Příběh paní Karolíny
Přečtěte si příběh pěstounské babičky, která se musela ze dne na den rozhodnout, zda si vezme do péče své dva vnuky, kteří se ocitly v dětském domově v Německu.
Příběh příbuzenské pěstounské péče.
Na ten den nikdy nezapomenu. Zavolala mi pracovnice z úřadu sociálně-právní ochrany dětí a sdělila mi, že mě hledají německé úřady, protože v Německu v dětském domově se ocitli mí dva vnuci. Věděla jsem, že se něco závažného stalo, ale netušila jsem co. S dcerou jsem neudržovala kontakt několik let, nevěděla jsem, kde žije, s kým žije ani jak žije… Byla jsem postavena před rozhodnutí, zda se svých vnoučat ujmu. Neměla jsem ponětí, co mě čeká a jak to bude těžké, ale neváhala jsem ani chvíli a řekla ano. Vše jsem měla navíc zvládnout sama, bez partnera. Do té doby se celkem můj poklidný život během pár okamžiků od základů změnil, a nejenom mně. V té době u mě bydlel a studoval můj nemladší syn, na štěstí s mým rozhodnutím souhlasil a věci se daly do pohybu.
Německá strana mi velmi pomáhala a díky všem zúčastněným osobám, kterým osud dětí nebyl lhostejný, jsem během pár měsíců měla kluky doma v Česku. Začátky byly hodně těžké, dvě malé děti, které nemluvily česky, s prožitými traumaty, o kterých nechci a nemohu ani mluvit. Svůj život jsem naplnila maximálním úsilím dětem pomoct a napravit, co se dá. Cítila jsem, že kluci jsou pro mě to nejdůležitější. Pomáhali nám mnozí odborníci, díky kterým jsme pochopila, co je to porucha attachmentu a jak s ní pracovat. Jaký je rozdíl vyrůstat od raného dětství v milující rodině a rodině dysfunkční, kde dítě nepozná bezpečí, lásku a něhu, a jaké to zanechá na dítěti následky.
Zjednodušeně, náš společný život jsem naplnila obrovským nasazením, láskou, řádem a pravidly. Musela jsem opustit zaměstnání, kde jsem si budovala kariéru, abych náročnou péči o kluky zvládla. Pomalu jsme si na sebe začali zvykat. Často se objevovaly různé psychické ataky, ale snažili jsme se vše společně a s pomocí odborníků překonávat. Nejprve mi kluci museli uvěřit, že já je už nikdy neopustím, nepůjdou ode mě zase pryč do neznámá. Pak přišla fáze řádu a dodržování pravidel. Vše v doprovodu mé veliké trpělivosti a lásky. A výsledky se začaly pomalu dostavovat. Ačkoliv máme před sebou ještě spoustu práce, musím říct, že po roce to jsou úplně jiné děti. Všichni se velmi snažíme a pracujeme na sobě. Posouvá nás dál společná vůle být spolu a láska. Na tom vše stavíme, takže ani občasná škobrtnutí, která jsou přirozená, nás nezastaví. Jsem s dětmi velmi šťastná, a ačkoliv se někdy cítím smrtelně unavená, nikdy jsem svého rozhodnutí nezalitovala. Mám dvě role – babičky a náhradní matky, kdy chci být milující a rozmazlující, ale zároveň musím být také přísná a důsledná. Pro nás to byl velice těžký rok, ale věřím, že vše má svůj smysl a že další společné dny budou už lepší. Vím, že jsme na začátku a mohou přijít i nějaké komplikace, ale věřím, že je společně zvládneme. Za tu dobu jsme ušli obrovský kus cesty, děti udělaly velké pokroky díky tomu, jak se jim intenzivně věnuji. Musím přiznat, že i ony mají velký vliv na mě, mění mě v lepšího člověka a tím i celý můj život.
Přeji všem hodně lásky a hodně pochopení pro ty, kterým se té lásky v životě tolik nedostalo. Nemají to lehké…
Karolína
Fotografie je pouze ilustrační