Tak nazvala svůj životní příběh jedna velmi neobyčejná žena

Přečtěte si příběh příbuzenské pěstounské péče, se kterým se nám svěřila paní Renata. Žena s velkým srdcem na pravém místě, s neutuchající potřebou někam patřit, zakořenit, mít milující rodinu a o všechny své blízké se dobře postarat. Žena, která vždy chtěla od života víc, než jí nabízel, a která díky své víře a lásce mnoho pochopila a naučila se odpouštět.

Bolavé vzpomínky z dětství

Narodila jsem se na Slovensku. Byli jsme početná rodina s šesti dětmi a bydleli jsme u babičky a dědy ve velkém krásném domě. Rodiče se časem přestěhovali do Čech, bohužel hodně se hádali, až se nakonec rozvedli. Táta byl několikrát ve vězení a matka měla problém sama se sebou a s alkoholem, nedokázala se o nás postarat. Nejspíš škola tehdy dala podnět na Odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Jednoho dne, když jsme se zrovna vraceli se třídou z kina, stála před školou sanitka, ze které se ozýval usedavý dětský pláč. Tehdy bylo mému nejstaršímu bratrovi 12 let, mně 10, a dalším mým sourozencům 4, 3, 2, a nejmladšímu 7 měsíců. Netušili jsme, že to pláčou naši mladší sourozenci a že sociální pracovnice si nás přijela vyzvednout a odvézt do dětského domova (DD). Nikdo nám nic nevysvětlil, o nastalé situaci s námi nemluvil ani nikdo ze školy. Byli jsme všichni ve strašném stresu, totálně jsme panikařili: „Co se stalo? Kam nás vezou?“ Stres se ještě prohloubil, když jsme pochopili, že nebudeme všichni spolu. Mě s nejstarším bratrem umístili do diagnostického ústavu. Tam to bylo hodně těžké. Rozdělili nás podle pohlaví do různých skupin. Vídávali jsme se jenom zřídka v jídelně. Strávili jsme tam dva měsíce a za celou tu dobu nám nikdo neodpověděl na naše otázky, kde jsou naši sourozenci. Poté jsme byli já a mí další dva starší sourozenci přemístěni do dětského domova v jednom městě, zbylí tři mladší sourozenci putovali do SOS dětské vesničky v jiném městě. Často jsme se ptali, kde jsou mladší děti, nikdy nikdo nic nevěděl. Dokonce jsem i několikrát tajně volala na místní OSPOD, nic jsem se nedozvěděla. Tehdy jsem si dala sama sobě slib, že až budu dospělá, sourozence najdu a postarám se o ně.

Jinak jsem byla v domově docela spokojená. Vztek jsem tehdy měla hlavně na matku, vše jsem jí zazlívala. Navštěvovala nás jen zřídka a nepamatuji si, že by udělala něco proto, aby si nás mohla vzít natrvalo zpět do péče. Na druhou stranu moje matka není zlý člověk – je možné, že kdyby jí tehdy byla poskytnutá reálná pomoc, pravidelné tréninkové doprovázení a osvojila si návyky, které se prostě neměla od koho naučit, mohla by péči o nás zvládnout a my jsme nemuseli ztratit jeden druhého.

Každopádně po nějakém čase jsme mohli k matce třeba na prázdniny a já jsem si uvědomila, že takto bych žít rozhodně nechtěla. Ráda jsem se vracela do dětského domova, kde platila pravidla, bylo tam teplé jídlo a čisté oblečení.

„Dospělá“ v patnácti letech

Problém nastal v mých 15 letech. Tehdy jsem už naplno pochopila, že dětský domov mi sice zajistí mé základní potřeby, ale domov to není. Individuální přístup nebo podporu v osobnostním rozvoji od něj čekat nemůžete. Byla jsem bystré dítě, ale děti z DD nemohly navštěvovat běžnou ZŠ ve vedlejší vesnici. Všichni jsme museli nastoupit do školy při domově a to byla tehdy zvláštní škola. Měla jsem velmi dobrý prospěch a sen o studiu na střední škole. Pan ředitel mi vyjádřil podporu slovně. Říkal, že bych studium zvládla, ale musela bych dojíždět z místa bydliště matky. To však pro mě bylo nepřijatelné. Věděla jsem, že bych u ní školu nedokončila. Vracet se ze studia zpět do dětského domova na víkendy a prázdniny mi neumožnili. Musela jsem si proto vybírat mezi obory s celoročním ubytováním. Nabídka byla mizivá, nakonec jsem nastoupila na obor textilní výroba – přadlena, aniž bych věděla, čemu se to vlastně budu učit. A tak jsem ve svých 15 letech musela DD opustit a jet studovat na školu vzdálenou 280 km jenom proto, abych měla zajištěný celoroční internát. Školu jsem dodělala, mám výuční list s vyznamenáním. Nikdo mě tehdy neinformoval, že existuje možnost jít studovat dál a získat maturitní vysvědčení. Je to pro mě dodnes bolavé téma, ale nevzdávám se a věřím, že jednou si tu maturitu dodělám.

V této době jsem neměla nikoho blízkého. Tety na internátě nás sice hlídaly, aby se nestal nějaký průšvih, ale nic víc než zákazy a povinnosti jsem neznala. Brzy jsem se spřátelila s partou místních Romů, v 16 si mezi nimi našla kluka, v 18 jsem se vdala a měla s manželem postupně tři děti. S časem jsem si začala uvědomovat, že jsme každý zcela jiný. Já chtěla od života víc než jen bydlet v jedné místnosti se společnou sociálkou na chodbě a řešit časté manželovy problémy se zákonem. Nechtěla jsem děti vychovávat v takových podmínkách a s manželem jsem se rozvedla.

Své děti jsem navzdory všem těžkostem dokázala dobře vychovat, myslím, že na ně můžu být pyšná. V té době jsem pochopila, jak těžké je být na všechno sama, starat se o děti bez ničí podpory a pomoci. I díky tomu, a také mi v tom určitě pomohla má víra, jsem postupně dokázala odpustit své matce. Stále jí ale nedokážu říkat mami, oslovuji ji Zuzko. Svého otce jsem neviděla 23 let a poslední dobou mám potřebu se setkat i s ním. Chci se za ním na Slovensko vydat i s dětmi. Podle mě je důležité, aby ho poznaly.

Zpřetrhané rodinné vazby

Jak to dopadlo s mým slibem, že všechny své sourozence najdu? Hledala jsem je a našla, ale oni už bohužel neměli zájem se se mnou setkávat a být v kontaktu. Je mi to dodnes tak líto, že ke mně nechovají stejné city jako já k nim. Asi byli tehdy příliš malí, když se naše rodinné vazby nadobro zpřetrhaly. Víte, celý život se snažím někam patřit, manželovou rodinou jsem si chtěla nahradit svou vlastní, ale takhle to nefunguje. Pravda je, že si se sourozenci, s matkou, již nikdy nebudeme tak blízcí, jak bychom mohli být. To rozpojení bylo velmi dlouhé a bolestivé. My jsme dnes k sobě slušní, víme, že k sobě biologicky patříme, ale ty pravé city, které si pamatuji, ty tam nejsou…

Občas se vídávám se sestrou, která se bohužel také nedokázala postarat o své vlastní děti. Byly ji odebrány a žijí v pěstounské péči. Nabízela jsem ji pomoc, aby si mohla vzít své děti zpátky k sobě, ale je to jako začarovaný kruh. Stejně jako naše matka ani ona nemá sílu a vůli a dělá ji potíž se postarat sama o sebe. Její děti k nám občas beru na prázdniny a snažím se o to, aby měly hezké vztahy i se svými biologickými bratranci a sestřenicemi. Zatím se mi to daří ????

Po čase jsem zjistila, že ani můj nejstarší bratr se o své děti nedokázal postarat. Všech sedm bylo umístěno v DD. I je jsem si začala brávat na prázdniny, svátky a víkendy domů. Na rozdíl od dětí sestry, které se vracely do své náhradní pěstounské rodiny v klidu, se děti bratra do DD vracet nechtěly. Loučení pro nás všechny bylo hodně stresující a bolestivé. Jednoho dne, bylo to zrovna na Nový rok, jsem se rozhodla, že OSPOD požádám o svěření bratrových dětí do své péče. Mé vlastní děti byly touto myšlenkou nadšené. Měla jsem štěstí i na sociální pracovnici, která mi velmi pomohla a v mém rozhodnutí mě podporovala. Za sedm měsíců mi byly děti soudem svěřeny do péče a nám začal společný život.

Nový společný život v pěstounské péči

Při převzetí dětí už byly mé dvě nejstarší děti dospělé a nežily s námi ve společné domácnosti. Nejmladšímu synovi bylo tehdy 16, svěřeným dětem bylo 5, 6, 8, 9, 10, 12 a 14 let. Museli jsme se naučit, jak se žije v domácnosti, která má 9 členů. Jak se pro tak velkou rodinu nakupuje, vaří, pere. Děti se neustále rozvíjejí, vedu je k samostatnosti a dělají velké pokroky. Když k nám přišly, byl pro ně problém nakoupit v samoobsluze. Dnes si samy zařizují různé kroužky, podávají přihlášky, hledají si brigády, nakupují na internetu, vaří, pečou, učí se hospodařit s penězi, a i když neradi, tak i uklízejí. A také umějí vyjádřit svůj názor. Holky jsou mažoretky, kluci se věnují fotbalu a Nikolas dělá break dance. Svým zálibám se věnují od doby, kdy k nám přišli a nyní už dosahují skvělých výsledků. Holky se staly v loňském roce mistryněmi ČR, chlapci jsou vyhledávanými fotbalisty i v mužských kategoriích. I ve škole si vedou dobře. Občas provedou nějakou klukovinu nebo holkovinu, jako se to stává ve všech rodinách. Jsou to veselé a spokojené děti a moc bych sobě i jim přála, aby byly šťastné i ve svých dospělých životech. Chci, aby věděly, že jsem a budu zde stále pro ně a že je nenechám padnout. Také prosím o sílu a zdraví, alespoň do té doby, než splatím hypotéku ???? Pěstounská péče je velmi náročná. Je to o totálním nasazení, bezpodmínečné lásce, důslednosti, velké toleranci, mém sebezapření a nulovém volném čase. Kromě péče o osm dětí totiž také chodím do práce. Pracuji jako terénní pracovnice v sociálních službách. Svou práci mám ráda.

Bez podpory to prostě nejde

Jsem vděčná za to, že máme štěstí na lidi kolem nás. Podporu mám ve svých vlastních dětech, které mi velmi pomáhají. Mám skvělé přátelé, oceňuji pomoc mé doprovodné organizace a také mě velice mile překvapily školy, které mé pěstounské děti navštěvují. Vstřícný a přátelský přístup si vysvětluji tím, že mé vlastní děti tyto školy absolvovaly a vybudovala jsem si tak za tu dobu s vedením škol a pedagogy dobré vztahy, vzájemně jsme si důvěřovali. Děti byly hezky přijaté, díky podpoře učitelů se jim podařilo navázat vztahy se spolužáky a na různých školních akcích jsme se spřátelili i s rodiči spolužáků. S podporou města, když jsem žádala o větší byt, už to tak ideální nebylo, ale nakonec i zde mi po čase a alespoň částečně vyšli vstříc. Nyní se nám splnil sen a po pěti letech strávených v bytě 3+1 jsme se přestěhovali do domečku. Je zde hodně práce, všechny děti pomáhají, učíme se opět novým věcem. Sousedské vztahy zatím nejsou nejlepší, ale snad se i to spraví. Opět zmíním nezištnou pomoc, které se nám dostalo a za kterou velmi děkuji: finančně náročné období mi pomohla překonat Nadace J&T, když mi přispěla na koupi nábytku do dětských pokojíčků.

V čem vidím rezervy, je osvěta veřejnosti. Stále se setkávám s lidmi, kteří o pěstounské péči nic nevědí nebo věří naprostým bludům o pěstounství. Také si myslím, že pěstounská péče je finančně podhodnocená. Vždyť pro stát je pěstounská péče několikanásobně levnější než ústavní výchova, navíc vychováváme pro společnost prospěšné jedince, kteří se jednou budou umět postarat o sebe i o své rodiny. Státu se to několikanásobně vrátí. Důležitá je také příprava a vzdělávání, i když nikdo vás nikdy nepřipraví tak, aby vás v pěstounské péči nic nepřekvapilo. Psychologická podpora by dnes měla být samozřejmostí pro všechny účastníky pěstounské péče, tedy pro přijaté děti, samotné pěstouny, ale i pro biologické děti v pěstounských rodinách.

Na závěr bych chtěla říct, že navzdory těžkým chvílím, které jako pěstounka prožívám, a které se mi s největší pravděpodobností nevyhnou ani v budoucnu, navzdory všemu stresu, který poškodil moje zdraví, navzdory tomu, že děti jsou občas „na zabití“, nikdy jsem si neřekla „udělala jsem blbost“ nebo „lituji toho, že jsem do toho šla“. Protože hned na to přijdou chvíle, kdy bych děti „samou láskou sežrala“, kdy si uvědomím, jak velký smysl mi pěstounská péče dává.

Renata Dzurková

• Narodila jsem se na Slovensku, bydlím ve východních Čechách.
• Dříve jsem pracovala jako pečovatelka, nyní pracuji v péči o duševní zdraví.
• Mám ráda, hudbu, tanec, přírodu.
• Pěstounkou jsem se stala v roce 2015 a v pěstounské péči mám sedm dětí ve věku od 10 – 20 let. Všechny jsou romského etnika a zdravé.

Na závěr připojujeme několik slov od doprovodné organizace paní Renaty, Diamant, podporujeme náhradní rodiny srdcem, z.s.

Rodina Renaty je naše největší pěstounská rodina

Dovolím si slova „naše“, protože doprovázení není jenom o službě a pomoci, ale i o vztahu. A doprovázet rodinu, která si řekne o to, co potřebuje a zároveň je schopna unést „jiný“, někdy i kritický pohled, je krásná práce. A děti – kdo by neměl radost, když vidí, jak se jim daří a jak se učí fungovat v rodině, přebírat za sebe odpovědnost J

Rodinu doprovázíme již od doby, kdy se Renáta rozhodla stát se pěstounkou. Převzít 7 dětí na začátku letních prázdnin do péče a udělat vše proto, aby od září nastoupily ve svém novém bydlišti do škol, byl nadlidský úkol. Nastaly komplikace s doručováním písemností a právní moci soudního rozhodnutí a tudíž období bez jakékoliv finanční podpory a nutnosti zabezpečit dětem vše potřebné: školní pomůcky, oblečení, potraviny… I díky obrovské pomoci Nadace J&T se podařilo rodinu v počátcích péče zajistit.

Mgr. Vladislava Knettig

Tak nazvala svůj životní příběh jedna velmi neobyčejná žena.

Přečtěte si příběh příbuzenské pěstounské péče, se kterým se nám svěřila paní Renata. Žena s velkým srdcem na pravém místě, s neutuchající potřebou někam patřit, zakořenit, mít milující rodinu a o všechny své blízké se dobře postarat. Žena, která vždy chtěla od života víc, než jí nabízel, a která díky své víře a lásce mnoho pochopila a naučila se odpouštět.

Bolavé vzpomínky z dětství

Narodila jsem se na Slovensku. Byli jsme početná rodina s šesti dětmi a bydleli jsme u babičky a dědy ve velkém krásném domě. Rodiče se časem přestěhovali do Čech, bohužel hodně se hádali, až se nakonec rozvedli. Táta byl několikrát ve vězení a matka měla problém sama se sebou a s alkoholem, nedokázala se o nás postarat. Nejspíš škola tehdy dala podnět na Odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Jednoho dne, když jsme se zrovna vraceli se třídou z kina, stála před školou sanitka, ze které se ozýval usedavý dětský pláč. Tehdy bylo mému nejstaršímu bratrovi 12 let, mně 10, a dalším mým sourozencům 4, 3, 2, a nejmladšímu 7 měsíců. Netušili jsme, že to pláčou naši mladší sourozenci a že sociální pracovnice si nás přijela vyzvednout a odvézt do dětského domova (DD). Nikdo nám nic nevysvětlil, o nastalé situaci s námi nemluvil ani nikdo ze školy. Byli jsme všichni ve strašném stresu, totálně jsme panikařili: „Co se stalo? Kam nás vezou?“ Stres se ještě prohloubil, když jsme pochopili, že nebudeme všichni spolu. Mě s nejstarším bratrem umístili do diagnostického ústavu. Tam to bylo hodně těžké. Rozdělili nás podle pohlaví do různých skupin. Vídávali jsme se jenom zřídka v jídelně. Strávili jsme tam dva měsíce a za celou tu dobu nám nikdo neodpověděl na naše otázky, kde jsou naši sourozenci. Poté jsme byli já a mí další dva starší sourozenci přemístěni do dětského domova v jednom městě, zbylí tři mladší sourozenci putovali do SOS dětské vesničky v jiném městě. Často jsme se ptali, kde jsou mladší děti, nikdy nikdo nic nevěděl. Dokonce jsem i několikrát tajně volala na místní OSPOD, nic jsem se nedozvěděla. Tehdy jsem si dala sama sobě slib, že až budu dospělá, sourozence najdu a postarám se o ně.

Jinak jsem byla v domově docela spokojená. Vztek jsem tehdy měla hlavně na matku, vše jsem jí zazlívala. Navštěvovala nás jen zřídka a nepamatuji si, že by udělala něco proto, aby si nás mohla vzít natrvalo zpět do péče. Na druhou stranu moje matka není zlý člověk – je možné, že kdyby jí tehdy byla poskytnutá reálná pomoc, pravidelné tréninkové doprovázení a osvojila si návyky, které se prostě neměla od koho naučit, mohla by péči o nás zvládnout a my jsme nemuseli ztratit jeden druhého.

Každopádně po nějakém čase jsme mohli k matce třeba na prázdniny a já jsem si uvědomila, že takto bych žít rozhodně nechtěla. Ráda jsem se vracela do dětského domova, kde platila pravidla, bylo tam teplé jídlo a čisté oblečení.

„Dospělá“ v patnácti letech

Problém nastal v mých 15 letech. Tehdy jsem už naplno pochopila, že dětský domov mi sice zajistí mé základní potřeby, ale domov to není. Individuální přístup nebo podporu v osobnostním rozvoji od něj čekat nemůžete. Byla jsem bystré dítě, ale děti z DD nemohly navštěvovat běžnou ZŠ ve vedlejší vesnici. Všichni jsme museli nastoupit do školy při domově a to byla tehdy zvláštní škola. Měla jsem velmi dobrý prospěch a sen o studiu na střední škole. Pan ředitel mi vyjádřil podporu slovně. Říkal, že bych studium zvládla, ale musela bych dojíždět z místa bydliště matky. To však pro mě bylo nepřijatelné. Věděla jsem, že bych u ní školu nedokončila. Vracet se ze studia zpět do dětského domova na víkendy a prázdniny mi neumožnili. Musela jsem si proto vybírat mezi obory s celoročním ubytováním. Nabídka byla mizivá, nakonec jsem nastoupila na obor textilní výroba – přadlena, aniž bych věděla, čemu se to vlastně budu učit. A tak jsem ve svých 15 letech musela DD opustit a jet studovat na školu vzdálenou 280 km jenom proto, abych měla zajištěný celoroční internát. Školu jsem dodělala, mám výuční list s vyznamenáním. Nikdo mě tehdy neinformoval, že existuje možnost jít studovat dál a získat maturitní vysvědčení. Je to pro mě dodnes bolavé téma, ale nevzdávám se a věřím, že jednou si tu maturitu dodělám.

V této době jsem neměla nikoho blízkého. Tety na internátě nás sice hlídaly, aby se nestal nějaký průšvih, ale nic víc než zákazy a povinnosti jsem neznala. Brzy jsem se spřátelila s partou místních Romů, v 16 si mezi nimi našla kluka, v 18 jsem se vdala a měla s manželem postupně tři děti. S časem jsem si začala uvědomovat, že jsme každý zcela jiný. Já chtěla od života víc než jen bydlet v jedné místnosti se společnou sociálkou na chodbě a řešit časté manželovy problémy se zákonem. Nechtěla jsem děti vychovávat v takových podmínkách a s manželem jsem se rozvedla.

Své děti jsem navzdory všem těžkostem dokázala dobře vychovat, myslím, že na ně můžu být pyšná. V té době jsem pochopila, jak těžké je být na všechno sama, starat se o děti bez ničí podpory a pomoci. I díky tomu, a také mi v tom určitě pomohla má víra, jsem postupně dokázala odpustit své matce. Stále jí ale nedokážu říkat mami, oslovuji ji Zuzko. Svého otce jsem neviděla 23 let a poslední dobou mám potřebu se setkat i s ním. Chci se za ním na Slovensko vydat i s dětmi. Podle mě je důležité, aby ho poznaly.

Zpřetrhané rodinné vazby

Jak to dopadlo s mým slibem, že všechny své sourozence najdu? Hledala jsem je a našla, ale oni už bohužel neměli zájem se se mnou setkávat a být v kontaktu. Je mi to dodnes tak líto, že ke mně nechovají stejné city jako já k nim. Asi byli tehdy příliš malí, když se naše rodinné vazby nadobro zpřetrhaly. Víte, celý život se snažím někam patřit, manželovou rodinou jsem si chtěla nahradit svou vlastní, ale takhle to nefunguje. Pravda je, že si se sourozenci, s matkou, již nikdy nebudeme tak blízcí, jak bychom mohli být. To rozpojení bylo velmi dlouhé a bolestivé. My jsme dnes k sobě slušní, víme, že k sobě biologicky patříme, ale ty pravé city, které si pamatuji, ty tam nejsou…

Občas se vídávám se sestrou, která se bohužel také nedokázala postarat o své vlastní děti. Byly ji odebrány a žijí v pěstounské péči. Nabízela jsem ji pomoc, aby si mohla vzít své děti zpátky k sobě, ale je to jako začarovaný kruh. Stejně jako naše matka ani ona nemá sílu a vůli a dělá ji potíž se postarat sama o sebe. Její děti k nám občas beru na prázdniny a snažím se o to, aby měly hezké vztahy i se svými biologickými bratranci a sestřenicemi. Zatím se mi to daří ????

Po čase jsem zjistila, že ani můj nejstarší bratr se o své děti nedokázal postarat. Všech sedm bylo umístěno v DD. I je jsem si začala brávat na prázdniny, svátky a víkendy domů. Na rozdíl od dětí sestry, které se vracely do své náhradní pěstounské rodiny v klidu, se děti bratra do DD vracet nechtěly. Loučení pro nás všechny bylo hodně stresující a bolestivé. Jednoho dne, bylo to zrovna na Nový rok, jsem se rozhodla, že OSPOD požádám o svěření bratrových dětí do své péče. Mé vlastní děti byly touto myšlenkou nadšené. Měla jsem štěstí i na sociální pracovnici, která mi velmi pomohla a v mém rozhodnutí mě podporovala. Za sedm měsíců mi byly děti soudem svěřeny do péče a nám začal společný život.

Nový společný život v pěstounské péči

Při převzetí dětí už byly mé dvě nejstarší děti dospělé a nežily s námi ve společné domácnosti. Nejmladšímu synovi bylo tehdy 16, svěřeným dětem bylo 5, 6, 8, 9, 10, 12 a 14 let. Museli jsme se naučit, jak se žije v domácnosti, která má 9 členů. Jak se pro tak velkou rodinu nakupuje, vaří, pere. Děti se neustále rozvíjejí, vedu je k samostatnosti a dělají velké pokroky. Když k nám přišly, byl pro ně problém nakoupit v samoobsluze. Dnes si samy zařizují různé kroužky, podávají přihlášky, hledají si brigády, nakupují na internetu, vaří, pečou, učí se hospodařit s penězi, a i když nerady, tak i uklízejí. A také umějí vyjádřit svůj názor. Holky jsou mažoretky, kluci se věnují fotbalu a Nikolas dělá break dance. Svým zálibám se věnují od doby, kdy k nám přišli a nyní už dosahují skvělých výsledků. Holky se staly v loňském roce mistryněmi ČR, chlapci jsou vyhledávanými fotbalisty i v mužských kategoriích. I ve škole si vedou dobře. Občas provedou nějakou klukovinu nebo holkovinu, jako se to stává ve všech rodinách. Jsou to veselé a spokojené děti a moc bych sobě i jim přála, aby byly šťastné i ve svých dospělých životech. Chci, aby věděly, že jsem a budu zde stále pro ně a že je nenechám padnout. Také prosím o sílu a zdraví, alespoň do té doby, než splatím hypotéku ???? Pěstounská péče je velmi náročná. Je to o totálním nasazení, bezpodmínečné lásce, důslednosti, velké toleranci, mém sebezapření a nulovém volném čase. Kromě péče o osm dětí totiž také chodím do práce. Pracuji jako terénní pracovnice v sociálních službách. Svou práci mám ráda.

Bez podpory to prostě nejde

Jsem vděčná za to, že máme štěstí na lidi kolem nás. Podporu mám ve svých vlastních dětech, které mi velmi pomáhají. Mám skvělé přátelé, oceňuji pomoc mé doprovodné organizace a také mě velice mile překvapily školy, které mé pěstounské děti navštěvují. Vstřícný a přátelský přístup si vysvětluji tím, že mé vlastní děti tyto školy absolvovaly a vybudovala jsem si tak za tu dobu s vedením škol a pedagogy dobré vztahy, vzájemně jsme si důvěřovali. Děti byly hezky přijaté, díky podpoře učitelů se jim podařilo navázat vztahy se spolužáky a na různých školních akcích jsme se spřátelili i s rodiči spolužáků. S podporou města, když jsem žádala o větší byt, už to tak ideální nebylo, ale nakonec i zde mi po čase a alespoň částečně vyšli vstříc. Nyní se nám splnil sen a po pěti letech strávených v bytě 3+1 jsme se přestěhovali do domečku. Je zde hodně práce, všechny děti pomáhají, učíme se opět novým věcem. Sousedské vztahy zatím nejsou nejlepší, ale snad se i to spraví. Opět zmíním nezištnou pomoc, které se nám dostalo a za kterou velmi děkuji: finančně náročné období mi pomohla překonat Nadace J&T, když mi přispěla na koupi nábytku do dětských pokojíčků.

V čem vidím rezervy, je osvěta veřejnosti. Stále se setkávám s lidmi, kteří o pěstounské péči nic nevědí nebo věří naprostým bludům o pěstounství. Také si myslím, že pěstounská péče je finančně podhodnocená. Vždyť pro stát je pěstounská péče několikanásobně levnější než ústavní výchova, navíc vychováváme pro společnost prospěšné jedince, kteří se jednou budou umět postarat o sebe i o své rodiny. Státu se to několikanásobně vrátí. Důležitá je také příprava a vzdělávání, i když nikdo vás nikdy nepřipraví tak, aby vás v pěstounské péči nic nepřekvapilo. Psychologická podpora by dnes měla být samozřejmostí pro všechny účastníky pěstounské péče, tedy pro přijaté děti, samotné pěstouny, ale i pro biologické děti v pěstounských rodinách.

Na závěr bych chtěla říct, že navzdory těžkým chvílím, které jako pěstounka prožívám, a které se mi s největší pravděpodobností nevyhnou ani v budoucnu, navzdory všemu stresu, který poškodil moje zdraví, navzdory tomu, že děti jsou občas „na zabití“, nikdy jsem si neřekla „udělala jsem blbost“ nebo „lituji toho, že jsem do toho šla“. Protože hned na to přijdou chvíle, kdy bych děti „samou láskou sežrala“, kdy si uvědomím, jak velký smysl mi pěstounská péče dává.

Renata Dzurková

• Narodila jsem se na Slovensku, bydlím ve východních Čechách.
• Dříve jsem pracovala jako pečovatelka, nyní pracuji v péči o duševní zdraví.
• Mám ráda, hudbu, tanec, přírodu.
• Pěstounkou jsem se stala v roce 2015 a v pěstounské péči mám sedm dětí ve věku od 10 – 20 let. Všechny jsou romského etnika a zdravé.

Připojujeme také několik slov od doprovodné organizace paní Renaty, Diamant, podporujeme náhradní rodiny srdcem, z.s.

Rodina Renaty je naše největší pěstounská rodina

Dovolím si slova „naše“, protože doprovázení není jenom o službě a pomoci, ale i o vztahu. A doprovázet rodinu, která si řekne o to, co potřebuje a zároveň je schopna unést „jiný“, někdy i kritický pohled, je krásná práce. A děti – kdo by neměl radost, když vidí, jak se jim daří a jak se učí fungovat v rodině, přebírat za sebe odpovědnost ????

Rodinu doprovázíme již od doby, kdy se Renáta rozhodla stát se pěstounkou. Převzít 7 dětí na začátku letních prázdnin do péče a udělat vše proto, aby od září nastoupily ve svém novém bydlišti do škol, byl nadlidský úkol. Nastaly komplikace s doručováním písemností a právní moci soudního rozhodnutí a tudíž období bez jakékoliv finanční podpory a nutnosti zabezpečit dětem vše potřebné: školní pomůcky, oblečení, potraviny… I díky obrovské pomoci Nadace J&T se podařilo rodinu v počátcích péče zajistit.

Mgr. Vladislava Knettig