Příběhy zájemců a provázejících

Dva roky jsem váhala

Martina, 34 let, svobodná

„První e-mail jsem poslala už před dvěma lety. Pak jsem to nechala být – bála jsem se, že jako svobodná matka nebudu mít šanci. Pak jsem ale na Facebooku narazila na projekt Hledáme rodiče a službu Individuální provázení. Dost jsem váhala, než jsem zvedla telefon a vytočila číslo – co když je budu otravovat? Svobodná žena, co chce dítě, znáte to… Nakonec jsem překonala sama sebe a prostě zavolala. Nějaký vnitřní motor mě hnal vpřed, a teď si říkám, že tenhle jediný, ale opravdu velký krok, mi pomohl udržet mou touhu přijmout dítě do náhradní rodinné péče.

Na telefonu mě Tereza ujistila, že i jako samožadatelka mohu dítě přijmout. Během několika vět mi vysvětlila, že zákon to nezakazuje, že mohu být zařazena do evidence a že zvládnu poskytnout dítěti zdravé a podnětné prostředí, postarat se o jeho minulost, identitu a vychovat z něj sebevědomého člověka do života.

Dnes jsem na konci příprav a těším se, co bude dál. S Terezou jsem stále v kontaktu, podporuje mě v těžších chvílích, kdy mám obavy, co přijde a jak to zvládnu sama. A zároveň se se mnou raduje, když je průběh celého procesu zatím bez problémů.“

Manžel byl proti

Klára, 41 let, vdaná

„Chtěla jsem pomoci dětem, ale manžel říkal, že máme dost starostí. Máme přece dvě vlastní děti, které nám dávají všechno, po čem jsme kdy toužili. Měl pocit, že je teď všechno v pohodě, tak proč “riskovat”, že by se nám to mohlo pokazit příchodem cizího dítěte? Že by ta naše rodinná idylka mohla skončit. Jeho obavy jsem chápala, ale uvnitř jsem se nemohla zbavit pocitu, že nám doma “někdo” chybí.

Došlo to tak daleko, že jsem začala pravidelně telefonovat s Adélou. Věděla, že přijmout dítě je pro mě důležité, ale zároveň si uvědomovala, že bez podpory manžela to nepůjde. Po několika individuálních hovorech jsem ho přizvala, aby slyšel, že i v pěstounství převažují radosti nad starostmi. Nechtělo se mu, ale nakonec souhlasil, že se nad tím zamyslí a vyslechne si o tom víc.

Adéla, zkušená pěstounka, nám ukázala reálný obraz toho, co nás může čekat. Mluvila otevřeně, ale nestrašila nás. Nakonec nám doporučila osobní setkání s jinými pěstounskými rodinami. Neustále zdůrazňovala, že máme čas, že není kam spěchat, a ať se do ničeho nenutíme – je to velký životní krok, který se těžko vrací zpět.

Když manžel na tom setkání viděl, jak to ve skutečnosti je, změnil názor a společně jsme se rozhodli do toho jít. Rozhodování trvalo docela dlouho, ale nemůžu tomu stále uvěřit – dnes máme doma k našim holkám ještě Aničku a jsme šťastní.“

Bála jsem se prvních dnů

Věra, 29 let, vdaná

„Mám bohaté zkušenosti s dětmi z náhradní rodinné péče – roky jsem pracovala v dětském domově. Dobře vím, jak hluboké a dlouhodobé jsou jejich nenaplněné potřeby, zejména v oblasti emocí. Po dvaceti letech jsem tuto kapitolu své pracovní dráhy uzavřela a přesunula se do kanceláře. Něco ve mně ale stále cítilo, že i když tím nezměním svět, mohla bych změnit svět aspoň jednomu dítěti z dětského domova.

Obrátila jsem se proto na organizaci Hledáme rodiče a jejich Individuální provázení, kde jsem poprvé mluvila s Terezou. Okamžitě si získala mou důvěru – mluvila se mnou s laskavostí, pochopením a zároveň mi poskytla všechny informace, které mi do té doby chyběly.

Mám dvě dospívající děti, jsem na ně sama a po rozvodu na mě zůstalo splácení dluhů, které vznikly během manželství. Všude jsem četla, že dluhy jsou důvodem k automatickému zamítnutí žádosti o pěstounskou péči. Bála jsem se také, že na mě úředníci budou pohlížet s nedůvěrou – jako na někoho, kdo si chce pěstounstvím jen finančně přilepšit.

Moje situace ale byla jiná než u většiny dlužníků. Měla jsem stabilní a slušný příjem, s dětmi jsme si dopřávali i dovolené u moře, a dluhy jsem brala jako závazek z minulosti, kdy jsem byla příliš důvěřivá a nerozvážná.

Tereza mi dodala odvahu. Díky její podpoře jsem se nakonec rozhodla žádost podat. Každým krokem mě provázela – profesionálně, ale zároveň s lidskostí a pochopením. Nakonec jsem absolvovala i individuální pohovor na krajském úřadě, kde mi sdělili, že vzhledem k výši mých příjmů nebude moje dluhová situace překážkou.

Bez Tereziny podpory bych se k podání žádosti nejspíš nikdy neodhodlala. Informací, které by odpovídaly mé konkrétní situaci, je totiž velmi málo. Možná bych tu myšlenku raději sama sobě zakázala. Díky ní jsem ji ale mohla proměnit v realitu.“