Pěstounem se člověk buď narodí, nebo nenarodí. Peníze to nezmění.
Reaguje paní Veronika Nedbalová na otázku, zda někdo může dělat pěstounství pro peníze. Společně s manželem vychovávají šest dětí a paní Veronice se tím splnil její sen o velké rodině.
Jak jsme se stali pěstouny
Manželé Nedbalovi uvažovali o adopci už před narozením své první biologické dcerky. Jejich úvahy však nabraly konkrétní podobu až v době, kdy se jim nedařilo mít druhé dítě biologickou cestou. „Rozhodli jsme se tehdy pětileté Lili pořídit sourozence osvojením“, říká paní Veronika a vzpomíná: „Přišla se k nám podívat sociální pracovnice, vysvětlila nám, co nás přibližně čeká, podívala se, jak žijeme, promluvila si s dcerou a představila nám i ostatní formy náhradní rodinné péče“. Po zvážení všech možností se manželé rozhodli svou žádost rozšířit o pěstounskou péči a přidali požadavek ohledně věku dítěte. „My jsme si přáli holčičku do pěti let, aby nebyla starší od naší biologické dcery. Ostatní specifika jako etnikum dítěte, jeho zdravotní stav, tolerance k alkoholu a drogám v graviditě apod. pro nás nebyly rozhodující“, říká paní Veronika.
Po obstarání posudků z práce, obce a od lékaře byl spis manželů Nedbalových postoupen na krajský úřad, který je dále vyzval k psychologickému posouzení. Následně museli absolvovat také přípravu náhradních rodičů. A jak na školení paní Veronika vzpomíná? „Školením jsme procházeli před deseti lety. Ačkoliv nás tehdy překvapilo, že lektorky, které přípravu vedly, samy neměly osobní zkušenost s osvojeným dítětem, školení bylo skvělé. Přineslo nám spoustu pozitivního a potřebného do života náhradního rodiče. Už jen parta, která se tam vytvořila a která nám přinesla blízká přátelství na celý další život, je k nezaplacení“.
Po skončení přípravy a schválení nastává období očekávání, které v případě manželů Nedbalových bylo velmi krátké. „Ozvali se nám z krajského úřadu hned den po schválení a brzy jsme jeli navštívit holčičku do dětského domova na opačném konci republiky. Strávili jsme tam společně tři dny a domů jsme si jí potom odvezli na tzv. dlouhodobou hostitelskou péči, do doby, kdy rozhodnutí o pěstounské péči nabylo právní moci“. Manželé Nedbalovi se tak stali pěstounskými rodiči Kačenky.
2 v 1 aneb rodič a pěstoun v jedné osobě
Zásadní rozdíl mezi biologickým a pěstounským rodičovstvím Nedbalovi nevidí, „Pěstounem se stává člověk na celý život, to je stejné jako být biologickým rodičem. Měl by být rodičem milujícím a ochraňujícím. Měl by se opírat o vnitřní cit, o intuici. Samozřejmě že jsou nastavená pravidla, která musíme dodržovat a respektovat, ale dítě a jeho potřeby musí být pro nás vždy na prvním místě. Nutná je také obrovská míra tolerance, vůči dítěti, jeho jinakosti, i vůči jeho biologickým rodičům“, líčí paní Veronika a dodává, že pěstoun musí být bohužel připraven i na pomluvy a nepřejícnost okolí. „Přála bych si méně závisti a hloupých lidí, ale to je utopie, proto mým přáním je, abych byla vůči takovým lidem a jejich vlastnostem imunní. A to nejen já, ale i mé děti“.
Proč jsme přijali do své rodiny i další děti
„Protože jsme chtěli dát domov ještě dítěti třetímu a díky shodě náhod potom i čtvrtému“, vzpomíná s úsměvem paní Veronika na období, kdy jim krajský úřad nabídl hned děti dvě – sestřičky Barunku a Gábinku. Později do rodiny přibyly překvapivě ještě dvě děti biologické. „Vždy jsem si přála mít velkou rodinu a to se mi splnilo i díky pěstounské péči. Na příchod všech dětí jsme se velmi těšili, je to nádherný adrenalin, obrovské štěstí, radost, ať už se jedná o biologické nebo pěstounské rodičovství. Musíte projít těhotenstvím – proces schvalování, porodem – vybrání konkrétního dítěte, a následně šestinedělím – příchod s dítětem domů. Psychicky se tato období prakticky v ničem neliší. Musíte se naučit spolu s dítětem žít, vnímat jeden druhého, naučit se navzájem číst své potřeby, znát své reakce…“ s nadšením vypráví paní Veronika.
Péče o velkou rodinu
Paní Veronika přiznává, že obstarat tak velkou rodinu je někdy těžké, zvláště když pracuje na celý úvazek v nepřetržitém provozu v nemocnici na LDN a manžel také v nemocnici na operačním sále na úvazek částečný. „Musíme se o činnosti spojené s chodem domácnosti dělit, když mám třeba dvě denní dvanáctihodinové služby, tak musí vše zajistit manžel. Ale jde to. Mám pocit, že čím více dětí člověk má, tím více má i energie na to, aby vše zvládl. Děti jsou skvělý tým a dokážou se spoustou věcí pomoci, často pomáhají starší mladším“. A jak to má paní Veronika s časem pro sebe a s relaxací? „Čas pro sebe samozřejmě mám, vyplňuji jej studiem na vysoké škole. Jako čas pro sebe vnímám i čas strávený s dětmi, v přírodě, na bruslích, na kole nebo v bazéně. Pro mě je celý život jeden veliký relax“, směje se.
Celá rodina žije hodně aktivní život a děti mají hodně zájmů. „Nejstarší dcera, patnáctiletá Lili, hraje na klavír, fotí, jezdí na koni, Kačka, které je deset, zase nádherně kreslí, má výborný hudební sluch a je skvělou gymnastkou. Devítiletá Barunka miluje taktéž koníky, je hasička, skautka, skvěle lyžuje, jezdí na kole a bruslí, osmiletá Gábinka hraje hokej, také jí jde skvěle lyžování a na kole je nepřekonatelná. Šestiletý Matyášek je trochu pohybuvzdorný, ale je to nadšený divák a občas se dá přesvědčit a sedne na kolo. Čerstvě se připojil i k hokejovému týmu, kde hraje i Gábinka. A náš tříletý benjamínek Danny je v tahu svých sestřiček – kolo, brusle, hory. Všichni plaveme, v létě se potápíme v moři nebo chodíme po horách“, líčí paní Veronika.
Pokrok dítěte v rodině
Psychologické studie dokazují, že dítě ke svému zdravému vývoji potřebuje pocit jistoty, bezpečí a lásky, dále péči konkrétní osoby a dostatek pozornosti. Paní Veronika souhlasí a dodává: „Jistota je pro dítě základ a potom také důvěra v okolí a pevné zakotvení v rodině.“ A jak velkou roli podle paní Veroniky hrají zážitky dítěte z raného dětství před příchodem do nové rodiny? „Vše hraje svou roli, nejen zážitky z původní rodiny či z ústavního zařízení, také genetika a věk dítěte, potom i osobnost nového rodiče a prostředí, ve kterém bude dítě vyrůstat. Hodně zlého se dá v rodině napravit, něco už bohužel ne.“ Co se týče genetiky, paní Veronika vypráví zážitek z první návštěvy sestry jejich pěstounské holčičky: „sestry se nikdy neviděly, každá vyrůstá v jiné rodině, které bydlí 500 km od sebe. Děvčata ale mají naprosto stejná gesta, stejně mluví, mají stejné zájmy. To jsme byli hodně překvapení“, směje se.
Pěstounské děti manželů Nedbalových v rodinném prostředí udělaly velké pokroky. „Všechny děti jsou skvělé, navzdory těžkému životnímu startu všechny jsou pozitivní a radostné. Největší pokroky vidíme u nejmladší dcery Gábinky, která je veliký rváč. Narodila se hodně předčasně a její prognóza byla závažná. Přijímali jsme ji jako dítě, které nebude nejspíše pohybově moc samostatné a bude nevzdělatelné. V rodině se ale na tolik zlepšila, že dnes hraje hokej, jezdí bikerské závody a chodí do základní školy s integrací.“
Na závěr paní Veronika dodává: „Naše děti mi dělají velkou radost, je to obrovské štěstí a veliký zdroj inspirace a energie. Pěstounství mě naučilo toleranci, nastavilo mi zrcadlo. Je to vysoká škola rodičovství. A jestli mi něco vzalo? Vzalo mi pocit, že se něco nedá zvládnout nebo stihnout. Zjistila jsem, že kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody. Já jsem se naučila hledat způsoby – a ejhle, ono to jde :-)“.
Veronika Nedbalová, pracuje jako zdravotní sestra v gerontologickém centru. Pěstounkou je od roku 2006. Vychovává s manželem šest dětí. Nejstarší biologická dcera má patnáct let, potom jsou pěstounské holčičky 11, 9, 8 let a biologičtí kluci 6 a 3 roky. Má ráda přírodu, hory, vodu, sporty.