Paní Barbora je pěstounkou více než 20 let. Vychovala dvě dnes už dospělé děti v dlouhodobé pěstounské péči a v roce 2012 se stala pěstounkou na přechodnou dobu (PPPD). K dnešnímu dni prošlo její náručí 11 ohrožených dětí.

Je jiné být pěstounem v roce 1997 a dnes? Jak se změnila příprava pěstounů a udělala by dnes něco jinak? Na tyto a další otázky najdete odpovědi v rozhovoru s paní Barborou, pěstounkou, oceněnou za svou obětavost a práci i Moravskoslezským krajem.

Jak to všechno začalo?

Bylo mi třicet let, byla jsem svobodná, bezdětná a žila jsem život, který mě nenaplňoval. Proto jsem se rozhodla to změnit. Toužila jsem po dítěti. Chtěla jsem si vzít do péče opuštěné dítko, které dá mému životu smysl, a kterému já dám domov. Když jsem poprvé přišla na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí) zeptat se, zda bych mohla adoptovat dítě, o pěstounské péči jsem nevěděla vůbec nic.  Teprve sociální pracovnice mi vysvětlila, jaký je rozdíl mezi adopcí a pěstounskou péči. Nechtěla jsem na dítě čekat příliš dlouho, a když jsem navíc sdělila, že nemám problém přijmout dítě minoritního etnika, byla mi jednoznačně doporučena pěstounská péče.

Co bylo potom?

Podala jsem žádost o svěření dítěte do pěstounské péče, dodala všechny potřebné dokumenty a poté prošla přípravou.  Ta se ale diametrálně lišila od té, kterou procházejí budoucí pěstouni nyní. Během přípravy jsem absolvovala dvouhodinový rozhovor s psycholožkou, vyplnila 2x testy s celkovým počtem asi 200 otázek, nakreslila strom a člověka a znova jsem si s paní psycholožkou dvě hodiny popovídala. Byla jsem zařazena do evidence jako schválený pěstoun a během pár měsíců jsem měla doma skoro tříleté dítě. Nevěděla jsem nic o attachmentu (k poruše attachmentu může dojít, pokud dítě v prvních letech života nemá vhodné podmínky pro získání bezpečného citového pouta k jedné dospělé osobě), o „kufru“ s neznámým obsahem, které si dítě z ústavu nebo nefunkční rodiny donese, a ani o jiných problémech, které péče o tyto děti přináší.  Dvakrát ročně nás navštěvovala sociální pracovnice a jednou ročně jsme se zúčastnili víkendového setkání pěstounů. To bylo vše.

Je mi velmi líto, že jsem se informace, které jsem získala později v roce 2011 při přípravě na pěstounskou péči na přechodnou dobu (PPPD), nedozvěděla o několik let dřív. Až tady jsem porozuměla některým věcem, o kterých jsem dříve neměla při výchově přijatých dětí ani tušení, a mohla jsem alespoň částečně napravit chyby, které jsem díky své nevědomosti udělala. Můžu říct, že na pěstounskou péči na přechodnou dobu jsem byla připravena už velmi dobře.

Pěstouni dnes mají nesrovnatelně lepší „pozici na startu“. Během příprav jsou informováni o důležitosti připoutání, o tom, jak děti prožívají ztrátu své rodiny a jak s dětmi pracovat. Hlavně ale mají organizaci, která by jim měla zajistit odbornou pomoc, když se problémy začnou kupit. Mají rovněž možnost se na půdě organizace setkávat s ostatními pěstouny a sdílet své prožitky.

Jak jste své děti poznala?

První dítě ke mně přišlo tři měsíce před svými třetími narozeninami. Když se zpětně ohlížím na to naše první setkání, vidím, jak špatně to všechno probíhalo. Přijela jsem do kojeneckého ústavu v Krnově, přivedli mi dítě, já je vzala za ruku a odvezla si je na víkend domů. Cizí žena, cizí auto, cizí byt… Po třech dnech jsem dítě vezla zpět. Chlapec se mě držel jak klíště, nechtěl zpátky, plakal. Pro mě i pro chlapce to bylo neskutečně těžké. Další týden jsem pro něj jela znova s tím, že už se vracet nebude. Bližší seznamování probíhalo tedy už za pochodu až doma.

Druhé dítě jsem si přivezla domů rovněž z kojeneckého ústavu, mělo 20 měsíců. Seznámení proběhlo také dost narychlo a nezvykle. Pro dívenku jsem jela velkou dálku až do Teplic, proto jsem měla zajištěné ubytování přímo na místě. Během nedělního odpoledne jsme spolu mohly pobýt dvě hodiny, v pondělí měla holčička vypsané všechny papíry a odpoledne jsem ji již odvážela k nám domů. A znova to stejné, cizí žena, cizí auto, cizí byt…

Mohla jste si dát nějaké požadavky nebo mít přání, nebo vám děti prostě přidělili?

U obou dětí jsem měla stejné požadavky: holčička do 3 let, etnikum nehraje roli, střední postižení může být. Proto mám doma chlapce i dívku ????

Jak reagovali vaši nejbližší i širší okolí?

Do rozhodnutí stát se pěstounkou jsem vstupovala sama, bez partnera. Moji rodiče v té době již nežili, ale velmi mě podporovala moje sestra s rodinou a rovněž přátelé. Všichni velmi dobře děti přijali.

Se sousedy a známými to tak jednoduché bohužel nebylo. Často jsem musela reagovat na otázky typu: „A dá se TO vrátit, když se TO nepovede?“ apod. Ze začátku to bylo velmi těžké, zvlášť když byly tyto otázky kladeny i v přítomnosti dětí. Později jsem se naučila reagovat asertivně a utnula jsem rozhovor ještě dřív, než se začal tímto směrem ubírat. Zatímco v mateřské škole se k nám učitelky i rodiče ostatních dětí chovali hezky, na základce jsme se setkávali už s nepochopením. U dětí se přirozeně začaly objevovat různé problémy. U syna to bylo hlavně chování. Nikdo v té době nechtěl slyšet, že dítě potřebuje individuální přístup, protože si něčím prošlo (a syn si během prvních let svého života zažil opravdu dost nehezkých věcí). Nikdo mě neposlouchal. A když už poslouchal, stejně nepochopil. Všechny rozhovory končily slovy: „Já to sice chápu, ALE…!“ Dcera měla zase velké problémy s pamětí. Příprava do školy nám zabírala neúměrné množství času a výsledky se vůbec nedostavovaly. Když jsem si pak ve škole vyslechla, že má prostě makat ještě víc, bylo mi to líto. Učitelé byli skálopevně přesvědčeni, že kdyby se připravovala, byly by i výsledky. Naše vzpomínky na základní školu nepatří k těm příjemným. Na střední škole je naštěstí situace úplně jiná a dcera chodí do školy ráda.

Říká se, že nejhorší jsou začátky. Platilo to i ve vašem případě? Na co se má pěstoun připravit?

Ne, v našem případě platilo „malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti“. Na začátku, když jsme se společně všichni tři sžili, panovala celkem pohoda. Myslela jsem si, že když budu mít děti ráda takové, jaké jsou, bude všechno v pořádku a samo se vše srovná. Ale není to tak, láska a pochopení nestačí. Tyto děti mají v sobě zranění, která dřív nebo později vyjdou na povrch, a já na to nebyla připravená. Nástup puberty u syna nám převrátil život vzhůru nohama. Neplatila žádná pravidla, to, co do té doby fungovalo, fungovat přestalo. Měli jsme štěstí, že jsem v té době procházela přípravou na pěstounskou péči na přechodnou dobu. Nebýt skvělých a profesionálních lektorů, se kterými jsem byla v kontaktu, a kteří mi pomáhali všechny ty šílené situace řešit, nevím, jak by to nakonec u nás dopadlo. Je velmi náročné přežít období dospívání jakýchkoliv dětí, a u těch přijatých je to ještě těžší a trvá to obvykle déle. Ale když to zvládnete, šance, že tyto děti najdou svou vlastní cestu a zapojí se do normálního života, je velká.

Každý, kdo uvažuje o pěstounství, by si měl uvědomit, že si bere na sebe velký závazek na celý život. Přijímáte dítě zraněné, zrazené, které se nebude vždy chovat standardně. Budete muset za svým dítětem stát, i když všichni ostatní nad ním zlomí hůl. Pokud přijmete dítě jiného etnika, musíte být připraveni bránit ho před rasistickými útoky a stále dokola mu vysvětlovat, že není horší než ostatní. Je dobré být připraven i na to, že se dítě na rodinu nemusí tzv. navázat (porucha ve vytváření citového pouta) a může ji opustit.  A nejdůležitější podle mě je si rozmyslet, jaké dítě jsem schopen přijmout a trvat na tom. Mám na mysli věk dítěte, etnikum, rozsah postižení atd.

Kolik let je dnes Vašim dětem? Podařilo se jim postavit se na vlastní nohy, osamostatnit se? Co jejich původní rodina, udržují s ní děti kontakt?

Synovi je nyní 25 let, ukončil studium na gymnáziu, na vysoké škole studium přerušil. Po různých životních kotrmelcích se nyní staví na vlastní nohy. Má svůj byt, práci. Po tom všem, co jsme spolu prožili, máme mezi sebou vztah, o kterém jsem se už ani neodvažovala snít. Se sestrou má vztah stále komplikovaný, ale nyní chce zapracovat i na něm. Svou původní rodinu poznat nikdy nechtěl, ta se mu ale před třemi lety ozvala sama. Bylo to pro něj velmi těžké a stálo ho hodně sil zpracovat informace, které mu rodina poskytla. Osobně se s nimi nesetkal.

Dceři je 22 let, studuje obor sportovní a rekondiční masér a chystá se studovat ještě obor ošetřovatelství. Je to pohodová a kamarádská holka, následky deprivace jsme však museli také řešit. Jejich dopad byl však menší než u syna, což možná způsobil i její kratší pobyt v ústavní péči. Dcera zatím bydlí u mě a vypadá to, že v nejbližší době žádnou změnu v tomto směru nechystá????. Pokud jde o její původní rodinu, měla období, kdy ji chtěla vyhledat. Když ale viděla, co to udělalo s bráchou, přestala s tím.

Udělala byste něco v minulosti jinak?

Pokud bych mohla vrátit čas, přistupovala bych k některým věcem určitě jinak. Tím, že se mi na začátku nedostalo moc informací o problematice přijatých dětí, udělala jsem hodně chyb, které jsem později musela složitě napravovat. Pochopila jsem, že škola a vzdělání je důležité, ale nemělo by být na prvním místě. Daleko důležitější jsou rodinné vztahy, vztahy mezi rodičem a dítětem, mezi dětmi navzájem a také společně hezky strávený čas.

Kdo je Barbora Kiczmerová

• Narodila se 29. 5. 1966
• Dříve pracovala jako zdravotní sestra
• Stala se dlouhodobou pěstounkou v roce 1997 a v roce 2012 pěstounkou na přechodnou dobu
• V dlouhodobé pěstounské péči vychovala dvě romské děti. Jedno se již postavilo na vlastní nohy, druhé ještě studuje a žije s pěstounkou ve společné domácnosti.
• V pěstounské péči na přechodnou dobu se prozatím starala o 11 dětí.
• Má ráda hory, jízdu na kole, lyžování a čas strávený s rodinou a přáteli.