Říká paní Magda, která společně s manželem vychovává celkem šest dětí. V roce 2014 jim do rodiny ke čtyřem biologickým dětem přibyly postupně dvě děti pěstounské, Rozárka a Vojtíšek.

Myšlenka přijmout do rodiny opuštěné dítě provází paní Magdalénu už od dětství. „Chodili jsme si často hrát na zahradu k babičce kolem dětského domova a moje maminka mi vyprávěla o dětech, které tam žijí“, vzpomíná a dodává: „Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, proto máme čtyři vlastní děti. Když se nám narodila nejmladší Zuzanka, hodně jsem začala přemýšlet o tom, jak ne všechny děti mají štěstí žít v rodině. Tehdy jsem si uvědomila, že bychom mohli pomoci i my. Proč ne?“ Paní Magda vzpomíná, že manžel byl v první chvíli docela zaskočený, přece jenom čtyři vlastní děti jsou na dnešní poměry ažaž. Nakonec ji ale podpořil a společně jsou přesvědčení o tom, že pěstounská péče má smysl.

Období příprav, očekávání a předávání

Po podání žádosti na obecním úřadě začalo období příprav a školení, které paní Magda hodnotí kladně: „Školení hodnotím jako potřebné, dozvěděla jsem se tu spoustu nových informací, na některé záležitosti jsem se začala dívat z jiného úhlu pohledu. Seznámili jsme se zde i s lidmi, kteří se stejně jako my rozhodli jít touto cestou a bylo příjemné s nimi sdílet svá očekávání i případné obavy.“ V průběhu příprav se žadatelé seznamují i s takovými informacemi jako jsou projevy psychické deprivace dětí nebo role biologických příbuzných v životě přijatých dětí. „Někdy mi připadalo, že nás školitelé trochu odrazují a straší, ale vnímala jsem to tak, že je to záměr, že pokud člověk nevydrží toto, jak pak může zvládnout opravdové nelehké situace v životě?“
Ačkoliv se období čekání na dítě zdálo nekonečně dlouhé, přišel den, kdy se rodina seznámila s jejím novým členem. Za osmiměsíční Rozárkou se rozjeli k pěstounům na přechodnou dobu, kde po dvou návštěvách začalo tzv. období předávání. „To znamenalo bydlet u pěstounů na přechodnou dobu a snažit se Rozárku na sebe navázat tak, aby se cítila u mě v bezpečí, přilnula ke mně a mohla jsem si ji odvézt domů“, vzpomíná paní Magda a dodává: „Vím, že kdybych Rozárku přebírala z ústavu, nebyla by taková, jaká je. Pěstounská péče na přechodnou dobu má velký význam, ale musí být opravdu krátkodobá. Dítě by mělo jít do rodiny co nejdříve.“
To pro druhé dítě, Vojtíška, si Lušovští jeli přímo do porodnice. Přibližně za rok po předání Rozárky rodinu nečekaně informovali, že se narodil její bratříček a že pokud by měli zájem stát se pěstouny i dalšímu dítěti, mohou si Vojtíška vyzvednout rovnou z porodnice. „Ty pocity se nadají popsat, těšili jsme se na něj úplně všichni, hned jsme se za ním jeli podívat“, vzpomíná paní Magda. „V pondělí jsme si ho už mohli odvézt domů, museli jsme tedy stihnout vše připravit za šest dní. Ale to nebyl problém. Nemohli jsme našemu štěstí uvěřit.“

Co znamená být pěstounem

Pěstouni dostávají měsíční odměnu pěstouna po dobu skončení povinné školní docházky dítěte, nejdéle do 26. roku jeho věku. Paní Magda ovšem věří, že vazby mezi ní a přijatými dětmi budou stejné jako s vlastními dětmi i v dospělosti. „Vztah a láska vzniká péčí o dítě a je jedno, jestli se vám narodí nebo ho přijmete. Neumím si představit, že by někdo za osmnáctiletým dítětem zavřel dveře s tím, že teď už je práce hotová.“
Podle paní Magdy je velmi důležité, aby se děti cítily bezpodmínečně milované a v rodině měly zázemí a dobrý vzor. Pěstoun by měl být trpělivý, empatický, důsledný a především by měl mít na dítě čas. Čas by si měl pěstoun umět najít i pro sebe a pro ostatní členy rodiny. „Dvakrát týdně hlídá naše nejmladší tři děti babička a my s manželem a staršími dětmi jezdíme cvičit do posilovny. Je to super, v tu chvíli jsme tam s manželem jenom pro ně a užíváme si to společně, tak kamarádsky.“

Radosti a strasti pěstounského rodičovství

Největší obavy pociťovala paní Magda před přijetím prvního dítěte. „Bála jsem se o nejmladší dceru, které tehdy bylo šest let, abych tímto životním rozhodnutím nezkomplikovala život jí samotné. Aby mi to třeba někdy nevyčetla. Moc jsem si přála pomoct, ale ne na úkor svých dětí.“ Obavy se naštěstí nenaplnily. Starší děti rozhodnutí rodičů podpořily a nejmladší dcera si užívá, že získala sourozence věkově k sobě blíž.

Rozárka a Vojtíšek zatím dělají celé rodině jenom radost. „Jsem šťastná, když vidím, jak jsou děti spokojené, šikovné, jaké dělají pokroky“, říká paní Magda a na závěr dodává: „Děti jsou hodně malé, proto zatím i bezstarostné. Přeji si, aby se nám podařilo z nich vychovat mladé lidi, kteří se o sebe budou umět postarat, dokážou si najít správné přátele a budou mít srdce na pravém místě. Poradí si také s informací, že musely být odebrány z původní biologické rodiny. Moc si přeji, aby je to bolelo co nejméně.“

Magdaléna Lušovská

• Narodila se 10. 1. 1974 v Novém Jičíně
• Dříve pracovala ve VZP, potom v manželově firmě jako asistentka, teď je s dětmi doma
• Pěstounkou je od 18. 2. 2014
• Má ráda knihy, zahrádku, květiny, sport a dobrou kávu
• Děti: Marek 22, Veronika 20, Tereza 17, Zuzanka 7, Rozárka 2 roky a 4 měsíce, Vojtíšek 9 měsíců.
• Nejstarší Marek je už samostatný a bydlí ve svém bytě, Veronika studuje VŠ, Tereza studuje gymnázium.
• Všechny starší děti hodně sportují a hodně času tráví s mladšími dětmi, nejenom se sourozenci. Vedou různé kroužky pro děti, doučují cizí jazyky, občas hlídají. Zuzanka je školačka a věnuje hře na klavír, chodí na aerobic. Rozárka se také zdá být velmi pohybově nadaná a temperamentní.

Cvičí a sportuje prostě celá rodina ????