800 888 245

Zázraky z cizího břicha

Víte, co je to beboň nebo jak fungují prášky na lhaní? Kde můžete najít pěstounský Sběrný dvůr?

Na tyto ale i další otázky týkající se života pěstounské rodiny Vám odpoví pěstounka Magdaléna Zemanová, která spolu s manželem vychovává čtyři zázraky z cizího břicha, jak říká svým dětem v náhradní rodinné péči.

1. Jak vás napadlo vzít si do pěstounské péče dítě? Co byl ten první krok?

Jak jsme do toho šli

Nevím jak u vás, ale já potřebovala na ujištění sama sebe skoro tři roky, než jsem předhodila manželovi, že by bylo fajn adoptovat dítě. Můj muž není prototyp příkladného otce, který by bez dětí zahynul a tak nejdřív vypadal, že se nechlapsky rozpláče.
Abych to přiblížila – zrovna totiž nastala doba, kdy se nám z domu podařilo „vystrčit“ poslední zletilé dítě, taky bylo pěkně, to se dobře jezdí na motorce a vůbec, doma byl klid, ponožky a trenky v plném počtu a … prostě si to můj chlap užíval.
Jeho mlžný pohled mi připomněl dobu, kdy se z jeho skříně ozývalo naříkavé: „Zase mi tu nechali jenom ponožky od Vietnamců!“ Mám sice pochopení pro jeho ztráty, ale já chtěla děťátko malé, bezbranné holátko, které jenom čeká na naši náruč. Ano, i takhle mega naivní může být představa o drobečkovi z DD.
A tak jsme o tom mluvili. Mluvili. Mluvili a mluvili. Až manžel řekl: „Jasně, bereme šestnáctku, blondýnku a sirotka“. Znám dobře svého muže, jeho humor je drsný…
Zvítězila jsem. Hurá! Adoptujeme si malého skřítka. Protože jsem holka činu, tenkrát ještě neubitá úředním šimlem, vyřídila jsem papíry rychlostí blesku. Doporučili nám pěstounskou péči. Neměli jsme velké nároky. Hlavně, abychom se dočkali, než zestárnem a umřem. A opravdu, netrvalo dlouho a pozvali nás do matičky Prahy na psychotesty. Jasně, že jsem dopředu zjišťovala, jak to probíhá, co máme čekat. Budeme kreslit? Vyplňovat na PC? Sakra, co vlastně uvedeme za důvod? Můj muž malovat neumí ( jednou našim dětem nakreslil husu se čtyřma nohama! ), práce na počítači je taky sci-fi, no to dopadneme.
A vzhůru do velkoměsta. Abych to svému choti trochu zpříjemnila, zavřela jsem oči nad jeho novým tričkem s Nirvanou ( Kurta Cobaina má rád ) a neprudila jsem. Až v Praze jsem přišla na to, že prohlídka byla na místě, protože si nevzal zuby a místo kapesníku měl roli toaleťáku narvanou v bundě (měl fakt velkou rýmu). A šli jsme se představit paní psycholožce. Byla výborná, trošku trhlá, jako každá psychouška a my se cítili jako ve škole. Tak začalo naše prověřování, zda jsme vhodní státi se pěstounskou rodinou…..

2. Co se dělo potom, když jste podala na obecním úřadě žádost o svěření dítěte do pěstounské péče?

Líbám Tě, když spíš

Kdo někdy absolvoval psychologický pohovor, ví, že z daných záludných otázek nikdy nepoznáte, jak na tom doopravdy jste. Manžel, psychohrátkami nepolíbený, odpovídal do dotazníku pravdivě, jen jeho prosebný výraz vysílal S.O.S. Zvládl jména našich dětí, své matky, dokázal zformulovat odpovědi o jeho dětství i to, jak jsem si ho našla a po třech měsících vzala, protože mi ho bylo líto. Překvapil psycholožku odpovědí na otázku: „Uveďte dobrou vlastnost partnera:“ „Moje žena dobře vaří a je krásná.“ V otázkách z našeho intimního života nezaváhal a zakroužkoval odpověď: „Svou ženu líbám každý den.“ Jukla jsem mu přes rameno a na mé zdvižené obočí zašeptal: „Já tě líbám, když spíš.“
Dodnes nevím, jak jsme dopadli, ale asi dobře, protože jsme postoupili dál a odveleli nás na přípravku pěstounů, víkendový pobyt s dalšími adepty, kteří si chtěli zkomplikovat život, jako my. Ze všech deseti párů, které se přípravky zúčastnily, jsme to měli k domovu nejblíž a protože rádi spíme ve své posteli a taky máme doma bio dítko, rozhodli jsme se, že budeme dojíždět. Znáte lidi, kteří si zasadí trpaslíka a on jim vyroste přes noc? To jsme my. Hned na první sezení jsme přijeli pozdě. Usadili jsme se a paní, která vedla kurz, nabízela kávu a občerstvení. Manžel se zase ihned vyštrachal z křesílka, aby si, i přes mé výmluvné gesto, jako první přinesl kávu, kterou doma nestihl, jak všem nezapomněl vysvětlit.
Začaly přednášky: sociálka, pediatr, pěstounská rodina… psycholog. S hrůzou jsem uslyšela známé chrápání, ne nepodobné rozzuřenému mastodontovi. Můj životní partner usnul! Chtělo se mi brečet, smát, rozvést se, chtělo se mi ho zabít, když v tom psycholog s úsměvem prohodil: „Vás to asi moc nebaví, že jo?“ Nikdy jsem se snad nestyděla víc.
Další den pokračoval v tom samém duchu. Miláček sice nespal, ale odbíhal neustále kouřit, a když se dlouho nevracel, tak jsem ho objevila v místním železářství, jak si kupuje šroubky a hřebíky na stavbu pergoly. Víkend naštěstí skončil, a tím i naše prověřování. Vlastně ne, ještě nás čekala návštěva naší sociální pracovnice.
Přišla a neměla nejmenší zájem šťourat v našem domě, přesto jí to nedalo a informaci, že spíme ve skříni, musela prověřit. Opravdu se do naší ložnice prochází částí skříně ve stěně. Nám to kdysi přišlo jako báječné a originální řešení našich mini prostor. Dále jsem podala vysvětlení ke dvěma figurínám z výkladních skříní (jedna je černoška), vysvětlila jsem pojmenování našeho černého kocourka jménem paní Vaněčková (po sousedovi), odpověděla jsem, na kolik hudebních nástrojů hraju (kytara, klavír, nervy) a proč má můj manžel na sobě moji sukni. Odpověď byla jednoduchá: nejdřív si jí půjčil, když jsme jeli na vodu a bylo fakt horko, svlečený do půl těla a v sukni budil zezadu pozornost všech chlapů v okolí, potom.
A bylo to. Stali jsme se prověřenými pěstouny……..

3. Poznala jste „své“ dítě ještě dřív, než jste s ním začala bydlet? Existuje něco jako seznamovací doba? Je možné, že byste si třeba vzájemně nemuseli rozumět, přihlíží se k tomu?

Mauglí
V době mezi našim prověřením a představami, kdo na nás čeká, jsme žili docela běžným životem, ale něco se přece jen změnilo. Věděla jsem, že je otázka času, kdy nás nějaký prcek pojme za vlastní a to je to, co celé období čekací dělá téměř nesnesitelné. Myslím nesnesitelné pro mě. Manžel svoje splnil a v poklidu, který je mu vlastní, se vrátil ke svým akčním hrdinům, kravinkám se synem, ping-pongu, práci – neb je „workholik“, poslechu Harryho Potera na MP3, motorce… Myslím, že okamžitě zapomněl, proč se mnou všechno absolvoval a nebo tiše doufal, že se na nás žádného uřvánka nedostane.
Bylo léto, odjeli jsme k moři do jižní Itálie, kde jsme celá rodina (dospělé děti, benjamínek a my) chytali bronz, křepčili při animačních programech a podivovali se nad velkou dírou zvanou Vesuv. Dovolená utekla a my byli doma. Pár dní na to zazvonil telefon, který nám změnil život. Ne, že by nás jedno dítě doma navíc rozhodilo, ale tohle bylo jiné. A jelo se zase do Prahy. Byla jsem nervózní skoro tak, jako když si muž, tenkrát ještě ne úplně můj, poprvé přivedl ke mně domů svoje děti z prvního manželství. Jeho sňatek s čistokrevnou Romkou neměl dlouhého trvání, ale holku a kluka přece jen stihli, a tak na naší svatbě byly čtyři svatební dary – on (holka a kluk), já (dva kluci). Později se narodil náš společný mlaďoch. …
Tohle ale není o pěstounské péči, takže zpět k mému stresu a nervozitě z uzlíčku, kterému dáme vše, co kdy neměl, pupíčkovi, kterému jedeme zachránit život. V Praze nám ukázali fotku s černou šmouhou a chlapovi zbledly rysy: „No, když se umaže, tak to na něm aspoň nebude vidět. „Tradáááá do děcáku.“ „Kokosák“ (černé dítě v bílé rodině) tam stál, oči obrovský a dlouhý řasy zvedaly vítr. Bylo mu pět let. Black and White. Máma bílá, táta Rom. Začali jsme mu říkat Mauglí.
Náš Mauglí byl a stále je nádhernej. Po pár návštěvách u nás se dokonale vcucnul do rodiny, pochopil, že kamna pálí, trouba peče koláče, kočky smí spát v posteli a brácha, že je Bůh. Manžel hned uvažoval o druhé motorce (syn už jednu má), ale to jsem zarazila v zárodku. Bylo potřeba naučit našeho Mauglího plavat, jezdit na kole, zavazovat boty… Do tří měsíců všechno zvládnul. Dokonce i otázku zrození jsme probrali, neboť věřil, že se narodil tátovi, se kterým tvořil po skládkách, zahradních koloniích a azyláku nerozlučnou dvojici. Přesto mu jeho biologický otec dal to nejcennější, co mohl. Dal mu lásku a důvěru v lidi. Tak si nás našel náš „zázrak z cizího břicha č.1″
Jakmile se Mauglí vřítil do našeho života, začal mě pronásledovat. Kam jsem se hnula, tam byl. V kuchyni, na záchodě, u schránky na dopisy, ve sprše… kdykoli jsem se rozhlédla, stál tam, hypnotizoval mě a usmíval se. Taky pořád jedl. Není mi dodnes jasné, jak se takové obrovské množství jídla mohlo vejít do tak mrňavýho stvoření. Všechno mu chutnalo, nevybíral si, prostě poklad každé kuchařky. V té době nepotřeboval nikoho, kromě mě. Pravda, moc jsme si nepokecali, protože šišlal tak strašně, že jsem mu sotva rozuměla. Asi týden mi říkal jménem, chlapa ignoroval úplně. Potom jsem náhodou zaslechla za rohem: “ Mami, mami, mami… “ Dál nic, nepatřilo to mě, byla to jenom zkouška. Mauglí si zkoušel nanečisto slovo, který nikdy předtím nepoužil! Bodejtˇ, byl jenom s tátou. A pak mi to došlo, on tátu má, proto toho našeho „nepotřebuje“. Ne, že by se z toho manžel hroutil, to bych lhala, taky protože svou přípravku prospal, tak mu bylo docela šumák, že s ním Mauglí moc nemluví. Naopak, dostalo se mi jasného vysvětlení: “ Panebože, nech toho kluka na pokoji, nezkoumej ho, on si zvykne sám.“ Měl pravdu. Těžko se mi to přiznává, ale jo. Malej se naučil jezdit na kole, bruslit, plavat, a protože byly letní prázdniny a já musela nastoupit zpět do práce, tak se naučil i mít bráchu.
Náš syn se strašně těšil na parťáka, a když konečně přišel, tak trávil svůj čas v kuchyni a se mnou na zahrádce. Mladej to nemohl pochopit, nabízel takové možnosti, a ten divnej kluk nic…“Mami, necháme si ho, ale je úplně pitomej!“ Naštěstí nemáme blbý dítě, a tak velmi rychle pochopil, že to je jinak, než to vypadá a že mu musí dát čas. Přes věkový rozdíl čtyř let se nakonec stali ti dva nerozlučnou dvojicí – velkej a malej, tlustej a hubenej, bílej a černej. Hádají se, perou se, ale nežalují a drží spolu basu.
I manžel se dočkal a je tátou. Kluci s ním jezdí do lesa, bere je na vodu, na hory… Prostě, jen přibral Mauglího do svého života ve chvíli, kdy o to Mauglí stál sám, on nehnul ani prstem. Vlastně to chápu. Můj muž nekřičí, nehubuje, nenutí nikoho nic dělat, netlačí na pilu. Ale taky nedělá školní úkoly (párkrát to zkusil, ale výsledkem bylo „sýdliště“ – odvozeno od slova bydlet, “ bublyna“ (protože byla mýdlová), nenakupuje, pouze dělá nosiče (nedávno měl koupit dvě sekané – samo sebou syrové, výsledkem byly dva pecny hotové sekané z bufetu, za cenu dovezených lanýžů).Tam, kde já umírám strachy, je v klidu – sekání sekerou, zapalování ohňů, výuka plavání vhozením do vody, ježdění na motorce apod. Nečte dětem pohádky, protože jeho přednes je jednadlouhávěta, tak se radši dívají na filmy, kde jeden pašák vymlátí sám planetu. Prostě, tomu, co jsem si vzala, nedá moc práce být tátou, ale děti to vždy vítaly a Mauglí, jak je vidět, to ocenil taky. Pak nastoupil náš kokosáček do první třídy. V pololetí samé jedničky! A to k nám v listopadu připluly tři holčičky, naše poslední zázraky….

4. Proč jste přijali do své rodiny i další děti?

Malá nádhera

Chlapů a chlapíků doma už bylo moc.
Uvědomila jsem si, že tu holčičku nutně potřebuju. Ano, holčičku, čisťoučkou, v růžových šatičkách, s copánky, která se stane mojí parťačkou a kamarádkou, která bude mít pochopení, jakého se mi u pánského osazenstva v naší familii nedostává. A tak jsem začala pracovat na plánu vskutku ďábelském.
Obloženým chlebům k večeři odzvonilo a teplá jídla voněla až na místní náves, vědoma si toho, že se do chlapského podvědomí dostanu nejlépe přes zažívací trakt, projedli jsme během mé holčičí kampaně tolik, že za to jiní stráví čtrnáct dní na Mallorce. Nenápadně jsem poukazovala na holčičí klady, uklizenou myčku (naši pánové nerozeznají nádobí použité a umyté, proto se k myčce raději nepřibližují), také naděje, že se můj bystrozrak bude zaobírat někým jiným a čas na nepopulární práce, úklid, mé přednášky na téma: slušné chování, stolování apod., se zkrátí na minimum, to všechno a mnohé další způsobilo, že se na nově příchozí panenku začali těšit. Její přijetí předznamenávalo, že má bdělost a pozornost se bude ubírat jiným směrem, než je tomu doposud. Ve finále už skoro všichni žadonili a toužili po přijetí té „malé nádhery“.
Jestli jsme byli v očích jiných za blázny, když jsme se rozhodli pro pěstounskou péči a přijali dítě medové pleti, tak rozhodnutí o malé nádheře, jsme tajili do poslední chvilky a informace dostali jen pečlivě vybraní jedinci, o kterých jsme byli přesvědčeni, že to unesou. Nakonec to byly naše děti, které se všude chlubily novou sestřičkou, a tak jsme se opět stali „zajímavostí“ a v místním kulturním stánku jsme se drželi několik týdnů v čele TOP místních drbů. Opravdu jsem neměla tentokrát chuť vysvětlovat nebo obhajovat.
Jsem velká holka, udělala jsem v životě spoustu chyb a blbejch rozhodnutí, potkalo mne i hodně dobrých věcí, a proto všechno jsem taková, jaká jsem. Rozhodla jsem se nezapochybovat o správnosti své volby a neptala se, přinese-li mi to štěstí. Vždycky jsem byla trochu cvok, trochu samorost, tvrdohlavá palice s touhou prosadit si svoje (moje puberta byla očistec pro všechny zúčastněné).
A je načase vzdát hold mému choti, že to se mnou vydržel, protože moje metody a přesvědčování o pěstounské péči, nebyly vůči němu vždy fér, používala jsem zbraně tzv. hromadného ničení a zákeřných pastí, na které je každej chlap krátkej. Nutno ale říci, že je svéprávná osoba, a přesto všechno se mnou, s námi, pořád bydlí.
Ale co, on na tom taky vydělal. Zrovna dneska byla teplá večeře – opékaly jsme vuřty!!!

5. Říká se, že nejhorší jsou začátky. Bylo to tak i ve vašem případě?

Tohle asi nedám

Tentokrát to chvíli trvalo, ale asi to být mělo, protože o pár týdnů později mi sami volali z ministerstva (zřejmě jsem byla urputná, vytrvalá a se svými telefonáty neodbytná) , že by pro nás měli… (trochu se nám holka namnožila)…. pětiletá dvojčata a o rok mladší sestřička.
Chlap ví, chlap zná… Jakmile manžel viděl ten fanatickej odstín v mých očích, věděl, že jediné, co musí udělat je kývnout….

Věděla jsem to zcela jistě.
Budou nejen krásné, ale taky šikovné. Moje holčičky budou zdobit.

Když manžel kývnul na telefonát z ministerstva, odkud nás informovali, že namísto jedné, mají pro nás holubičky hned tři, měli jsme ještě měsíc na to, abychom se připravili na první návštěvu. Holky byly v lázních a vracely se za měsíc.
Měsíc odplul a my jeli na první návštěvu. Jak jinak – na motorce. Pravda, není to úplně standartní, ale zase odpadly dohady o tom, co si vzít na sebe.
Přifrčeli jsme do Klokánku, přivítali nás pěkně a odvedli na hřiště. Už z dálky jsem viděla děvčátko, které jezdilo na odstrkovadle a další dvě, které se plácaly na trampolíně. Sedli jsme si a okolo mě prosvištěly tři malá tornáda a hup – už všechny visely na manželovi. Přisály se mu na klín, jedna mu visela na vousech a třetí se obmotala okolo nohy. Já nic. Naprosto vzduch. Vytáhla jsem panenky, které jme vezli jako dárky, a když holčičky je vyškubly z ruky, zahrabaly je do písku, zase se nalepily na mého muže.
Byla jsem v šoku. Tohle jsem nečekala, Mauglí byl moje dvojče, můj stín. Tety z Klokánku nám vysvětlily, že se holčičky s chlapama moc nepotkávají, ve školce učitelky, v Klokanu tety a prostě všude jenom ženský, takže chlap je vzácnost. A bylo to. Jakmile se o manžela zajímá ženská, nebo jenom „násada“ na něžné pohlaví, je ztracen. Tiše jsem si mnula ruce, jsou naše.
Potom nám paní ředitelka popsala, jak se to s holkama má, jaké jsou diagnózy, prognózy atd. Neviděla jsem, neslyšela. Hned jsme si domluvili příští návštěvu s tím, že si půjčíme holky domů. Holky byly, jako urvané ze řetězu (tehdy jsem si bláhově myslela, že se předvádějí) celou návštěvu lítaly, ječely, skákaly, padaly….
Dámičky měly nelehký start do života. Když jsme si je po třech vysilujících návštěvách přivezli nastálo domu, byl už listopad. Manžel se začal zdržovat v práci dlouho do večera, náš Tom byl „na prášky“ a Mauglí neopouštěl svůj pokojík. Uspat princezny bylo možné pouze v separaci. I tak řádily ještě v deset večer….a já začala mít pocit, že tohle prostě nedám….
K tomu ještě vybavit tři děti a ještě před Vánocemi, to se podobalo finanční krizi na Wall Street. Naštěstí nám přátelé darovali oblečení, hračky, krásnou kuchyňku a mini oblečky na panny a já objevila webové stránky se sekáčovými kostýmy, kde měli princeznovské šaty a blyštivé sukně. Panenky, korále, korunky a milion dalších blbostí jsem nakoupila u vietnamských obchodníků za pár kaček.
Byly Vánoce, takže byl řízek se salátem zamíchaným v dětské vaničce. Holky na tempu neubraly a naše síly pomalu docházely. Domem se neustále ozýval dusot stáda slonů, řev dětí, řev můj, brečení, ječení, pištění… nejhorší bylo, že holky nereagovaly na žádný povel, zákaz, příkaz, domluvu. Byla jsem tak unavená, vyčerpaná a naštvaná sama na sebe…Manželovi jsem nic říkat nemusela. Viděl to a vzal situaci do rukou. Když zařval, tak se otřásl barák. Pod jeho vedením holky zalezly do peřin a ani nemukly, a za to ho mohly česat, ležet s ním u televize a drbat záda. S obdivem jsem přihlížela proměně, sice pomalé, ale viditelné.
Nastal vánoční čas. Čas klidu a míru … ale v jiných rodinách. Děvenky pod vánočním stromkem zešílely docela a předváděly to „nejlepší „, co v sobě měly. Dny sváteční, kdy se lidé scházejí s přáteli, se smrskly na jekot, nočník a jídlo. Muž nestatečně trávil mrazivé svátky v práci a byl tomu rád. Kluci chodili bruslit, a tak i my, ženy, vyrážely na lední radovánky. Jenomže holčičky na ledu nikdy nestály a údiv nad tím, že to klouže, nebral konce. Holky se klouzaly, válely, padaly… Když jsem je doma večer svlékla, tak vypadaly jako dobité klackem. Modřiny na nohou, Ančovička na tváři, Rozina za uchem.
Vánoční cukroví, které jsme se všemi dětmi slavnostně upekli, dávno skončilo v břichách malých kobylek a tři dny po vánocích jsem musela zadělat na buchty. Tam, kde se cukroví rozdává na příděl, by měli radost, jak pěkně holky baští.
Jedním z darů od Jééžiška byly i šaty, ouplně princeznovské, křídla svítící, korunky s diamanty a sluneční brýle. Ančovičce zpod peřiny v noci problikávala křídla a Rozinka měla otlačené čelo od korunky, protože jí nosila i ven přes kulicha. Jenom Perunka byla za dámu a v šatech až na zem, v zimní bundě a tmavě zelených očních stínech s rudou „rtěnkou“ klopýtala i do krámu. Kuchyňka, kterou jsme od přátel pro holky dostali a která byla jako opravdová (skoro hezčí než moje), zažívala svůj boom a dodnes holky vaří jako o život – ráno večeři, večer oběd a vždy vaří to, co jsme měli „zítra“. Dny v týdnu, včera, dneska, vpředu, vzadu – pojmy neznámé.
Jakkoli byly holčičky příšerné, pomalu jsme si je zamilovávali. Moje sny o hodných, šikovných, nadšených holčičkách, které se blahem zcvoknou, když jim ukážu laskavou tvář a rozevřu mateřskou náruč, sice vzaly za své, ale mikroskopický posun tady byl, a to bylo hlavní. Nikdy nás nepřestaly udivovat naprostým nedostatkem všeho, co se týkalo běžného života.
Ty holky snad přivezli z jiné planety. Přesvědčení, že mrkev roste na stromě, údiv nad tím, jak se drží příbor, mláďátko od psa je koťátko a koza dělá bééé, bééé, to mě vždycky dostalo. Taky to, že brečely, když jsem nekoupila blýskavé tretky, ale nechápaly, proč kluci brečí, když nám umřela naše psí kamarádka.
Holčiček starost bylo jídlo, hlavně sladké, šatičky, parády, nakupování a televize. Na to, že je čekaly za pár dní šesté narozeniny a nejmladší na podzim pět let, byly jejich znalosti katastrofální.

Jsou situace v naší rodině, kdy prostě nevím, jak z toho ven. Většinou jde o přestupky proti domácím pravidlům, slušnému chování nebo o povahový rys, který by měl být změněn či úplně vymazán.

Když přišly holky, tak se zakrátko ukázalo, že co slovo, to lež. Lež vědomá a drzá. Lež ze strachu z trestu, který následuje po průšvihu.
A tak jsem „objevila“ PRÁŠKY NA LHANÍ. Prodávají se tajně, pod názvem: rybí tuk, vitamin C, multivitamín… Dávkování: lež – prášek – účinky prášku – protilék. Když je lhaní urputné, tak nezbývá než léčit. Jelikož jsou děvenky tři, tak není snadné určit viníka (přiznat se nechce nikdo), a tak dojde na LÉK. Všechny požijí prášek na lhaní a na toho, kdo je čistý jako lilie, tak na toho prášek neúčinkuje, ale viník, lhář prolhaný, skunk smrdutý, tomu v noci vyraší nechutný vous po tvářích a na nose. Je to ohavné a velmi bolestivé. V našem případě se po požití prášku lhář přizná sám, protože cítí, jak mu fousky už, už rostou. Přichází na řadu protijed, je to prášek sladký, nenechte se zmást, chuť cukru je pouze náhodná… Nevím do kolika let toto účinkuje, ale od čtyř do šesti let na 100%.

Další z řady podpůrných léků je KOUZELNÁ PODLOŽKA. Kouzelná podložka slaví úspěchy při nočním pomočování. Je třeba o velké, kouzelné moci podložky, hodně vyprávět a počůránkovi dodat sebejistotu. S každou nepomočenou kouzelnou podložkou stoupá jistota. Pokud se nehoda stane (podložka je nepromokavá), tak neděláme „drámo“, protože někdy kouzlo nestačí. Když se člověk málo snaží, přihodíme noční výsadek na nočník. Kouzelná podložka má docela dobrou pověst, je div, že jste o ní ještě neslyšeli.

LÉK NA ZLOBENÍ jsem objevila náhodou v místním koloniálu. Schovával se mezi cukrovinkami. Vypadá jako malá paprička z hmoty podobné gumovým medvídkům. Stačí jeden, aby malý zlobil začal slintat, slzet, pouštět nudle… zabírá okamžitě, jen trvat na řádném rozkousání. Pálí v puse strašně, že většinu zlobílků stačí upozornit na možnost léku a je víceméně klid. Cena je nízká 3,-/ ks a výsledky ohromující.

ANTIŇOUPÁK je cokoli, čím se dá zakrýt donekonečna škrábaný, původně miniaturní pupínek. Jsou místa, která nelze jen tak něčím oblepit, zavázat apod. Např. na nose žádná náplast nedrží (a pokud náhodou ano, je stejně stržena). Tzn., že ANTIŇOUPÁK je především na neošetřitelná místa na obličeji. Postup: obinadlo, uprostřed kterého vystřihneme oči, nos (podle nípance) a zavážeme po způsobu „želva ninža“. Tím postupně dojde k vyhojení, ale musíme počítat s tím, že malý „ňoupal“ vypadá asi týden jako po složité operaci mozku.

K zatím poslední vychytávce patří BÉBOŇ. Béboň, jak samotný název napovídá, je léčivý. Jedná se o kapesník, hadřík, žínku… jasných, výrazných barev, používáme pro tyto účely: při zranění – záděrka, krev, odřené koleno, štípanec komáří, pupen od kopřivy… dáme BEBONÍ MAST (libovolné, výrazné vůně), přiložíme BÉBONĚ se silnou vírou, že to vůbec nebolí. Můžeme použít i slova z knihy O pejskovi a kočičce: ty můj pišiši a pišulánku, ty můj broučku zlatý…

6. Co Vám pěstounství dalo a co vzalo?

Co všechno mi pěstounská péče dala:

nadhled, nepohoršuji se nad ničím
teplo v posteli, vždy jí někdo zahřeje přede mnou
miliony obrázků, kde jsem já
trpělivost, jinak bych se už zbláznila
přímost, holé větě se nejlíp rozumí
taktnost, jsou věci o kterých se nemluví
noční život, počůránky je třeba budit
asertivitu, stokrát nic, umořilo osla
paměť, potom, znamená nikdy
pohyb, chyťte si je
nové trendy, víte co jsou pokémoni a koníčci Filly?
lásku, stokrát jinou
rychlost, všechno se dá stihnout
víru v sebe, dokážu to
víru v jiné, dokážem to spolu
voňavé povlečení obden, počůrané nevoní, po vyprání ano
dětskou důvěru
sílu, snad to špatné změním
odvahu, pro boj s úřady
neposlušnost, nikdy bych nic nedokázala
přátele, na jedné lodi
smysl mého života…

Co všechno mi pěstounská péče vzala:

klid
soukromí, to nemám ani na záchodě
pořádek, náš dům má většinou vzhled, jako po nájezdu URNA, když hledají drogy nebo zločince
sebevědomí, pocit marnosti jsem zažila tolikrát, že bych mohla složit doktorát
sex, provozujte něco tak intimního se třema, čtyřma…kulivočkama v posteli
stud, nestydím se už nikde a za nic
koníčky – snad jen kdyby to bylo praní, psaní úkolů a žehlení průšvihů !
četbu knih, když se doplazím do postele, tak jsem ráda, že je ještě týž den
výběr bot, oblečení, chodím v teplákách, tak jakápak paráda
čisté papíry, ty nejsou, zřejmě je někdo požírá nebo jsou na nich princezny
kabelky, nosím pouze batoh, protože do kabelky nenarvu pití, chleby, náhradní spoďáry ani punčocháče
kulturu, ne že bych dřív chodila do divadla a kina často, ale teď už nikdy
pantofle, furt v nich courá někdo jiný
ticho, co to je?
televize, kdo se chce prosím dívat na Animáček?
ranní spaní, no to je sci-fi
soustředěnost, nedávno jsem z roztržitosti vrazila peněženku do lednice, hledala jí celá rodina
kosmetiku, holčičky vypatlaly, co mohly
samotu, jak ráda bych se k ní někdy vrátila
teplou vodu, nikdy na mne nezbude
čokoládu jenom pro mě, no nedejte jim, loudilům
iluze, že mláďatům se neubližuje….

Co bych v životě s pěstouňaty ocenila?

Přístavbu k domu – milióny vnoučat se hned tak nikam nevejdou
Nové zařízení – i při sebevětší snaze jsou židle rozvrzané a dvířka na skříňkách prostě nedrží
Ještě jednu koupelnu – ta fronta před naší jedinou je nekonečná
Trpělivé sousedy – z naší zahrady se pořád linou zvuky jak z Lunaparku
Aby k nám fakt začal chodit Ježíšek – za stejné peníze kupuji stále méně věcí
Úplně nové léky – na ADHD z těch současných nic neplatí, dál si žije svým životem
Splachovací paní učitelku – tohle by žádná zodpovědná nedala
Skvělou babičku – aby si děti odvezla na polovinu prázdnin a jeden víkend v měsíci
Pořádnou sušičku na prádlo – nebo alespoň svěží vítr do plachet. Prostě to neschne a neschne!
Všechno instantní – občas je den krátký
Pračku, která nežere ponožky – tu by jste, ale chtěli nejspíš taky!
Auto jezdící na cokoli levnějšího, než co se sežene u benzínky – brzy začnem chodit pěšky
Rozumnou vládu – ale to se spíš dočkám toho Ježíška!!!

7. Co si myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby se dětem dobře dařilo v životě?

Betlémovic rodina
Mauglí srostl s naší rodinou poutem pevným a do své usměvavé duše přibral i širší rodinu a přátele. Nemůžu říct, že by všichni odhodili předsudky. Vydrželi pouze silní jedinci s rozumem v hlavě nebo bez rozumu vůbec (tichý blázen je nejlepší), a ti co nás mají rádi.
Pěstounská péče je testr rodinných a přátelských vztahů a projde jen „kvalitní zrno“. U nás zůstala sýpka skoro plná a Mauglímu chvilku trvalo, než zjistil, že tahle teta je rodina a tenhle strejda je tátův parťák, tohle je brácha, bratranec… Trochu jako ve filmu Léto s kovbojem – horní máma, dolní máma, levej brácha, pravá ségra.
Listopad je náš „pěstounskoporodní “ měsíc a tak jsme před Vánocemi objížděli všechny, kdo o to stál a Mauglímu šla hlava kolem. Svátky přeběhly a Mauglího angažoval místní Babský spolek, aby chodil na Tři krále. Kašpar ani Melichar na něj nevyšel. A Baltazar neměl chybu! Doma jsem ušila plášť, naučili jsme se spolu „My tři králové…“ a já přidala výklad, proč vlastně ti králové chodí. Jdou do Betléma a nesou Ježíškovi dary. Fajn. Díky Baltazarovi v provedení in natura, slavili Tři králové úspěch i za hranicemi obce.
Mauglí sice nechápal etnické rozdíly, ale my ho připravovali opravdu důkladně. Když jsme požadovali foto ze školky pouze na bílém pozadí, aby se nám neztratil v „hvězdné obloze“, koukali na nás divně. Taky jsme chtěli, aby při sebemenší zmínce o barvě jeho kůže, zahájili ve školce debatu na téma: každý jsme nějaký. Prostě, jsme zjistili, že nejlépe bychom udělali, kdybychom se tvářili, že je Mauglí bělejší než arktický ledovec. Máme to, jako národ, nějak v povaze, že si lžeme do vlastní kapsy. Na naší lednici ovšem visí velký obrázek, na něm jsou všichni, které Mauglí zná (leví i praví) a pod tím je kostrbatý nápis: BETLÉMOVIC RODINA. A Baltazar tam tentokrát nestojí vzadu!
Když do naší Betlémovic rodiny přirostly holky, uvědomila jsem si, že máme dohromady devět! dětí. Pravda, čtyři už kráčí svým životem a jedna z nich dokonce založila svůj malý Betlém. Tak vám nevím, zachraňuju svět a kolem dokola je furt špína, bordel a trápení.
A jsem pyšná, že mně se ten zázrak stal a z uzlíčků bolavých úsměvy vykouknou. „Mami, jsi na mě pyšná?“ ptají se děvčátka, která při koupání zakrývají jizvy od cigaret, bojí se v noci a při bouchnutí dveřmi se přičůrnou. Ano, jsem pyšná. Dávám pusinky na dobrou noc: čelíčkovou, ouškovou, zádíčkovou, pupíkovou, princeznovskou, štípanou, eskymáckou, tvářičkovou a sladkou jako med – maminkovskou. Češu vlásky: culíky, copánky, se sponkou, s čelenkou, na velrybu a taky jen tak, na volno. Lakuju okousané nehtíky (tuhle taťka lakoval Ančovičce i kůži), hladím a ocucávám ušmudlané tvářičky a vdechuju vůni malých dětí. Holčičky už taky voní „po našem“. Vůně jsou vůbec zvláštní zařízení. Podle vůně si hledáme partnera, podle „čmuchu“ se přitahujeme a žádný Chanel č.5 to nepřebije.
U zázraků z cizícho břicha je to jinak. Nesou si parfém osobní, ústavní, prostě cizí. Potřebujou navonět, načuchnout námi, rodinou. Nejlepší aviváž nenavoní dítě z děcáku líp, než máma s tátou. Někdy nasákne hned, někdy to trvá půl roku. Spolu s kůží voníme i duši. Po našem. Co se smí a co se nedělá, kdy říct to a kdy raději mlčet, jak hladit pejsky a namazat rohlík, že brečet není hanba a z postele tě nikdo nevyhodí.
Duše se voní roky. Vůně musí být trošičku a vonět se má každý den. A jakou má vůni? Každá rodina má svou: jahodová marmeláda, teplej vítr, povlečený peřiny, babiččiny Lesněnky, houbová omáčka…
….naše Betlémovic rodina voní jako moře – velké, klidné, s vlnkami u břehu i s tsunami (to když řádím), teplé i slané (po slzičkách, když je trápení), zelené po lese a modré jak nebíčko.
Tak voní Betlémovic rodina, kde klaní se králové a zázraky se dějí.

8. Jsou finanční příspěvky a služby pro pěstouny dostačující? Myslíte si, že někdo dělá pěstounství pro peníze?

Dobrej džob
„Ty se máš, ty seš doma“ slýchávám často a to ještě není zdaleka to nejblbější, co z pusy vypouští moji přátelé a známí.
„Co pořád děláte? To se někdo má, je doma a bere prachy…“ Ano, i tohle jsem slyšela na vlastní uši ve frontě na rohlíky a kus točeňáku.
„Čau milionářko“ rejpnul si do mě známý a než jsem ho stačila poslat do pozadí, tak byl pryč.

V Čechách se domácí práce nenosí. Každý, kdo pracuje tzv. z domu, je v očích všech pracujících v kolbenkách, obchodech, na stavbě atd.- flákač.
Domácí práce je minimálně ohodnocena (pokud tedy neděláte doma na PC super extra složité programy ???? ).
Pojem: Mateřská dovolená, domácí pracovník, práce z domova…= domácí koláč, uklizený domov, manželka v bílé zástěrce a hlouček dětí s ulíznutou pěšinkou uprostřed hlavičky.
Zaměstnání = chodíš do práce ráno za tmy a domů strhanej prací v úkole. Taky jsme to zažili.
Pěstouství patří do kategorie mezi pobírače sociálních dávek, ale nestojí tak vysoko, jako ženy na mateřské, protože ty se po čase zaměstnají „normálně“, kdežto pěstoun se „válí doma“ za peníze, všech těch „pracujících“ chuděrů.

Vybrala jsem jeden, z těch normálních dnů, dnů bez mráčku, kdy všechno šlape bez zadrhnutí, den, kdy se válím za státní peníze doma:

6:30 budík – vstávám, budím kluky
6:40 znovu budím kluky! mám už kávu, jsem v pyžamu
6:50 ječím na kluky, aby vstali
7:00 vzbudím holky
7:02 hodím na stůl lupínky a mléko
7:10 vyhazuju kluky do školy
7:13 vracím kluky do koupelny, vyčistit zuby
7:20 pomáhám holkám s oblečením
7:25 svlékám Ančovičku, která má Roziny kombinézu
7:30 narvu holky do auta a jedeme do školy a předškoláčku
9:00 jsem doma i s pečivem
9:30 káva, uklizený nákup
9:40 přinést uhlí, vysypat popel, naložit kotel
10:10 dopíjím studenou kávu u PC
10:30 vyřizuju telefony: pracák, reklamaci bruslí
11:00 uklidím, vytřu
12:30 běžím pro uhlí, dělám obědo-večeři
13:30 zašiju punčocháče, poutka u bundy…
14:00 jedu pro holky do města, zaplatím obědy, družinu…Roza ztratila naušnici
16:00 jsme doma
16:30 děláme úkoly
17:30 doděláváme úkoly ze včerejška
18:00 káva, vymotávám kulatý hřeben z Perunky vlásků
18:30 nandám večeři, Roze 2x, protože jí upadla na zem
19:00 koupání holek
19:20 do postele, pusinky, pohádka, pusinky, vyčurat, napít…
19:35 ječím, aby spaly
19:37 zase na ně jdu
19:40 vyhrožuju doživotním zákazem Tv
20:00 kluci se postupně sprchují, Tom ostříhal vlasy mořské panně, manžel jde spát
20:30 objevíme další dom.úkol
20:40 v ŽK: na zítra červenou bavlnku…
20:50 a stále hledám…našla jsem!
22:00 usedám k PC
22:30 píšu články na web, někdo brečí
23:15 převlíkám poblitou peřinu a dítě
23:36 znovu usedám k PC
0:10 chci se osprchovat-není už teplá voda
0:13 postavím na kafe, ale dala bych si panáka
1:00 umeju si ruce a pusu a jdu spát
6:30 budík….

Mezitím dělám soudce, veterinářku, učitelku, manželku, vychovatelku, vychovatelku přísnou, uklízečku, nakupovačku, poradce a advokáta…
Ráda bych řekla, že tento den byl z těch volnějších. Žádný doktor, úřad ani dětské představení ve školce, nejdeme do kina, není kroužek tvořivosti ani fotbalový zápas, žádná zdržovačka – velký páteční nákup, fronta na poště…
Také můj manžel se do tohoto procesu zapojuje, ale méně. Vstává ve 3:00, vrací se mezi 13 a 15 hodinou. Hraje s dětmi karty, dostihy…učí je lyžovat i střílet ze vzduchovky, někdy podepíše úkol. Když je doma opravuje rozbitá kola, otlučené rohy a seká trávu, barví mi vlasy….
Nezvládla bych to bez jeho pomoci.

Až do konce roku 2012 jsme pobírali odměnu pěstouna oba dva. Já i manžel. On na kluka, já na holky. Kdybychom nebyli manželé, bylo by to tak i nadále, ale protože jsme ten klasický model rodiny, po které MPSV touží, budu odměněna jen já.
Neudělali jsme nic, proč bychom nemohli být pěstouni oba. Tedy můžeme být, stát nám to milostivě dovolí (díky!), prověří nás taky společně, povinnosti máme také společné, ale odměňovat nás oba MPSV nechce.
Proč?
Proč je můj muž a mnoho jiných, jen taková „ficka“ pro všechno? Nezaslouží si odměnu pěstouna? Co když se mi na to vybodne, řekne: „Hele, holka mám toho plný zuby, nikdo se mnou vorat nebude“ Co potom?

Nejde o to, zda nám to přinese zisk, jde o mnohem víc.
Snažíme se dětem, které nám stát svěřil do péče, dát lásku, vzdělání, rozvoj ve všech směrech. Vše, co je v zájmu dítěte. Přijali jsme je za podmínky, že na to budeme dva. Dva na čtyři děti znevýhodněné etnikem, syndromem týraného dítěte, ADHD, srdeční vadou, výchovně náročné, opožděné…tři s mentální retardací. Upravili jsme si život.
Soud řekl ANO, rozdělte si děti a pečujte o ně. Ministerský úředník řekl NE, pečujte o ně, ale za jednu mzdu.
A co je v zájmu pěstounů?
Můj manžel teď opravuje kola zdarma. Práci s blbou pracovní dobou, mizerně placenou, bude dělat i dál. Od holčiček si nechá udělat milion culíků…Nevadí mu to, jen ta chlapská ješitnost, ten mužskej kredit, ta důstojnost a důležitost se kamsi vytratila. Mrzí mne to. To co dělá není samozřejmé, to se děje jenom u vlastních dětí.

V zájmu pěstounů je podporovat jejich prestiž. Je to stejné, jako v jiných rodinách. Když není spokojená máma s tátou, není to dobré pro děti. Když není spokojený pěstoun a pěstounka, není to dobré pro pěstouňata. A v tomto případě jde o daleko víc.
Nenašla jsem jedinou věc, v čem by prestiž PP po Novele stoupla.
Jsme zavalení byrokraty, neschopností úřadů, nesmyslnými školeními, kde přednášejí odborníci bez toho, aby někdy zažili jedno jediné dítko v PP a pořád nikdo nic neví……..
Mám toho opravdu dost. Nefunguje nic a mám pocit, že Novelu četli pouze pěstouni a úřadům se do ruky nedostala.

Početné rodiny a rodiny s dětmi postiženými přišly nejen o jeden plat (odměnu) a motivaci, ale hlavně o pár rukou, o čas, který má léčivou moc, a na kterém často stojí uzdravení se přijatého dítěte.

Sběrný dvůr

Již po mnoho let sbíráme děti, na které jejich původní rodiny zapomněly, odložily je. Nedokázaly či nechtěly svůj život sdílet s jejich. A tak po vtisknutí jistoty v sebe sama, tyto děti znovu ožívají v našich rodinách, které se spojily v pomyslný Sběrný dvůr…

Svět se odpradávna dělí na LOVCE a SBĚRAČE. Lovců je dost (taky odpradávna) a my jsme sběrači. Na pěstounském SBĚRNÉM DVOŘE se prohání tmavoocí caparti s pletí barvy mléčné čokolády, bystrý blonďáček na vozíku, zrzek s naštvanou tváří, mladý klučina, kterému osud do vínku nenadělil končetiny, a přesto dokáže být veselý a spokojený, malý roztomilý skřítek s obrovskou plyšovou hruškou, kterou nikdy neodkládá, partička usměvavých puberťáků i ratolesti se zastřenou myslí. I pro ně každý den slunce vychází i zapadá. Nikomu rozdílnost nevadí a je to tak dobře.

Někdo sbírá známky, někdo motýly, my si vybrali děti. Tak jako moje stará kytara, které zrezivěly struny a vydala vždy falešný ton, v rukou mistra ožila, a když se natáhly nové struny (stejně nějaký čas ještě neladí), zvukem si nezadá s žádnou novější.

Život na SBĚRNÉM DVOŘE není lehký ani pořád veselý. Taky se někdy něco nedaří, ale je to naše práce, naše láska, naše rodina.

A lovce na SBĚRNÉM DVOŘE nepotkáte ????

Magdaléna Zemanová

Jmenuji se Magdaléna Zemanová, ale slyším na jméno Madla.
Jsem pěstoun a poručník čtyř dětí. Bio děti máme „moje, tvoje, naše“ a to celkem pět kusů (ne, opravdu všichni nebydlíme pod jednou střechou, čtyři jsou již dospělí a z domu).
Do našeho domku hobití velikosti se ještě vešli (momentálně) dva psi, králík, kočka, rybičky…

Jsem polovina tohoto webu http://pestouni-pestounum.webnode.cz/cesty-domu2/zazraky-z-ciziho-bricha/ a jeden ze zakládajících členů stejnojmenného občanského sdružení.

Občasný pisálek na Idnes a Adopce.com.
Mám mnoho dalších aktivit, které se pěst. péče netýkají a ráda bych si je uchovala, už kvůli zdravému rozumu, který mne tu a tam opouští.

Mám ráda teplý vítr, moře, špagety, prádlo usušené na zahradě, černou kávu, hudbu, knihy a kino.
Nesnáším tupce, škodiče, lháře, rajskou, červenou knihovnu, moderní umění a fialovou barvu.

Přísahám na holej pupek, že všechny postavy „Zázraky z cizího břicha“ jsou reálné a události se opravdu staly.

Slunce v duši a vítr ve vlasech přeje
Madla Ronja r.r.o (rodinka ručením omezeným)