teď se těší na důchod, až si přivezou všechna vnoučata na chalupu a budou tam s nimi trávit prázdniny.  A já jsem ráda, že z kluků nebudou vyloženě „městské bábovky“. Naposledy starší syn vozil s dědou dřevo na pilu a byl to pro něj zážitek k nezaplacení!

Jedno z vašich pěstounských dětí jste si přebírali z kojeneckého ústavu, když mu bylo 14 měsíců, druhého chlapečka jste si převzali přímo z porodnice. Nyní je chlapcům 6 a téměř 4 roky. Jak se jim vede? Nesou si s sebou nějakou zátěž, daří se vám případné těžkosti překonávat?

Každý z kluků je jiný a každý má své problémy, se kterými se bude potýkat zřejmě už po celý život. Naším úkolem je tyto těžkosti minimalizovat. Mladšího syna jsme si přivezli sice přímo z porodnice, ale jeho start do života byl velmi těžký, byl to doslova boj o život. Jeho stav byl vážný a následná péče o něj byla taky velmi náročná. První rok jsme s ním absolvovali tolik vyšetření a hospitalizací, že to na něm určitě muselo zanechat následky. Každý z chlapečků má jinou poruchu citové vazby. Ta nevzniká jen u dětí, které prošly ústavem, nebo byly odebrány z nefunkčních rodin, ale může vzniknout i u dětí, které strávily delší čas v inkubátoru. Prostě dítě potřebuje lidské teplo a pohlazení. To je pro něj zásadní. Bez toho trpí. S chlapci ve vlnách řešíme různé peripetie, ať z oblasti identity, nebo různých projevů chování. Jsou období klidu a období „bojů“. Geny a povaha určitě také hrají velkou roli. Ale aby to nevypadalo, že děti v NRP jsou jen balíček problémů, tak to určitě ne. Tyto děti, jsou v mnoha ohledech jedinečné a úžasné. Nelze vymyslet nějaký „manuál“ pro žadatelé. Jsou určitá specifika, která se třeba mohou opakovat, ale jinak je potřeba přistupovat ke každému dítěti individuálně, citlivě a s porozuměním. Neméně důležité je myslet i na své potřeby, na svůj odpočinek, nebát se jako pěstoun říct si o pomoc, nestydět se za to, že „už nemůžu“, že potřebuji poradit, nebo jen vyslechnout a podpořit.

Vidíte nějaké rozdíly mezi vašimi pěstounskými dětmi a dětmi z běžných rodin ve vašem okolí?

Snažím se nesrovnávat, naopak jsem na řeči typu „ten umí už tohle a ten náš už nemá dudlík“ přímo alergická. Upřímně mám ale pocit, že někdy jsou naše děti šikovnější a vychovanější než některé ostatní děti, které neměly tak těžkou startovací pozici. Jindy se chovají zase úplně stejně. Také jsme si zažili válení po zemi a kopání nožičkami  Naše děti jsou divoké, užívají si prostor, venku si hrají na maximum. Ale to mi nevadí, pro mě je přirozené, že dítě venku na hřišti nebo i uvnitř v herně může křičet, skákat a ušpinit se. Asi by bylo jednodušší mít děti, které by byly vždy upravené, čisté, tiché a v klidu, ale takových dětí moc neznám. Samozřejmě z nich někdy šílím. To pak předávám děti „do dočasné péče“ svému muži, prarodičům, nebo chůvě a jdu například na masáž. Jsou období, kdy bych ji potřebovala denně 

Zasahuje nějakým způsobem biologická rodina chlapců do vašeho života? Stýkáte se s někým z jejich biologické rodiny?

S biologickou rodinou v podstatě styk nemáme, jen občasný s babičkou staršího z chlapců. Rodina o setkávání zájem neprojevila. Nicméně s kluky o jejich minulosti mluvíme. Mladší si z těch hovorů zatím asi moc neodnáší, ale starší už vše začíná chápat. Diskutovali jsme se synem přiměřeně jeho věku o tom, jak vznikají děti a u koho byl v bříšku. Ptal se na rozdílnost příjmení, tak jsme vysvětlovali i toto. Je to běh na dlouhou trať. Syn si vždy poskládá pár kousků dohromady a pak přijde s nějakým dalším dotazem nebo poznámkou a na tom dál pracujeme. Ví, že se nás může zeptat na cokoliv a odpověď dostane. Také ví, že když jednou bude chtít své biologické rodiče vidět, a bude to možné, podpoříme ho a pomůžeme mu i v tom.

Stýkáme se ale s biologickým sourozencem kluků. Tam to začalo fungovat moc hezky. Jsme rádi a věříme, že to bude pro kluky velký přínos. Vždy se rádi vidí a zpětně pak na sebe i vzpomínají. Budou mít i spoustu společných fotek. Z toho mám velkou radost.

Jaké máte plány do budoucna, co vás čeká?

Raději moc neplánujeme. Každopádně starší syn nastupuje v září do přípravné třídy, mladší konečně do školky, do toho čekáme narození miminka. Bude to pro nás všechny hodně změn, na které se jde jen částečně dopředu připravit. Takže plánem číslo jedna je teď to všechno zvládnout k co největší spokojenosti všech. Tak, aby měl každý z nás naplněny svoje potřeby, necítil se odstrčený, přetížený apod. To je myslím tak velký úkol, že nemá cenu se zatěžovat plánováním něčeho dalšího.

Kdo je Hana Bojková Martinková?

• Narodila se v Třinci.
• Pracuje pro domácí zdravotní péči a studuje Evangelickou teologickou fakultu UK.
• Má ráda dobré jídlo, masáže, hudbu, čas od času absolutní ticho J, hezké věci jako jarní kytky, podzimní listí, zimní sezení u krbu a horkého čaje, teplé letní večery a hezké chvilky, jako mazlení s dětmi v posteli, horkou vanu se svíčkami, posezení s kamarády, nebo jen tak doma večer u vína a dobrého filmu.
• Nemá ráda sebestředné arogantní jedince (např. některé české politiky), lenost, neochotu zamyslet se nad názorem druhých a prosazování pouze své jediné pravdy za každou cenu, a další podobné vlastnosti, a pak deštivé sychravé počasí.
• V červenci se vdala, děti: Petr 6, Adam skoro 4, Zora již brzy 

„Každý z chlapců má své problémy, se kterými se bude potýkat zřejmě už po celý život. Naším úkolem je tyto těžkosti minimalizovat“

Po dvou letech jsme se opět setkali  s paní Hanou, dlouhodobou pěstounkou dvou malých chlapců. Co je v jejich pěstounské rodině nového, co je aktuálně těší nebo trápí?

Když jsme se s pěstounkou paní Hanou Bojkovou – Martinkovou setkali poprvé, vyprávěla nám o tom, jak se stali s partnerem pěstounskými rodiči dvěma chlapcům. Tento rozhovor si můžete přečíst ZDE. Nyní jsme se s odstupem času ptali, co se od té doby změnilo,  jak vnímá podporu doprovodných organizací nebo zda se zlepšilo veřejné mínění o pěstounství…

Prozraďte nám, co nového se ve vaší pěstounské rodině událo od našeho posledního setkání?

Tak hlavně kluci jsou téměř o dva roky starší ????  Potom na Evangelické teologické fakultě jsem dokončila druhý ročník oboru Sociální a pastorační práce. Nicméně mám před sebou ještě dlouhou cestu, protože jsem musela studium na čas přerušit. V září se totiž klukům narodí sestřička a tak musí jít studium na čas stranou. Každopádně do školy se plánuji vrátit – té se nevzdám. Navíc je pro mě studium nejen zábavou, ale zároveň i legislativní nutností. Těším se, až jednou začnu pracovat pro OSPOD nebo v neziskové sféře a budu se moci věnovat profesi, která má pro mě smysl, tj. práci s ohroženými rodinami a dětmi. Prozatím pracuji na částečný úvazek, hlavně z domova, ale i tak skloubit péči o děti s prací a studiem je pro mě velmi náročné. Bylo to o to těžší, že mladšímu synovi odborníci minulý školní rok nedoporučili nastoupit do mateřské školy ani na několik dnů v měsíci, takže se mnou zůstal ještě rok doma.

Každopádně na děti nejsem sama, můj muž mě ve studiu podporuje, takže se nám to daří nějak skloubit a věřím, že se bude dařit i nadále, až dcerka trošku povyroste a já se budu ke studiu vracet.

Je z vašeho pohledu podpora pěstounů v ČR dostatečná?

Podpora pěstounů by mohla být mnohem lepší, je pořád co zlepšovat a měnit. Mnoho pěstounů by uvítalo větší pomoc v oblasti daňového poradenství, právních záležitostech, soudních řízeních apod. Přístup úředníků je různý. My naštěstí máme v naší městské části úžasný úřad práce i OSPOD. Naše sociální pracovnice mi vždy ochotně pomůže se všemi potřebnými dokumenty, např. s návrhy k soudu apod., vše mi vysvětlí. Ale ze zkušeností pěstounů, se kterými jsem v kontaktu, vím, že tomu tak všude rozhodně není. Také ne všechny doprovodné organizace fungují dobře. Je potřeba si správně vybrat. Co se týče finanční podpory, ta je k diskuzi. Pěstouni by rozhodně neměli pomáhat ohroženým dětem pro peníze, ale za peníze. Jenže ono právě to za peníze je k té diskuzi. Mnoho pěstounů dopřává svým svěřeným dětem kvalitní potraviny, kroužky, tábory, kompenzační pomůcky, placené terapie atd., a potom rozhodně překračují částku příspěvku na péči o dítě. Jiní jsou šetřivější a s částkou bez problému vyjdou. Je také rozdíl, zda pěstoun bydlí na vesnici a děti běhají celý den venku, nebo je pěstoun z města a pak jsou placené kroužky často nutností. Odměna pěstouna může také někomu pokrýt celý nájem a ještě mu zbyde, ale v jiných krajích vystačí pouze na pronájem sklepní garsonky. Pro někoho je tedy odměna dostačující, pro jiného je to málo.

Jste spokojená se svojí doprovázející organizací? V čem vám konkrétně pomáhá?

V rámci toho, co trh nabízí, jsem celkem spokojená. Porovnávala jsem podmínky v jiných organizacích a nenarazila jsem na žádnou, která by mi byla schopna pokrýt všechny moje potřeby.  Některé nabízí kvalitní terapeutickou pomoc, ale zase například neorganizují žádné akce pro pěstouny – to je příklad mé doprovázející organizace. Jiné organizují i tábory pro děti, různá setkání pěstounů, společná divadla apod., ale zase tam chybí jiná služba, kterou bych ráda využívala. Rozhodně je co vylepšovat. Konkrétně bych uvítala právní poradenství, dále by mohly doprovázející organizace disponovat větším počtem dobrovolníků. Jejich nedostatek pociťuji hlavně, když potřebuji pohlídat děti v průběhu povinného semináře nebo v době, kdy musím vyřídit nezbytně nutné věci jako je stání u soudu apod. Děti v NRP mají často celou řadu specifických potíží, odklady předškolní i školní docházky, těžko si zvykají na nové tváře. Například respitní péče, na kterou má pěstoun ze zákona nárok 14 dní v roce, u nás nepřipadala v úvahu, protože se nám nepodařilo sehnat stálou dobrovolnici, na kterou by si děti zvykly. V rodinách, kde jsou děti hendikepované nebo mají vážnější poruchy chování, je to ještě horší, tam se často pěstoun nedostane skoro nikam. Je závislý na možnostech partnera či širší rodiny. Kvalitní „hlídací“ služby by pěstounům usnadnily situaci. Je potřeba si uvědomit, že pěstouni stráví na úřadech, u lékařů, u soudů apod. několikanásobně víc času než většina běžných rodičů.

Mění se podle vás veřejné mínění o pěstounství? S jakými reakcemi ve svém okolí se setkáváte?

Mám pocit, že za sedm let, kdy se o pěstounství intenzivně zajímám, a za pět let co máme děti v pěstounské péči, se toho moc nezměnilo. Stále se setkávám s přívětivými, ale i zlými reakcemi okolí. A není se čemu divit, když vezmeme v potaz, jak se o pěstounské péči vyjadřují i někteří přední politici u nás. Posunujeme se šnečími kroky vpřed. Informace je sice snadné si dnes dohledat, ale většinu společnosti to nezajímá, pokud se jich to nějak osobně nebo blízce netýká. Každopádně už pět let odpovídám na stále stejné dotazy ????

Co vaše širší rodina, podporuje vás?

Ze strany mé rodiny nebyl problém od začátku. My jsme měli v širší rodině již přijaté děti, takže to nebyla taková novinka, i když nějaký prvotní „šok“ tam byl ???? Myslím, že partnerova rodina už to vstřebala a posunulo se to k lepšímu. Děti mají na obou stranách plnohodnotné prarodiče. Každý je jiný a každý dává podle svých možností. Moji rodiče budou mít brzy celkem pět vnoučat, z toho tři kluky, takže hlavně můj táta je nadšený, protože my jsme byly dvě holky a kluka si vždy přál. Bohužel žijí daleko a oba ještě pracují, tak je to takové složitější. Nicméně už teď se těší na důchod, až si přivezou všechna vnoučata na chalupu a budou tam s nimi trávit prázdniny.  A já jsem ráda, že z kluků nebudou vyloženě „městské bábovky“. Naposledy starší syn vozil s dědou dřevo na pilu a byl to pro něj zážitek k nezaplacení!

Jedno z vašich pěstounských dětí jste si přebírali z kojeneckého ústavu, když mu bylo 14 měsíců, druhého chlapečka jste si převzali přímo z porodnice. Nyní je chlapcům 6 a téměř 4 roky. Jak se jim vede? Nesou si s sebou nějakou zátěž, daří se vám případné těžkosti překonávat?

Každý z kluků je jiný a každý má své problémy, se kterými se bude potýkat zřejmě už po celý život. Naším úkolem je tyto těžkosti minimalizovat. Mladšího syna jsme si přivezli sice přímo z porodnice, ale jeho start do života byl velmi těžký, byl to doslova boj o život. Jeho stav byl vážný a následná péče o něj byla taky velmi náročná. První rok jsme s ním absolvovali tolik vyšetření a hospitalizací, že to na něm určitě muselo zanechat následky. Každý z chlapečků má jinou poruchu citové vazby. Ta nevzniká jen u dětí, které prošly ústavem, nebo byly odebrány z nefunkčních rodin, ale může vzniknout i u dětí, které strávily delší čas v inkubátoru. Prostě dítě potřebuje lidské teplo a pohlazení. To je pro něj zásadní. Bez toho trpí. S chlapci ve vlnách řešíme různé peripetie, ať z oblasti identity, nebo různých projevů chování. Jsou období klidu a období „bojů“. Geny a povaha určitě také hrají velkou roli. Ale aby to nevypadalo, že děti v NRP jsou jen balíček problémů, tak to určitě ne. Tyto děti, jsou v mnoha ohledech jedinečné a úžasné. Nelze vymyslet nějaký „manuál“ pro žadatelé. Jsou určitá specifika, která se třeba mohou opakovat, ale jinak je potřeba přistupovat ke každému dítěti individuálně, citlivě a s porozuměním. Neméně důležité je myslet i na své potřeby, na svůj odpočinek, nebát se jako pěstoun říct si o pomoc, nestydět se za to, že „už nemůžu“, že potřebuji poradit, nebo jen vyslechnout a podpořit.

Vidíte nějaké rozdíly mezi vašimi pěstounskými dětmi a dětmi z běžných rodin ve vašem okolí?

Snažím se nesrovnávat, naopak jsem na řeči typu „ten umí už tohle a ten náš už nemá dudlík“ přímo alergická. Upřímně mám ale pocit, že někdy jsou naše děti šikovnější a vychovanější než některé ostatní děti, které neměly tak těžkou startovací pozici. Jindy se chovají zase úplně stejně. Také jsme si zažili válení po zemi a kopání nožičkami ???? Naše děti jsou divoké, užívají si prostor, venku si hrají na maximum. Ale to mi nevadí, pro mě je přirozené, že dítě venku na hřišti nebo i uvnitř v herně může křičet, skákat a ušpinit se. Asi by bylo jednodušší mít děti, které by byly vždy upravené, čisté, tiché a v klidu, ale takových dětí moc neznám. Samozřejmě z nich někdy šílím. To pak předávám děti „do dočasné péče“ svému muži, prarodičům, nebo chůvě a jdu například na masáž. Jsou období, kdy bych ji potřebovala denně ????

Zasahuje nějakým způsobem biologická rodina chlapců do vašeho života? Stýkáte se s někým z jejich biologické rodiny?

S biologickou rodinou v podstatě styk nemáme, jen občasný s babičkou staršího z chlapců. Rodina o setkávání zájem neprojevila. Nicméně s kluky o jejich minulosti mluvíme. Mladší si z těch hovorů zatím asi moc neodnáší, ale starší už vše začíná chápat. Diskutovali jsme se synem přiměřeně jeho věku o tom, jak vznikají děti a u koho byl v bříšku. Ptal se na rozdílnost příjmení, tak jsme vysvětlovali i toto. Je to běh na dlouhou trať. Syn si vždy poskládá pár kousků dohromady a pak přijde s nějakým dalším dotazem nebo poznámkou a na tom dál pracujeme. Ví, že se nás může zeptat na cokoliv a odpověď dostane. Také ví, že když jednou bude chtít své biologické rodiče vidět, a bude to možné, podpoříme ho a pomůžeme mu i v tom.

Stýkáme se ale s biologickým sourozencem kluků. Tam to začalo fungovat moc hezky. Jsme rádi a věříme, že to bude pro kluky velký přínos. Vždy se rádi vidí a zpětně pak na sebe i vzpomínají. Budou mít i spoustu společných fotek. Z toho mám velkou radost.

Jaké máte plány do budoucna, co vás čeká?

Raději moc neplánujeme. Každopádně starší syn nastupuje v září do přípravné třídy, mladší konečně do školky, do toho čekáme narození miminka. Bude to pro nás všechny hodně změn, na které se jde jen částečně dopředu připravit. Takže plánem číslo jedna je teď to všechno zvládnout k co největší spokojenosti všech. Tak, aby měl každý z nás naplněny svoje potřeby, necítil se odstrčený, přetížený apod. To je myslím tak velký úkol, že nemá cenu se zatěžovat plánováním něčeho dalšího.

Kdo je Hana Bojková Martinková?

• Narodila se v Třinci.
• Pracuje pro domácí zdravotní péči a studuje Evangelickou teologickou fakultu UK.
• Má ráda dobré jídlo, masáže, hudbu, čas od času absolutní ticho J, hezké věci jako jarní kytky, podzimní listí, zimní sezení u krbu a horkého čaje, teplé letní večery a hezké chvilky, jako mazlení s dětmi v posteli, horkou vanu se svíčkami, posezení s kamarády, nebo jen tak doma večer u vína a dobrého filmu.
• Nemá ráda sebestředné arogantní jedince (např. některé české politiky), lenost, neochotu zamyslet se nad názorem druhých a prosazování pouze své jediné pravdy za každou cenu, a další podobné vlastnosti, a pak deštivé sychravé počasí.
• V červenci se vdala, děti: Petr 6, Adam skoro 4, Zora již brzy ????