Do pěstounské péče se nedostávají jen malé děti
Příběh paní Magdaleny a její rodiny se liší od běžných představ o pěstounství v mnoha ohledech: její pěstounský syn je o dost starší než biologická dcerka, navíc se k ní dostal bez zprostředkování krajského úřadu.
Paní Magda vychovává dvě děti, 17letého kluka a 5letou holčičku. Jedno z dětí se jí narodilo a jedno přijala do pěstounské péče. Příběh její rodiny je neobvyklý v mnoha ohledech – přijala staršího chlapce k mladší holčičce, neprošla klasickým procesem zprostředkování, navíc je na pěstounku téměř dospělého syna velmi mladá… Jak se to vlastně všechno seběhlo?
Vypadalo to jako pohádka…
Můj příběh začal podobně jako mnoho příběhů samoživitelek: někdy před šesti lety jsem potkala charismatického, usměvavého muže, který mě okouzlil od první chvíle. Naše láska překonala spoustu překážek a po pár měsících se na těhotenském testu objevily dvě čárky. I přes počáteční váhání, zda celou situaci zvládneme, jsem za několik týdnů běhala po obchodě s miminkovským oblečením a těšila se. Partnerovi se dařilo v práci, a dokonce jsme našli větší, útulnější byt se zahradou. Těsně po porodu jsem úspěšně dokončila vysokou školu a vše bylo zalité sluncem. Ovšem pouze do doby, než jsem začala mít první podezření, že u mého přítele není vše v pořádku.
Co se vlastně dělo?
Mé neblahé tušení se bohužel brzy potvrdilo: ukázalo se, že za divnými událostmi kolem nás stojí pervitin. Ještě větším šokem však pro mě bylo zjištění, že můj milý není jen uživatel, ale že pervitin sám vyrábí. Veškeré snahy a domluvy vždy skončily dřív, než začaly, a první podmínečný trest na sebe nenechal dlouho čekat. Ale ani podmínka, ani úsměv naší dcery nedokázaly u partnera překonat touhu po pervitinové euforii… Když se pak kolem našeho domova začali objevovat divní lidé, na nic jsem nečekala: sbalila jsem dceru i věci a odešla k rodičům.
Znovu na vlastních nohou
Asi za dva měsíce se mi naskytla možnost pronájmu bytu, takže jsem neváhala a po dlouhé době v nejistotě si užívala pocit vlastního zázemí. Když potom zazvonil telefon a přišla nabídka práce na částečný úvazek v dětském domově, myslela jsem, že šťastnější už být nemůžu (to jsem se ale pěkně spletla J). Díky zázemí rodičů jsem práci mohla vzít, přestože dceři byly necelé dva roky. Do dětského domova jsem jezdila 2krát až3krát týdně. Prostředí jsem znala, protože jsem v domově byla na praxi při studiu, a většina procesů mi tak nebyla cizí. Během mé nepřítomnosti však přibylo několik dětí.
Osudové setkání
Hned během mé druhé směny se odehrálo něco, co dnes vnímám jako osudové setkání. Rošťácké oči a zrzavé vlasy 14letého chlapce byly pro většinu personálu postrachem, mně však otevřely bránu k dobrému srdci a spoutané dětské dušičce, která tak toužila se rozletět. Byl to lotr každým coulem, ale zároveň jsem nikdy nepotkala tak upřímné dítě, které se statečně pralo se vším zlým, co mu život připravil. Brzy jsem si uvědomila, že to hlavní, co z něj dělá takového rebela, je nedostatek lásky a chybějící rodina. Od jisté doby pro mě byla každá směna radostí, protože jsem sice odjížděla od své dcery, ale přijížděla jsem k chlapci, kterému jsem toužila říkat syn. Jak plynul čas, stával se můj cíl jasnější a jasnější. Nechtěla jsem opouštět dceru, abych viděla syna. Chtěla jsem vidět jejich radostný úsměv a klidný spánek v jednom domově, v tom našem. Byl to sen, se kterým jsem každý večer usínala a ráno se probouzela.
Dlouhá cesta domů
Cesta ke splnění snu však byla nečekaně trnitá. Můj věk, malá dcera a jen pronajatý byt – to všechno byly z odborného pohledu pro pěstounskou péči velké překážky. Navíc mě velmi překvapil odpor a hněv mojí rodiny při představě přijetí cizího dítěte: přitom jsem tolik chtěla dát chlapci harmonickou rodinu. Ani jedna z těchto komplikací však nepřekonala mou radost, když jsem při první víkendové návštěvě mohla vidět syna i dceru, jak si spolu hrají. Vůbec jim nevadilo, že syn je o celých 13 let starší. V tu chvíli jsem věděla, že už mě nic nezastaví. Byla jsem připravena vzdát se všeho, co jsem měla, abych tenhle obrázek mohla mít na očích každý den. Sepsala jsem návrhy k soudu a vrhla se do boje. Díky skvělé paní na OSPOD jsem syna dostala domů ještě dřív, než bylo nařízeno soudní jednání. Náš nový život tak začal hned po letních prázdninách a z únorového soudního jednání jsme si odnesli třešničku na dortu: schválení pěstounské péče, zpečetěné soudním razítkem.
A pohádka nakonec pokračuje…
Syn začal ihned po příchodu k nám dělat svůj vysněný sport MMA, kterému věnuje všechen svůj volný čas; všichni věříme, že dokáže velké věci. Dcera si užívá denní přítomnosti svého velkého bráchy, se kterým může blbnout a užívat si sourozenecké pošťuchování. I babička s dědou se nakonec uklidnili a pochopili, že přijetím dalšího dítěte jejich milovaná vnučka nestrádá, takže máme opravdu velkou rodinu.
A já… já jsem tou nejpyšnější mámou, která se dnes a denně dívá na své dvě děti; miluju je nadevšechno na světě. Potvrdilo se mi, že když člověk něco chce, musí za to bojovat. Známé klišé „krev není voda“ jsem si upravila na „krev sice není voda, ale taky není všechno!“
Bc. Magdalena Malá (27 let) žije s dvěma dětmi, 17letým synem v pěstounské péči a 5letou dcerou, v Jihomoravském kraji. Vystudovala speciální pedagogiku, pracovala v DD, v sociálně aktivizační službě a jako speciální pedagog v Chovánku. Nyní nastupuje jako pedagog na ZŠ.