800 888 245
F

Pěstounství nám dalo měkčí srdce

Rozhovor s pěstounkou Hanou Penkalovou o radostech a strastech náhradní rodinné péče.

Hana Penkalová je původním povoláním fyzioterapeutka, ale už 15 let je „na plný úvazek“ pěstounkou. S manželem vychovává 7 dětí, dvě vlastní a pět dětí v pěstounské péči. Kromě své rodiny zvládá i další společenské aktivity, ať už je to setkávání a práce s jinými náhradními rodinami nebo život v církvi.

Jak vás napadlo stát se pěstounkou?

Téma pěstounské péče bylo jak u mne, tak u manžela aktuální již od mládí. Znali jsme některé takové rodiny a také jsme znali i děti přímo z dětských domovů. Jako manželé jsme se o této možnosti vždy společně bavili a chápali jsme to jako jednu z cest našeho života. Věříme, že každé dítě potřebuje mámu a tátu a taky bezpečí, klid, důvěru a jistoty. Potřebuje rodičovskou lásku.

Kdy myšlenka na pěstounskou péči začala být aktuální?

Po dvou porodech císařským řezem jsme tušili, že mít další dítě by bylo můj organismus riskantní. Proto jsme se začali zabývat myšlenkou, jak se stát větší rodinou a jak pomoci opuštěnému dítěti.

Šli jste tedy rovnou zažádat o svěření dítěte do pěstounské péče?

Než jsme s manželem podali žádost na úřadě, uběhlo pár týdnů. Pak následoval „běh“ po kancelářích, získávání razítek a různých potvrzení všeho druhu. Toto období bylo časově náročné, navíc jsme měli v té době dvě malé děti, takže nám to uběhlo celkem rychle. Pak jsme se dozvěděli, že budeme absolvovat přípravu pro budoucí náhradní rodiče a to bylo v té době dost dlouhé čekání, než nás zařadili.

Spousta žadatelů právě na to čekání není připravena.

My jsme byli trochu rozladění, že celý proces trvá dlouho. Snažili jsme se pravidelně ptát, kdy se už něco začne dít. Možná, kdyby se nám někdo z OSPOD více věnoval, nebylo by to špatné. Ale bylo ticho. Alespoň jsme si sháněli informace z časopisů, z knížek, od známých a taky jsme četli knížky od pana profesora Matějčka. Moc nám tato četba pomohla pochopit více problematiku NRP.

Má příprava podle vás smysl?

Před 15 lety nebyly žádné oficiální postupy, jak to dělat, přesto jsme po absolvování oba konstatovali, že to bylo velkým přínosem. Později, kdy jsme už doma měli děti z ústavu, jsme si na mnohé zážitky z přípravy vzpomněli.

Pamatujete si na den, kdy jste svoje pěstounské děti viděla poprvé?

Pokaždé to bylo trochu jiné, ale bohužel vždy dost odosobnělé a náročné. Všech pět dětí jsme přijali z kojeneckého ústavu a personál nebyl připraven s námi komunikovat, předat pozitivně dítě. Museli jsme se hodně ptát, abychom se o dítěti alespoň něco dověděli. Setkání s dítětem někdy probíhalo v návštěvní místnosti bez hraček, která působila jako sklad, jindy přímo v herně s ostatními dětmi nebo na chodbě, kde se neustále něco dělo..

Na co jste se nejvíce těšila?

Těšila jsme se vždy nejvíce na miminkování :), mazlení a hraní.

Připravovali jste nějak speciálně své vlastní děti na to, že přijmete do péče další děti?

Určitě je VELMI důležité připravit vlastní děti k přijetí nového člena rodiny. Vždy jsme vše s dětmi probrali, vysvětlili, snažili se v nich získat „spolupracovníky“. Je dobré na vlastní děti nezapomínat, být k nim pozorní, ocenit je, dát jim občas dárek, čas nebo jinou výhodu. Dodrželi jsme věkovou posloupnost, takže se zachovalo i prvorozenství nebo benjamínkovství.

Nežárlí děti na sebe?

Naše děti byly vždy malé, takže adaptace probíhala vcelku v pohodě. Oba si nás jako batolata hodně užili a naše výchova směřovala k dávání, a ne jen k braní. Samozřejmě, že je třeba být jako rodič citlivý a vnímavý a při signále „potřebuji tě, mami“ být k mání ???? Přijaté děti byly občas sebestředné a usilovaly vším možným o naši pozornost. Myslíme si, že si takto vynucovaly v rámci kolektivní výchovy, své místo na slunci.

Prožil jste si tedy i horší chvilky?

Ano, ale o to více jsme se pak těšili z radostných událostí. Např. když první dcerka začala konečně po mnoha měsících klidně spát, když u druhého dítěte přišly konečně – ve dvou letech první krůčky, když třetí dcerka po roce u nás začala normálně jíst. U dvojčat jsme prožili vítězství, když přestali šíleně křičet před spaním, což trvalo asi půl roku po příchodu z dětského domova. Od té doby se povedlo ještě ledacos dalšího, ale taky náročné chvíle nebyly a nejsou žádnou vzácností.

Máte oporu v manželovi, příbuzných nebo známých?

Můj manžel je pěstounem ve stejné míře jako já. Když jsem nemocná, naprosto brilantně zvládá vše, co je třeba. U širší rodiny není odpověď jednoznačná, každý se k tomu postavil jinak. Výborných přátel máme dost a někteří jsou opravdu přátelé s velkým P, najdeme u nich pomoc i pochopení. Nemluvím teď o přátelích – pěstounech, ale o přátelích z řad běžných rodin. Na to jsme dbali, abychom je neztratili.

Splnilo pěstounství vaše očekávání?

Nečekáme od rodičovství nebo pěstounské péče naplnění. To není cíl, je to cesta. Pěstounství nám dalo měkčí srdce, více tolerance, a taky poznání, že rezerv má v sobě člověk více než dost. Věříme Bohu a On nás celý život provází a můžeme se o něj opřít, takže u Něj nacházíme novou sílu a radost.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet?

Nejlepší je seznámit se s nějakou takovou rodinou a podívat se k nim domů. Určitě je vhodné promyslet finance, bytové podmínky a také to, zda je ochoten obětovat sám sebe a své zájmy. Také musí počítat s dohledem sociálních pracovníků, což není vždy příjemné a snadné. Na druhou stranu dnes existuje podpora doprovázejících organizací a to může v mnohém pomoci.

Každý pěstoun by měl být připraven, že příchod nového dítěte způsobí velkou a náročnou změnu v chodu rodiny. Trvá dost dlouho, než si dítě zvykne a než se život ustálí. Budoucí pěstouni by si měli dát pozor na to, aby si získali o dítěti co nejvíce pravdivých informací. Může to významně zjednodušit nejen adaptaci, ale do budoucna to vysvětlí, proč a nač se dítě chová tak, jak se chová. Měli by víceméně počítat s poruchou vazby. Dítě nezažilo, co je to osoba blízká a neumí navázat plnohodnotný vztah. Proto fandíme nově vzniklé pěstounské péči na přechodnou dobu, což je zatím nejlepší varianta přechodné péče.

A váš soukromý ideální kandidát na pěstounství?

To by byl dlouhý seznam ???? myslíme si, že není možné vytvořit takový ideál. Každé dítě pasuje do různé rodiny. Ale po těch 15 letech, co PP žijeme, tak víme, že se velmi cení vytrvalost, odvaha. A taky s postojem „miluji tě a tečka“ každý pěstoun obstojí.