Posledního syna jsme si vzali na „dovychování“
Ke třem adoptovaným dětem si Pavla a Ivan Bažantovi vzali posledního, čtvrtého syna do pěstounské péče. Tehdy mu bylo 16 let, dnes už je dospělý a nedávno poslal pěstounům fotku z ultrazvuku druhého dítěte, které s partnerkou čekají.
Nebáli jste se přijmout do rodiny starší dítě, v podstatě „puberťáka“?
Šlo o dítě, které jsme znali již jeden a půl roku, protože jsme mu poskytovali hostitelskou péči – žil v dětském domově a my jsme se s ním pravidelně setkávali. U adopce to bylo jiné. Tehdy pro nás bylo důležité, aby dítě bylo poměrně malé, tak do roka, do tří let… Také jsme si netroufali vychovávat děti jiného etnika. Dnes, po svých zkušenostech a s poznáním, které máme, bychom asi byli otevřenější.
Pamatujete si na den, kdy jste svoje osvojené děti viděla poprvé?
Jeden pocit byl stejný u všech tří osvojených dětí: tomuto dítěti budeš říkat „dcero“, nebo „synu“. Je před námi cesta, která nás dovede k sobě. Cítila jsem hlavně závazek, kromě radosti samozřejmě. U dítěte, které jsme poznali díky hostitelské péči, vítězila víc zvědavost a někdy i překvapení. Pocit závazku přicházel až později v obdobích, kdy to nebylo jednoduché.
Absolvovali jste přípravu pro budoucí náhradní rodiče?
Přípravy budoucích pěstounů a osvojitelů přišly až v roce 2000, proto jsme se jich bohužel zúčastnit jako frekventanti nemohli. Protože jsme znali tápání a překvapení těch, kteří na náhradní rodinnou péči nebyli připraveni, rádi jsme přijali nabídku aktivní účasti na přípravách budoucích pěstounů a osvojitelů a dlouhá léta jsme se jí věnovali. Já jsem svou činnost od minulého roku opět obnovila jako lektorka příprav PRIDE.
Asi každý má někdy obavy, jestli svou rodičovskou roli zvládne… Jak to bylo u vás jako u pěstounů?
Příliš obav jsem neměla. Spíš pro mne bylo seznamování dobrodružná cesta, výzva. Mnoho věcí mne překvapovalo – byl to skutečně proces, nejprve mne např. překvapila otevřenost dítěte, když vyprávělo o své minulosti. Později mne zase překvapovalo, jak často se stále objevuje nedůvěra a někdy mne rozčilovala neloajálnost, či snaha využít výhod a neplnit povinnosti a stále testovat hranice.
Jak se vám to dařilo „ustát“?
Dnes ale dobře vím, že DOVYCHOVÁNÍ, jak říká manžel, je trefný termín. Podařilo se nám maximum možného. Jsem velmi spokojená, že tento chlapec se vyučil (ano, trvalo to 5 let, i když studoval tříletý obor), našel si stabilní práci a bydlení, žije v trvalém vztahu a vychovává syna. Dokonce je i na dobré cestě obnovení styku se svou biologickou rodinou.
Pomohla vám podpora vašeho manžela?
Jsem přesvědčená, že dobrý partnerský vztah síly v péči o děti násobí. Svému muži jsem nesmírně vděčná, že jsme se na tuto cestu vydali. Ve dvou se to prostě táhne líp!
Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?
Pěstoun by měl být rodič poučený a znalý, schopný na sobě pracovat. Chápat, že náhradní rodič musí zvládat i terapeutické rodičovství (napravování důsledků poruch attachementu). Pride shrnuje nároky na rodiče do několika kompetencí, mně to připadá trefné a tak je volně uvedu: 1. pěstoun by se měl o děti umět starat, 2. měl by chápat a dokázat pomoci dítěti s jeho speciálními potřebami, 3. měl by být schopen udržovat vědomí dítěte o jeho biologické rodině a identitě, 4. Měl by vědět, že kontinuita ve vztazích je důležitá a podporovat ji a za 5. by měl být schopen spolupracovat s ostatními, kteří dítěti pomáhají.
Také se mi moc líbí definice, kterou jsem slyšela: „Pěstoun by měl být člověk, pro kterého je překážka VÝZVA, nikoliv FRUSTRACE.“
Co nás u náhradního rodičovství překvapilo?
- Jak dlouho trvá, než nám dítě uvěřilo, že to myslíme vážně, že to co říkáme, je pravda (že se opravdu o něj bojíme, že se nám opravdu stýská, že máme opravdu z něčeho radost…).
- Že se některé problémy stále vrací, zvláště když nastanou kritické situace a že nikdy si nemůžeme být jisti, že se něco již nezopakuje.
Co nám náhradní rodičovství dalo:
- Možnost zažívat něčí proměnu – skutečně jsme zažili takovou malou (a je otázka nakolik trvalou) proměnu „Lísy Doolittlové“
- nové pohledy na svět, náš osobní růst a lidské vyspívání
- poznání jak jsou naše děti skvělé a vlastně bezproblémové
- nacházení vlastních hranic a jejich zdůvodňování
Kdo jsou Pavla a Ivan Bažantovi:
- Narodili se a žijí v Praze
- Pracují jako referentka Pražských vodovodů a kanalizací a ve vývoji elektro v Zakládání staveb
- Stali se pěstouny v roce 2008, ale adoptivními rodiči byli už od roku 1992
- Starali se o 4, dnes již dospělé děti, v roce 2015 s nimi doma žily 2 děti – 23. letá dcera, studentka VŠ a mentálně hendikepovaný 19. letý syn.
- Mají rádi: své děti i vnoučata (už skoro 4), stará auta a kolejová vozidla, knížky, kutění a Pána Boha